IV.ÚS 145/94 · Ústavní soud České republiky

Ústavně zaručené právo na soudní ochranu

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele I.- C. S., a. s., proti usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 26. 7. 1994, čj. 30 Ca 99/94-23 t a k t o :

Ústavní stížnost se zamítá.

O d ů v o d n ě n í

Rozhodnutím uvedeným ve výroku tohoto nálezu bylo zastaveno

řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu Brno I, se

sídlem Brno, Žerotínovo nám. 3/5. Stěžovatel podal dne 6. 4. 1994

proti tomuto správnímu orgánu žalobu, ve které se domáhal vydání

předběžného opatření a rozhodnutí o tom, že se žalobci ukládá

a dává časový prostor provést průkaznou, auditovou rekonstrukci

hospodaření od vzniku firmy do konce současného účetního období,

předložit výsledky a zaplatit daň ze zisku do 31. 12. 1994 bez

úrokových penále za případné prodlení plateb daní od 1.1. 1994.

A dále aby žalovaný zpětně poukázal částku ve výši Kč 984.350,- na

účet žalobce do 14 dnů, nechal žalobce na pokoji ve věci žaloby do

31. 12. 1994 a respektoval jeho vlastnická práva.

Žalobce byl soudem vyzván (doručení písemnosti prokázáno na

základě doručenky dne 14. 4. 1994), aby doložil, že je zastoupen

advokátem nebo komerčním právníkem, pokud nemá právnické vzdělání

buď sám nebo jeho zaměstnanec, který za něj u soudu jedná podle

§ 250a o.s.ř. Vzhledem k tomu, že předseda představenstva

a výkonný ředitel žalované strany, má vzdělání, které nelze

považovat za vzdělání získané na právnické fakultě, byla dne 6.

5. 94 udělena plná moc JUDr. P.P..

Dopisem ze dne 10. 6. 1994 vyzval Krajský soud právního

zástupce žalobce, aby soudu zaslal ve lhůtě 15 dnů řádnou žalobu,

neboť plná moc je datována dnem 6. 5. 1994 a žaloba byla doručena

soudu dne 6.4.1994, tedy v době, kdy žalobce nebyl zastoupen

advokátem.

Vzhledem k tomu, že nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny vady

žaloby, jejichž odstranění soud nařídil a které bránily věcnému

vyřízení žaloby, soud řízení podle § 250d odst. 3 o.s.ř. zastavil.

Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal

stěžovatel včas ústavní stížnost, která jinak splňovala

náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byl napadeným rozhodnutím

zkrácen na svých právech tím, že bylo porušeno základní právo

zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"), ve kterém se stanoví, že "každý má právo, aby jeho

věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům".

V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel navrhuje, aby Ústavní

soud vyhověl ústavní stížnosti a zároveň zrušil napadené

rozhodnutí Krajského soudu.

Stěžovatel podal proti napadenému usnesení rovněž dovolání,

kterému Vrchní soud svým usnesením ze dne 14.10.1994, č.j. Na

281/94-4, nevyhověl, neboť proti rozhodnutí soudu, který

rozhodoval ve věci správního soudnictví, není přípustný opravný

prostředek (§ 250s o.s.ř.).

Účastník řízení, Krajský soud v Brně, ve svém vyjádření ze

dne 18. 11. 1994 k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na

důvody napadeného rozhodnutí. Pro účely řízení si Ústavní soud

vyžádal i spis Krajského soudu v Brně týkající se předmětné věci.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní

stížnosti, neboť soud postupoval správně, jestliže zastavil řízení

poté, co právní zástupce po výzvě soudu zůstal nečinný a řádnou

žalobu nezaslal. Při ústním jednání pak zástupce vedlejšího

účastníka uvedl, že rozhodnutí Finančního úřadu již nabylo právní

moci a je vykonáváno a že to čeho se stěžovatel u soudu domáhal

nebylo ve své podstatě napadením pravomocných správních

rozhodnutí, zejména ne pokud jde o petit žaloby.

Ústavní soud po posouzení všech skutečností dospěl

k následujícímu závěru:

Podle ustanovení § 28 o.s.ř. je k zastupování před soudem

třeba udělení plné moci prokázat písemně nebo ústně do protokolu.

Pokud se tak nestane, je třeba nepředložení plné moci považovat za

nedostatek podmínky řízení, který je možno odstranit. Opatřením

soudu k odstranění tohoto nedostatku je výzva účastníku, aby ve

stanovené lhůtě předložil písemnou plnou moc, popř. aby k udělení

plné moci došlo ústně do protokolu. Pokud není tento nedostatek

přes učiněnou výzvu odstraněn, soud podle § 104 odst. 2 o.s.ř.

řízení zastaví. V daném případě soud postupoval tak, že vyzval I.-

C.S, a.s., výzvou, její doručení je prokázáno dne 14.4.1994. Obsah

výzvy je patrný z pokynu daného dne 12.4.1994 soudem, aby žalobce

doložil, že je zastoupen advokátem, komerčním právníkem,pokud nemá

právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec, který za něj

u soudu jedná v souladu s ustanovením § 250a o.s.ř. Dopisem ze dne

22.4.1994 J.J., předseda představenstva a výkonný ředitel I.

- C.S., a.s., sdělil soudu, že má právní vzdělání a pokud není

toto pro soud uspokojivé, bude na jednání přítomen komerční

právník, který může zastupování okamžitě převzít. Na to byl soudem

požádán, aby ve lhůtě 5 dnů předložil diplom absolventa právnické

fakulty a výpis z obchodního rejstříku. Doručení této žádosti je

vykázáno dne 5.5.1994. Dopisem ze dne 6.5.1994 bylo soudu sděleno,

že předseda představenstva a výkonný ředitel I.- C. S., a.s., nemá

právnické vzdělání, a proto uděluje dne 6.5.1994 plnou moc JUDr.

P.P, advokátovi se sídlem v Brně, Jaselská 27.

Dopisem ze dne 10. 6. 1994 byl JUDr. P.P., právní zástupce

žalobce, požádán, aby soudu zaslal ve lhůtě 15 dnů řádnou žalobu,

neboť plná moc je datována 6.5.1994 a žaloba žalobce byla doručena

soudu dne 6. 4. 1994, tedy v době, kdy žalobce nebyl zastoupen

advokátem.

Uvedený nedostatek podmínky řízení, tj. předložení plné

moci, byl dodatečně odstraněn. Předložením plné moci ze dne

6.5.1994, doručené soudu dne 9.5.1994, byl tedy s účinky ex tunc

zhojen uvedený nedostatek. V tomto směru sdílí Ústavní soud

stanovisko stěžovatele, podpořené též odkazem na praxi Vrchního

soudu v Praze, že samotná absence právního zastoupení v okamžiku

podání žaloby, je vadou, která mohla být odstraněna či zhojena

a že tady sama o sobě nemohla být důvodem k zastavení řízení. Tak

tomu ovšem mohlo být jen v případě, že žaloba v zásadě obsahovala

náležitosti stanovené v § 249 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení však

žaloba podána nebyla, neboť zejména její petit neobsahuje označení

rozhodnutí, které je napadáno, v jakém rozsahu a v čem je

spatřována nezákonnost rozhodnutí správního orgánu. To, čeho se

žalobce domáhá, nelze označit jinak, než jako podivný návrh

požadující, aby soud uložil povinnosti jemu samému, tedy žalobci

(bod "a" petitu) a žalované straně uložil vrátit určitou finanční

částku a "nechat žalobce na pokoji a respektovat jeho vlastnická

práva" (bod "b" petitu). Takové podání nelze při nejlepší vůli

považovat za žalobu ve správním soudnictví.

Pokud se stěžovatel dovolává toho, že postupem soudu bylo

porušeno ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, pak Ústavní soud

zastává stanovisko, že toto právo na soudní ochranu je třeba

vykládat spolu s ostatními ustanoveními hlavy páté Listiny.

Především je nezbytné, aby se domáhal tohoto práva u nezávislého

orgánu stanoveným postupem. (čl. 36 odst. 1 Listiny). Procesní

předpisy umožňují soudu nezabývat se věcmi, kde podání nesplňuje

náležitosti stanovené právními předpisy. V tomto smyslu je třeba

chápat i výzvu soudu k podání řádné žaloby. Účelem povinného

právního zastoupení ve správním soudnictví, ale také v řízení

o dovolání a v řízení o ústavních stížnostech, je právě zajištění

všech náležitostí podání, včetně precisní formulace toho, čeho se

navrhovatel domáhá. Tak jak byla žaloba podána a právním zástupcem

ponechána bez úprav, nemohla být považována za návrh ve smyslu §

249 o.s.ř. Stěžovateli lze snad přisvědčit v tom, že usnesení

soudu o zastavení řízení mělo být ve svém odůvodnění obsáhlejší

a přesvědčivější, ne však v tom, že samotný výrok porušil ústavou

zaručená práva a svobody stěžovatele.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 20. února 1995