I.ÚS 167/95 · Ústavní soud České republiky

K restitučním nárokům podle § 8 zákona o půdě, jakožto lex specialis k z. o soudní rehabilitaci pro vydání majetku

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelek E. D. a ing. M. K., proti rozsudku

Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 6 C 1480/92, ze dne

30. 9. 1994, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem

- pobočka v Liberci, sp. zn. 30Co 22/95, ze dne 7. 2. 1995, ve

věci rozhodnutí o přechodu vlastnického práva dle zákona o půdě,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I. Svou ústavní stížností navrhovatelky napadají rozsudek

Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sp. zn.

30Co 22/95, ze dne 7. 2. 1995, vydaný na základě ustanovení § 8

odst. 1 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku (dále jen "zákona o půdě"), tj. zák. č.

229/1991 Sb. v platném znění. Stěžovatelky tvrdí, že toto

rozhodnutí je z hlediska svého potvrzujícího výroku zásahem do

základního práva navrhovatelek, zakotveného v článku 11 odst. 1

Listiny základních práv a svobod. Citované rozhodnutí potvrdilo

zamítavý výrok prvostupňového rozsudku Okresního soudu Jablonec

nad Nisou, sp. zn. 6 C 1480/92, ze dne 30. 9. 1994, jímž byla

zamítnuta žaloba navrhovatelek na určení, že na ně přešlo

vlastnictví k pozemkům v kat. území S., obec Z. O., ve smyslu

ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění.

Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené zák.

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně

ústavní stížnost polemizuje s právními závěry obecných soudů,

pokud zamítavým výrokem nevyhověly žalobě na určení přechodu

vlastnického práva k pozemkům na navrhovatelky dle § 8 odst. 1

zákona o půdě. Zejména je i v ústavní stížnosti nadále vytýkáno,

že kupní smlouvou z roku 1955 prodal tehdejší Místní národní výbor

S. pozemky specifikované v žalobě zemřelému právnímu předchůdci

vedlejších účastníků, tj. O. H., za nižší cenu, než odpovídala

tehdy platným předpisům, a v důsledku toho byl nabyvatel

protiprávně touto koupí zvýhodněn. Protiprávní zvýhodnění

nabyvatele stěžovatelky konkrétně spatřují v tom, že pozemky

nebyly přednostně nabídnuty ke koupi jejich zemřelému otci či jeho

příbuzným. Dále v tom, že byly prodány O. H. za pouhých 13 000,-

Kčs v sedmiletých splátkách, které nakonec všechny nezaplatil,

neboť zbytek mu byl prominut.

Z toho stěžovatelky dovozují, že byly poškozeny ve svých

vlastnických právech a že rozhodnutími obecných soudů bylo

porušeno právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod. Bližší zdůvodnění porušení tohoto článku Listiny však

ústavní stížnost postrádá.

Právní podstata návrhu spočívá v tom, že otec navrhovatelek

JUDr. J. D., vlastnil jednak hospodářské stavení, jednak pozemky

(role, lesy, pastviny) v kat. úz. S., zapsané na LV č. 31 pro

totéž k. ú., obec Z. O.. Veškeré tyto nemovitosti přešly na stát

- bývalý MNV S. - na základě rozsudku Státního soudu v Praze ze

dne 24. 10. 1952, sp. zn. 3 Tr I 84/52, ve znění rozsudku

Nejvyššího soudu v Praze ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. 4 To 23/53.

Citovanými trestními rozsudky byl JUDr. J. D. odsouzen pro trestný

čin velezrady a současně byl vůči němu vysloven trest propadnutí

celého jmění a ztráta čestných práv občanských. JUDr. J. D. byl

otcem obou navrhovatelek a zemřel 11. 11. 1987. Jeho manželka

M. D. zemřela 29. 6. 1990. Toto je patrno ze spisů bývalého

Státního notářství v Nymburce, sp. zn. D 1659/87 a D 990/90.

Zemřelý otec obou navrhovatelek byl rehabilitován usneseními

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 8. 1990, sp. zn. Rt

39/90, a ze dne 28. 6. 1993, sp. zn. Rt 52/93, podle zákona č.

119/1990 Sb.

Obě navrhovatelky se tak staly osobami oprávněnými ve smyslu

ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, tj. zák. č.

229/1991 Sb. v platném znění, a to jako dcery zemřelého JUDr.

J. D., který byl oprávněnou osobou, s poukazem na ustanovení § 6

odst. l písm. a) citovaného zákona o půdě. V jeho případě vznikl

nárok na vydání nemovitostí, které přešly na stát v důsledku

výroku o propadnutí majetku v trestním řízení, který byl zrušen

soudním rozhodnutím o rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb.

Pozemky, které přešly v roce 1953 na stát, pak na základě

kupní smlouvy z 1. 7. 1955 koupil od bývalého MNV S. O. H. za

kupní cenu 13 000,- Kčs. Zaplacení kupní ceny bylo povoleno ve

splátkách. Zbývající část kupní ceny ve výši 2 500,- Kčs byla

O. H. prominuta na základě jeho žádosti z června 1966. Důvodem

žádosti bylo, že tato částka reprezentuje cenu stodoly, kterou

přebudovalo JZD S., jež ji také užívalo. Stodolu užíval v důsledku

toho O. H. jen v nepatrné části pro uskladnění palivového dřeva.

O. H. zemřel 29. 3. 1979 a vlastnictví k nemovitostem, které

jsou předmětem sporu, nabyly jeho děti, tj. vedlejší účastníci

v řízení před Ústavním soudem, L. V. a J. H. Vlastnictví na ně

přešlo rozhodnutím v pozůstalostním řízení, které proběhlo

u bývalého Státního notářství v Jablonci nad Nisou pod sp. zn.

D 693/84.

Dne 4. března 1992 uplatnily však obě navrhovatelky

u Pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou nárok na vydání pozemků

ve smyslu ustanovení § 9 zákona o půdě. Protože k uzavření dohody

nedošlo, rozhodl ve věci Pozemkový úřad v Jablonci nad Nisou dne

23. 6. 1993 pod č.j. POZ/5044/1576/93 dle § 9 odst. 4 zákona

o půdě tak, že obě navrhovatelky nejsou vlastníky nemovitostí ve

výroku tohoto správního rozhodnutí uvedených, neboť se jedná

o nemovitosti nevydatelné dle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě.

V bodě II. bylo rozhodnuto, že obě navrhovatelky mají nárok na

bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví státu v přiměřené výměře

a kvalitě jako byly původní pozemky citované v bodě I. správního

rozhodnutí, a to podle § 11 odst. 2 zákona o půdě nebo na náhradu

podle § 16 odst. 1 zákona o půdě.

Proti prvé části tohoto správního rozhodnutí se navrhovatelky

odvolaly a rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 33 Ca

172/93, ze dne 30. 8. 1993, byla napadená prvá část výroku

potvrzena. V bodě II. nabylo odvoláním nedotčené správní

rozhodnutí právní moci. Mají tedy na základě tohoto správního

rozhodnutí obě navrhovatelky možnost buď získat náhradní pozemky,

nebo finanční náhradu za pozemky původní. Přesto poukázal správní

senát Městského soudu v Praze v odůvodnění svého rozsudku na to,

že jeho rozhodnutí nebrání tomu, aby soud v řízení podle § 8 odst.

1 zákona o půdě případně rozhodl o přechodu vlastnického práva na

obě navrhovatelky. Pochopitelně s dodatkem, že v tom případě musí

být splněny podmínky citovaného zákonného ustanovení.

Tedy souběžně se sporem, který je náplní ústavní stížnosti,

probíhalo řízení o vydání nemovitostí v rovině správní, které

prošlo i soudním přezkumem dle §§ 250f a 250q o. s. ř.

Před obecnými soudy pak žaloba oběma navrhovatelkami podaná

dne 16. 12. 1992 podle odst.1 § 8 zákona o půdě vyzněla zamítavým

výrokem. V řízení před obecnými soudy nebylo totiž prokázáno, že

by právní předchůdce obou vedlejších účastníků nabyl v roce 1955

vlastnictví k pozemkům, jichž se žaloba týká, buď v rozporu

s tehdy platnými předpisy, nebo za nižší cenu, než cenu

odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě

protiprávního zvýhodnění.

Námitka rozporu s tehdy platnými předpisy, spočívající v tom,

že pozemky nebyly nabídnuty ke koupi zemřelému JUDr. J. D. či jeho

příbuzným, nebyla uznána, neboť žádný právní předpis v době

uzavření kupní smlouvy takovou povinnost neukládal.

Avšak ani námitka, že výše kupní ceny byla nižší než cena

odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, rovněž nebyla

prokázána. V roce 1955, kdy byla kupní smlouva uzavírána, platilo

nařízení vlády č. 110/1953 Sb., které v § 17 ukládalo při prodeji

základních fondů povinnost respektovat obecný zájem a běžnou cenu.

V otázce běžné ceny nařízení jasně odkazovalo na tehdy platný

občanský zákoník (zákon č. 141/1950 Sb.), podle jehož § 366 se

kupní cena sjednávala. Podle § 367 téhož o. z. pak se sjednanou

cenou rozuměla cena běžná v místě a čase plnění. Nebyla tedy

regulována nějakou specifickou právní úpravou, nýbrž jednalo se

o tržní cenu závislou na nabídce a poptávce. Pokud v roce 1955

v místě prodeje ještě nebylo založeno JZD (k jeho založení došlo

až v roce 1957), pak byl respektován zájem obce, aby půda byla

vůbec obdělávána. Z toho důvodu i výše kupní ceny byla nepochybně

závislá na tom, zda vůbec někdo měl zájem půdu koupit. Protože

v roce 1955 zájem o koupi polí byl mizivý, nebylo ani podhodnocení

kupní ceny v řízení prokázáno.

Konečně ani poslední třetí možný důvod spočívající

v protiprávním zvýhodnění nabyvatele nebyl prokázán. To vyplývá

již ze shora uvedeného, neboť v době prodeje musel být sledován

zájem obce, aby pozemky sloužily zemědělské výrobě. V ostatním pak

koupě a prodej zcela vyhověl tehdy platné právní úpravě.

S poukazem na tato skutková zjištění vyvodily proto obecné

soudy právní závěr, že nelze vyhovět žalobě na určení přechodu

vlastnického práva k nemovitostem nacházejícím se ve vlastnictví

fyzických osob na obě navrhovatelky.

K ústavní stížnosti se vyjádřil jak Krajský soud v Ústí nad

Labem, pobočka v Liberci, a to přípisem ze dne 12. 9. 1995, tak

prvoinstanční soud, tj. Okresní soud v Jablonci nad Nisou,

přípisem ze dne 6. 9. 1995. Oba soudy poukázaly na výsledky svých

řízení a závěry svých rozhodnutí. Oba navrhly zamítnutí ústavní

stížnosti. Přípisem ze dne 26. 2. 1996 se vyjádřili k obsahu

ústavní stížnosti i oba vedlejší účastníci, kteří rovněž navrhli

zamítnutí ústavní stížnosti s poukazem na správné závěry, které

vyvodily obecné soudy z výsledku dokazování.

II. Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá

v polemice navrhovatelek s právními závěry rozsudků obecných

soudů. Zde Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti

závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Ústí nad

Labem, pobočka Liberec), totiž že jde o námitky jimiž se obecné

soudy, zejména pak odvolací soud řádně zabýval a v odůvodnění

svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal.

Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou

součástí pojmu materiálního právního státu. V daném případě

dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že k naplnění

ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, tj. zák. č. 229/1991 Sb.,

v platném znění, nedošlo. To znamená, že nebyl prokázán prodej za

nižší cenu než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům,

nebylo prokázáno nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy

a nebylo prokázáno ani protiprávní zvýhodnění nabyvatele.

Právní nárok stěžovatelek vychází ze zákona č. 119/1990 Sb.,

o soudních rehabilitacích, podle něhož soudní rehabilitací dochází

ke zrušení trestního rozsudku, a to včetně výroků o propadnutí

majetku, čímž dochází ke stavu, kdy rehabilitovaný vlastně

neztratil vlastnictví, neboť zmíněné výroky byly zrušeny

s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, tedy "ex tunc".

Odst. 2 § 23 téhož zákona však stanoví, že odškodnění nároků,

uplatňovaných ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku,

jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, upraví zvláštní

zákon. V tomto případě jde o zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

v platném znění.

Stěžovatelky jsou podle § 4 odst. 2 citovaného zákona

nepochybně oprávněnými osobami, neboť jejich otec, JUDr. J. D.,

splňuje podmínky § 6 odst. 1 písm. a) tohoto zákona a zemřel dne

11. 11. 1987, tedy před uplynutím lhůty uvedené v § 13 citovaného

zákona. Ustanovení § 6 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění,

upravuje případy, ve kterých budou oprávněným osobám vydány

nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu,

a to pod písm. a) i případ výroku o propadnutí majetku v trestním

řízení podle dřívějších předpisů.

Na druhé straně je však třeba vzít na vědomí, že uvedený

majetek přešel později kupní smlouvou na O. H. a v současné době

na jeho dědice. Jedná se tedy o případ, na který je třeba uplatnit

§ 8 zákona o půdě. Podle něho na návrh oprávněné osoby soud

rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve

vlastnictví fyzické osoby..., a to v případech, kdy tato fyzická

osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy,

nebo za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým

předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele.

Ústavní soud zjistil, že otázkou, zda jsou či nejsou splněny

tyto podmínky pro přechod vlastnického práva, se obecné soudy

řádně a zevrubně zabývaly. Shledaly, že výše kupní ceny v roce

1955, 13 000,- Kčs, byla zcela přiměřená, neboť v horské oblasti

v době zakládání JZD bylo vůbec raritou, aby někdo chtěl

zemědělskou půdu kupovat. Ani rozpor s tehdy platnými předpisy,

ani protiprávní zvýhodnění nabyvatele rovněž nelze dovodit. Při

prodeji této zemědělské půdy v roce 1955 byla splněna i podmínka

obecného zájmu, protože pozemky sloužily zemědělské výrobě za

situace, kdy v místě ještě neexistovalo JZD a také pozdější sleva

2 500 ,- Kčs z původní kupní ceny se jeví jako nepodstatná.

Při této kolizi vlastnických nároků nemůže Ústavní soud než

odkázat na zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku č. 229/1991 Sb. v platném znění, který si

klade jako reálný cíl zmírnění následků některých majetkových

křivd u vědomí, že jejich naprosté odstranění je mnohdy nereálné,

neproveditelné, anebo spojeno s novými křivdami.

Ústavní soud současně zjišťuje, že stěžovatelkám byla

nabídnuta náhrada dle § 11 zákona o půdě v podobě bezúplatného

převodu pozemků ve vlastnictví státu ve výměře a kvalitě

srovnatelné s původními pozemky anebo odpovídající finanční

odškodnění, čímž by došlo ke splnění požadavků zákona.

Pokud se stěžovatelky dovolávají článku 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, je nutno uvést, že jde o ochranu

vlastnictví již existujícího, a nikoli tvrzeného nároku na ně.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Jablonci

nad Nisou, sp. zn. 6C 1480/92, nasvědčuje tomu, že obecné soudy

při rozhodování sporu na základě zákona o půdě respektovaly zásady

obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod,

nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného

vytknout.

Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní

stížnost zamítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

není odvolání přípustné.

V Brně 17. září 1996