III.ÚS 201/95 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 201/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele J.V., zastoupeného advokátkou JUDr. J.P.,

t akt o

Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se navrhovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 5 Co 261/95-48, ze dne 12.5.1995, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku, čj. 5 C 440/93-26, ze dne 5.10.1994. Oběma zmíněnými rozsudky byla navrhovateli stanovena povinnost strpět J. a J.P. právo služebnosti cesty chůze a jízdy motorovým vozidlem na pozemku č. 8/4 v katastrálním území K., a zdržet se jakýchkoliv zásahů do výkonu tohoto práva.

Navrhovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že oběma rozsudky byla poškozena jeho základní práva zakotvená v č1. 11 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Písku, sp. zn. 5 C 440/93, zjistil, že dne 11.5.1993 podali manželé J. a J.P. k Okresnímu soudu v Písku žalobu na určení

2 - III. ÚS 201/95

existence služebnosti cesty proti J.V. Soud v několika stáních věc projednával včetně provedených navrhovaných důkazů a dne 5.10.1994 vydal rozsudek, kterým žalobě vyhověl. Proti tomuto rozsudku podal J.V. odvolání, ve kterém polemizoval se závěry soudu a navrhoval provedení dalších důkazů. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, na svém jednání dne 12.5.1995 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí potom uvedl závěry, které ho k takovému rozhodnutí vedly i skutečnosti, proč neprovedl další navrhované důkazy.

Čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, na které se navrhovatel odvolává ve své ústavní stížnosti, stanoví právo každého vlastnit majetek, ochranu vlastnického práva jakož i práva zneužívání vlastnictví na újmu práv druhých, a nebo v rozporu se zákonem či obecnými zájmy. Oba zmíněné soudy potom při projednávání dané věci postupovaly v řízení souladně s platnými zákony, prováděly i obsáhlé dokazování v němž se mohl navrhovatel vyjádřit a vyvodily určité právní závěry. Dospěly nakonec k tomu, že omezení vlastnického práva určením služebnosti je v souladu se zákonem (vznik věcného břemene, práva služebnosti, vydržením).

Na tomto místě nutno uvést, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů (č1. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu (a jejich porušení v daném případě ústavní soud neshledal, a to včetně přiléhavého vysvětlení ohledně provádění dalších důkazů), nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit"

- 3 - III. ÚS 201/95

hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožnil.

S ohledem na uvedené proto nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 1995

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu