I.ÚS 272/95 · Ústavní soud České republiky

I.ÚS 272/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele JP, a. s., zastoupeného advokátem JUDr. R.D., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 1019/95, ze dne 25.9.1995, o stanovení povinnosti provést záznam do katastru nemovitostí, za účasti Krajského soudu České Budějovice jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Katastrálního úřadu v B., t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Svou ústavní stížností navrhovatel napadá rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 1019/95, ze dne 25. 9. 1995, jímž bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Okresního soudu České Budějovice ze dne 6. 4. 1994, sp. zn. 17C 258/94, o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu k vydání rozhodnutí o povinnosti Katastrálního úřadu B., provést záznam do katastru nemovitostí.

Navrhovatel tvrdí, že citovanými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení čl. 11 věta 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, tedy k porušení práva vlastnit majetek. Současně tvrdí navrhovatel porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v argumentaci prezentované navrhovatelem již v řízení před obecnými soudy. Tedy ve skutečnosti, že byl schválen privatizační projekt P., s. p., dne 14. 4. 1992 a majetek, který byl v držení P., s. p., byl vložen ke dni 1. 5. 1992 do akciové společnosti JP. Navrhovatel tvrdí, že součástí schváleného privatizačního projektu byly i parcely č. 1575, 1573/2, 1573/3 a 1573/1 zapsané na LV č. 3486 pro k. ú. B.

Podle navrhovatele ve smyslu § 19 odst. 3 zák. 210/1993 Sb. přešlo vlastnické právo k věcem zprivatizovaného majetku na akciovou společnost dnem vzniku této akciové společnosti. Proto nejpozději dnem 1. 5. 1992 se navrhovatel stal vlastníkem mimo jiné i shora citovaných parcel.

Navrhovatel se obrátil na Katastrální úřad v B., s žádostí o provedení záznamu vlastnického práva k předmětným parcelám do katastru nemovitostí. Katastrální úřad záznam ohledně shora citovaných parcel neprovedl, protože podle jeho názoru se jednalo o majetek BB, n. p. Navrhovatel proto vyvolal soudní spor o stanovení povinnosti katastrálnímu úřadu provést záznam do katastru nemovitostí. Soud prvého stupně se věcí meritorně nezabýval a řízení zastavil pro nedanost procesní podmínky řízení na straně soudu, a to pravomoci soudu. Apelační soud pak toto prvostupňové rozhodnutí potvrdil s tím, že nelze cestou soudního

řízení nutit katastrální úřad k provedení záznamu do katastru nemovitostí, neboť zákon tuto možnost nedává. Soudnímu přezkumu podléhá pouze správní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení vkladu do katastru nemovitostí, k čemuž v dané věci nedošlo.

V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl Krajský soud České Budějovice její zamítnutí. Zdůraznil, že pokud zákon katastrálnímu úřadu přiznává oprávnění určitou listinu nezapsat a vrátit, pak nelze dovodit, že soud má oprávnění donucovat katastrální úřad k chování jinému, tj. obsah listiny zapsat a listinu nevracet.

Vedlejší účastník, Katastrální úřad B., se rovněž písemně vyjádřil k ústavní stížnosti s návrhem na její zamítnutí. Uvedl, že soupis nemovitostí předložený navrhovatelem k provedení zápisu vykazoval řadu vad a byl proto ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zák. 265/1992 Sb. celý předkladateli vrácen s výzvou k odstranění vad. Při osobním jednání bylo dohodnuto s navrhovatelem, že ohledně sporných parcel předloží stanovisko zakladatele, tj. Ministerstva zemědělství ČR a Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Stanovisky všech zainteresovaných centrálních orgánů bylo prokázáno, že sporné parcely tvoří integrální součást majetku BB, n. p. Proto nemohl být proveden záznam vlastnického práva k těmto parcelám ve prospěch navrhovatele.

Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu České Budějovice, sp. zn. 17C 258/94, je zřejmé z přípisu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, ze dne 1. 3. 1995, že sporné parcely nebyly součástí P., s. p., ale patřily do majetku n. p. BB. Při ověřování správnosti údajů v privatizačním projektu zakladatel přehlédl, že do privatizovaného majetku P, s. p., byl zařazen majetek BB, n. p. Proto rozhodnutím

Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci z 8. 2. 1995 byly vyčleněny sporné parcely z privatizačního projektu č. 2780 a zůstávají nadále v majetku BB, n. p.

Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že navrhovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy. Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů.

Navrhovatelem blíže neodůvodněné odkazy na čl. 11 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nemohou obstát. Čl. 11 odst. 1 Listiny uvažuje o ochraně vlastnického práva jako takového, tedy vlastnického práva již konstituovaného, a tedy již existujícího. V dané kauze však zcela prokazatelně vlastníkem sporných nemovitostí není navrhovatel, nýbrž n. p. BB a navrhovatel pouze tvrdí nárok vlastnického práva. Nelze dovodit ani rozpor s č1. 36 Listiny, neboť obecné soudy neodmítly navrhovateli soudní ochranu, pouze posoudily procesní podmínky řízení, za nichž lze v civilním procesu jednat. Přitom dovodily nedostatek pravomoci soudu a v důsledku toho s poukazem na ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavily. Tento postup je zcela v souladu i s § 7 občanského soudního řádu. Pokud listina, na jejímž základě měl být proveden záznam v katastru nemovitostí, nebyla způsobilá k provedení takového záznamu, pak byl pouze státní orgán, který ji vydal, kompetentní uvést ji do stavu, aby nebylo pochybností o jejím obsahu. To se také v dané věci stalo.

Jak již bylo shora uvedeno, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Zde Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Krajského soudu České Budějovice), totiž že jde o námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal.

Vzhledem k tomu, že v dané věci rozhodovaly obecné soudy zcela v souladu s občanským soudním řádem i zákonem o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a respektovaly i zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod, nelze ani z tohoto hlediska než zjistit, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a na základě § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jej odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně 19. srpna 1996 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu