II.ÚS 296/95 · Ústavní soud České republiky

II. ÚS 296/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti A.N., zastoupeného JUDr. B.V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.10.1995, sp.zn. 7 To 192/95, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Soudce zpravodaj podle ust. § 43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13.3.1995, sp.zn. 2 T 196/94, byl stěžovatel uznán vinným, že jako společník firmy V., dovážel v době od počátku roku 1993 do konce 1993 z T., zboží, neoprávněně označené ochrannou známkou LS., které na území České republiky distribuoval do prodejen V., kde bylo prodáváno za evidentně odlišné ceny od originálu, a to i v době po 18.březnu 1994, kdy obdržel dopis firmy LS., kterým se majitel ochranné známky domáhal, aby bylo s porušováním jeho práva skončeno a aby byl závadný stav odstraněn.

Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle § 150

II.ÚS 296/95

odst. 1 tr.z. za použití § 53 odst.1, odst. 2 písm. a) tr.z. k peněžitému trestu ve výši 100 000,- Kč a pro případ, že by výkon peněžitého trestu mohl být zmařen, podle § 54 odst.3 tr. z. byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále podle § 49 odst. 1 § 50 odst. 1 tr.z. byl uložen stěžovateli trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s prodejem a nákupem zboží, zákazu funkce statutárního orgánu nebo činnosti statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 8 let. Poškozená strana byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Na základě včas podaného odvolání Krajský soud v Brně podle § 258 odst.1 písm.e) odst.2 tr.ř. rozsudkem ze dne 10.10.1995, sp.zn. 7 To 192/95, rozsudek Městského soudu v Brně zrušil ve výroku o trestech a způsobu jejich výkonu.

Poté podle § 259 odst.3 tr.ř. odsoudil stěžovatele podle § 150 odst.1 tr.z. za použití § 53 odst.1 tr. zákona k peněžitému trestu ve výši 60 000,- Kč a pro případ zmaření výkonu tohoto trestu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Zákaz činnosti změnil rovněž z doby 8 let na dobu 4 let. Jinak zůstal odvoláním napadený rozsudek nezměněn.

Včas podaná ústavní stížnost, ve které k výzvě Ústavního soudu byly odstraněny vady podání, byla doplněna ještě vyjádřením ze dne 6.2.1996, kterým bylo zpřesněno její znění.

Stěžovatel vytýká Krajskému soudu v Brně, že jeho postupem v řízení došlo k porušení č1. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), neboť se nezabýval řadou důkazů, zejména těch, které svědčily ve prospěch stěžovatele. Poukazuje přitom, že soud s výjimkou naplnění subjektivní stránky trestného činu nevyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, a že se nezabýval jeho námitkami, obsaženými v odvolání, že nejsou naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty žalovaného trestního činu.

II.ÚS 296/95

Pro porušení čl. 8 odst.2 Listiny opakuje stěžovatel nenaplnění skutkové podstaty trestního činu a konkrétní porušení procesní formy spatřuje v tom, kdy jako svědek byl vyslechnut zmocněnec poškozeného a další člen zmocněnce byl přítomen každému hlavnímu líčení. Rovněž tak jako pochybení vytýká soudu, že nepřibral soudního znalce k vyhodnocení otázek týkajících se existence, aplikace a registrace ochranných známek a že podstatná část důkazního materiálu byla získána při kontrolních akcích a že policejní orgán si nevyžádal příkaz státního zástupce, neboť zjevně nemohlo jít o tzv. neodkladný úkon.

Konečně spatřuje stěžovatel porušení základního práva, uvedeného v č1. 37 odst. 3 Listiny tím, že subjektu kvalifikovanému v trestním řízení jako poškozený byla umožněna účast při tzv. kontrolních akcích a že jako svědek podával odborné dobrozdání.

Ústavní soud při hodnocení podané stížnosti dospěl k závěru, že základní poukaz stěžovatele na § 2 tr. řádu právě v odst. 5 a 6 svědčí pro nezávadný postup soudu. Skutkový stav věci byl řádně zjištěn, a to v rozsahu, o kterém nevznikají pochybnosti a který je nezbytný pro soudní rozhodnutí. Při hodnocení zák.č. 174/1988 Sb. (v tehdy platném znění ), v návaznosti na § 150 odst.1 tr. z. došlo k uvedení výrobků neoprávněně označených ochrannou známkou do oběhu. Závěry o subjektivní stránce trestního činu nelze také zpochybňovat, zvláště po písemném upozornění majitele ochranné známky. Právo takového hodnocení přísluší soudu právě podle namítaného ust. § 2 odst 6 t.ř., a to na základě jeho vnitřního přesvědčení při uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásada volného hodnocení důkazů je vyjádřením ústavního principu nezávislých soudů, obsaženého v čl. 82 odst. 1 Ústavy. Z předložených dokladů a zvláště z obou rozsudků Ústavní soud neshledal porušení č1.36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovateli nebylo bráněno, ale bylo mu plně umožněno, aby se domáhal svého práva u nezávislých a nestranných soudů.

II.ÚS 296/95

S tím souvisí i námitka, že se oba soudy nezabývaly řadou provedených důkazů, zejména těch, které svědčily ve prospěch stěžovatele. Vytýká tak soudu porušení § 125 tr.ř., neboť tyto důkazy nebyly řádně soudem v rozsudku odůvodněny a odvolací soud se rovněž v rozsudku nevyrovnal s námitkami, uvedenými v odvolání stěžovatele. Jedná se o formální náležitosti rozsudku, které nemohou vést k porušení základního práva stěžovatele, když sám o těchto důkazech uvádí, že byly provedeny, ale že nebyly zhodnoceny. Z navrhovaných důkazů nebyl proveden pouze výslech neznámých obchodníků v T., u nichž stěžovatel padělané výrobky v r. 1993 nakupoval. I tato námitka neprokazuje porušení ústavnosti, neboť v trestním řízení projednávaná věc se netýkala výrobce padělku, nýbrž jeho distributora.

Poukaz na porušení čl. 8 odst.2 Listiny, je ze strany stěžovatele nesprávný, neboť cit. článek pouze obecně stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ze spisu jednoznačně vyplývá, že slyšený svědek JUDr. V.R. nevystupoval při hlavním líčení jako zmocněnec poškozeného, nýbrž jako účastník prohlídek obchodů V., a jako odborník pro určení padělků výrobků LS.

Další procesní námitka směřuje k odkazu na porušení ust. § 83a) tr.ř., a to tím, že policejními orgány byla provedena bez příslušných povolení prohlídka i jiných prostor. Oba soudy provedení této akce řádně zdůvodňují, lze však k tomu ještě uvést:

Podle § 13 odst.1 zák.č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, může tato inspekce při provádění své činnosti spolupracovat i s jinými státními orgány. To se týká i prohlídek a pracovníci ČOI při své činnosti mají právo vstupovat do kontrolovaných prostor. Citovaný § 83a) tr.ř. vzhledem k inkriminované době nutno vykládat ve znění zák.č. 558/1991 Sb., kterým byl novelizován trestní řád.

II.ÚS 296/95

Ponecháme-li stranou výklad termínu "jiná prostora", i když se jedná o součást skladu prodejního zařízení, policejní orgán může provést prohlídku těchto prostor i bez příkazu, jde-li o osobu přistiženou při činu. Stěžovatelova námitka i v tomto směru neprokázala porušení ústavnosti.

Konečně je namítáno porušení č1.37 odst.3 Listiny, tj. porušení rovnosti účastníků v řízení. Toto porušení rovnosti stěžovatel dokládá účasti poškozené strany v řízení, jak bylo již výše uvedeno.

Ústavní soud se musel proto zabývat především otázkou, zda skutečnosti, vytýkané napadenému rozhodnutí, byly schopny vyvolat újmu právě na tomto základním právu, uvedeném v č1.37 odst. 3 Listiny. I v této souvislosti dospěl soudce zpravodaj k závěru, že tvrzená procesní porušení nijak svou povahou nesouvisí s obsahem tohoto základního práva. V trestním řízení ještě pro výklad rovnosti možno připustit dalšího činitele, tj. toho, jehož oprávněné zájmy jsou chráněny. Podle č1. 11 odst.3 Listiny nesmí být majetku zneužito na újmu práv druhých, v daném případě spotřebitelské veřejnosti.

Jak bylo již uvedeno v nálezu Ústavního soudu, sp.zn.

I.ÚS 187/94

, Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob chráněných trestním zákonem a dalšími právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud se může zabývat touto otázkou jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména ústavní principy dokazování. Takováto porušení nebyla Ústavním soudem shledána.

II.ÚS 296/95

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28.1.1997 JUDr. Antonín Procházka

soudce Ústavního soudu ČR