I.ÚS 238/95 · Ústavní soud České republiky

I. ÚS 238/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele ing. A.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.B., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR v Brně, ze dne 30. 8. 1995, sp. zn. Cdon 29/95, ve věci ochrany osobnosti, za účasti Nejvyššího soudu ČR v Brně jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Ministerstva vnitra ČR, t a k t o:

Návrh se odmítá . O d ů v o d n ě n í :

Svou ústavní stížností navrhovatel napadá rozsudek Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 30. 8. 1995, sp. zn. Cdon 29/95. Citovaným rozhodnutím bylo zamítnuto dovolání navrhovatele ve věci ochrany osobnosti a odmítnuto jeho dovolání proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí NS ČR v oblasti mimořádného přezkumu navazovalo na řízení prvoinstanční, které proběhlo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 209/92 a dále na řízení odvolací, které proběhlo u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 34/95.

Navrhovatel tvrdí ve své ústavní stížnosti, že rozhodnutí obecných soudů je v rozporu s čl. 10 a 36 Listiny základních práv a svobod. Dovozuje tedy, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivé projednání věci ve věci ochrany před neoprávněným zveřejňováním údajů o jeho osobě.

V následujících vývodech pak navrhovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů, pokud v zamítavé části nevyhověly jeho žalobě. V podstatě opětovně - jako v řízení před obecnými soudy - vyzdvihuje, že v důsledku pozitivního lustračního osvědčení jako spolupracovníka SB podle § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., byl nucen ukončit svůj pracovní poměr na ÚV a i jeho následná podnikatelská činnost byla touto skutečností negativně poznamenána. V této souvislosti požadoval mimo zadostiučinění v podobě písemné omluvy také peněžní satisfakci v částce 500.000,- Kč, čemuž obecné soudy nevyhověly. Za nesprávné považuje v této souvislosti právní hodnocení ve vazbě na skutečnosti, že současně byl pozitivně lustrován i podle § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 451/1991 Sb., tedy jako příslušník SB, přičemž tuto část lustračního osvědčení žalobou nenapadl. Pokud obecné soudy dovodily, že důsledky na jeho pracovní zařazení by byly stejné právě s poukazem na to, že byl současně pozitivně lustrován i jako příslušník SB, považuje takové závěry za nesprávné a odporující podstatě věci. Současně dodává v textu ústavní stížnosti, že i proti této pozitivní lustraci hodlá podat žalobu. Totéž tvrdil v průběhu celého řízení před obecnými soudy, které bylo vyvoláno v prosinci 1992. Vzhledem k tomu, že v řízení před obecnými soudy bylo vyhověno části jeho žaloby týkající se určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech SB jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., dovozuje nadále navrhovatel v ústavní stížnosti, že mělo být vyhověno i dalším částem jeho žaloby. Podle jeho názoru neexistuje záruka toho, že tento nepravdivý údaj o jeho osobě nemůže být v budoucnu znovu zneužit k jeho diskreditaci.

Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně včas podaná ústavní stížnost pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, pokud zamítavým výrokem nevyhověly podstatné

části žaloby na ochranu osobnosti. Tato polemika je zcela totožná s tvrzeními navrhovatele v průběhu řízení před obecnými soudy.

Právní podstata návrhu spočívá v institutu ochrany osobnosti podle § 13 a násl. o. z. Ve sporu je nesporné, že lustračním osvědčením ze dne 5. 11. 1992 byl navrhovatel pozitivně lustrován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. a) i b) zák. č. 451/1991 Sb. V procesu dokazování na základě svědeckých důkazů pak bylo prokázáno, že evidování navrhovatele jako osoby uvedené v § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona je neoprávněné. Na druhou část, tj. na § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 451/1991 Sb., nebyla podána žaloba. Vedle určení o neoprávněnosti evidování jako spolupracovníka SB se dále v žalobě domáhal navrhovatel stanovení povinnosti Ministerstvu vnitra ČR výmazu záznamu o evidenci žalobce ve všech materiálech i v základní evidenci Ministerstva vnitra. Dále se domáhal zaslání omluvných dopisů a konečně peněžní satisfakce v částce 500.000,- Kč. Tyto další části jeho žaloby byly zamítnuty. V otázce výmazu záznamů dovodily obecné soudy, že registr svazků bývalé SB není informačním systémem podle zákona č. 265/1992 Sb., nýbrž je archivním materiálem, z něhož lze poskytovat informace jen způsobem vymezeným zmocněním stanoveným v zákoně č. 451/1991 Sb. Tyto údaje nelze vymazávat ani ničit. Pokud pak se jednalo o satisfakce ve formě písemné omluvy a peněžního zadostiučinění, nebyla shledána přímá příčinná souvislost mezi pozitivní lustrací navrhovatele jako spolupracovníka STB a ztrátou jeho pracovního místa. V tomto směru bylo poukázáno na skutečnost, že současně byl pozitivně lustrován jako příslušník SB a z toho důvodu by důsledky vyplývající pro něj z hlediska pracovního uplatnění byly obdobné. Z vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení i z vyjádření vedlejšího účastníka řízení Ministerstva vnitra ČR vyplynulo, že navrhují ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší soud ČR pak sdělil, že trvá na ústavnosti a zákonnosti svého rozhodnutí.

I. ÚS 238/95

Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatele s právními závěry rozsudků obecných soudů. Zde Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Nejvyššího soudu ČR v Brně), totiž, že jde o námitky jimiž se obecné soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.

Princip ochrany osobnosti patří mezi základní lidská práva a svobody. V daném případě byl rozhodnutími obecných soudů respektován a naplněn. Obecné soudy na základě výsledků dokazování dospěly k závěru důvodnosti žaloby v otázce určení, že navrhovatel je neoprávněně evidován jako spolupracovník SB. Takto také vyznělo rozhodnutí prvoinstančního i odvolacího soudu. Tato soudní rozhodnutí tedy kdykoli v budoucnu pomohou navrhovateli vyvrátit jakákoliv obdobná tvrzení ohledně jeho osoby, týkající se otázky jeho spolupráce se SB. Není tedy nutné, ale současně ani možné, domáhat se výmazu údajů z registru svazků bývalé SB. Tento registr má archivní povahu a proto údaje v něm nelze vymazávat ani ničit. Vzhledem k tomu, že navrhovatel dosud nevyvrátil závěr lustračního osvědčení ohledně toho, že je současně osobou evidovanou podle § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 451/1991 Sb., správně zhodnotily obecné soudy v této souvislosti i důsledky pro jeho pracovní zařazení a ve spojení s tím posoudily jeho nároky na případné satisfakce.

V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na to, že není oprávněn zasahovat generelně do jurisdikční činnosti obecných soudů, není totiž vrcholem jejich soustavy a nemůže si proto přisvojovat právo neomezeného přezkumného dohledu nad jejich činností s výjimkou ochrany ústavnosti dle čl. 83 a násl. Ústavy.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 31 C 209/92, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování sporu na základě občanského zákoníku ve spojení se zákonem č.

I. ÚS 238/95

451/1991 Sb. respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout.

Ústavní soud ČR po posouzení podkladů a spisového materiálu dosavadního řízení v této věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. zjevně neopodstatněným a proto jej odmítá, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 1996 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR