Legislator Case Law & Legislation
IV.ÚS 143/94 ECLI:CZ:US:1994:4.US.143.94 AI generated

IV.ÚS 143/94 · Ústavní soud České republiky

Case Number IV.ÚS 143/94
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date

Legislator summary

AI generated

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. listopadu 1994 ve věci ústavní stížnosti A.F., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti rozsudkům Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 2. 1994, čj. 10 C 1166/93-23 a Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 1994, čj. 10 Co 179/94-38, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) I.N., 2) J.N., 3) B.M., všech zastoupených advokátem JUDr. Z.M., 4) Z.,

Legislator headnote

AI generated

IV.ÚS 143/94 · Ústavní soud České republiky: Lze tedy mít zato, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §§ 120, 132 o. s. ř., upravujícími průběh dokazování i hodnocení důkazů v jeho rámci provedených, a respektovaly tím zásady vyplývající z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z důvodů, jež byly již konstatovány, nedošlo proto ze strany obecných soudů ani k porušení práva zakotveného v článku 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

IV. ÚS 143/94

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. listopadu 1994 ve věci ústavní stížnosti A.F., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti rozsudkům Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 2. 1994, čj. 10 C 1166/93-23 a Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 1994, čj. 10 Co 179/94-38, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) I.N., 2) J.N., 3) B.M., všech zastoupených advokátem JUDr. Z.M., 4) Z.,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 1994, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 2. 1994, kterým bylo rozhodnuto, že dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená dne 26. 3. 1992 mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem Z., státní podnik, registrovaná SN v M.B., dne 9. 11. 1992 pod čj. Reh. 62/92, je neplatná, vytýká stěžovatelka oběma soudům, že se nevypořádaly s podmínkou naléhavého právního zájmu na podání žaloby podle § 80 písm. c o. s. ř., a to za situace, kdy stěžovatelka se stala již vlastnicí předmětných nemovitostí. Oba soudy tím, podle jejího názoru, porušily článek 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i článek 36 odst. 1 této Listiny. Z uvedených důvodů navrhla proto zrušení obou napadených rozsudků.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (např.

III. ÚS 23/93

,

Pl. ÚS 18/94

, viz také usnesení bývalého Ústavní soudu ČSFR ze dne 4. 11. 1992,

sp. zn. I. ÚS 205/92

, uveřejněné pod č. 13/1992 Sbírky usnesení a nálezů) vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (článek 81, článek 90 Ústavy ČR) a za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 10 C 1166/93 Okresního soudu v Mladé Boleslavi, že oba soudy se otázkou naléhavého právního zájmu, jako podmínky určovací žaloby, zda tu právní vztah nebo právo je, či není (§ 80 písm. c o. s. ř.), skutkově i právně, zevrubným způsobem zabývaly a v rámci provedeného dokazování dospěly k, ani stěžovatelkou nezpochybněnému závěru, že majetek, o jehož restituci jde, je zemědělským majetkem podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, o jehož vydání vedlejší účastníci I.N., J.N. a B.M., jak Krajský soud v Praze zjistil z dopisů ze dne 6. 4. 1992 a 30. 12. 1992, požádali jak vedlejšího účastníka Z. v P., tak i pozemkový úřad, bylo jim však sděleno, že tyto nemovitosti byly již vydány podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stěžovatelce. Protože právo vedlejších účastníků I.N., J.N. a B.M. na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je, jak dovodil krajský soud, ohroženo právě dohodou o vydání věcí, jejíž neplatnosti se tito vedlejší účastníci dovolávají, lze mít zato, že naléhavý právní zájem na podání žaloby je z jejich strany nepochybně dán. Obecné soudy také na podkladě již uvedených skutečností a úvah dovodily, že dohoda o vydání nemovitostí ze dne 26. 3. 1992, uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem Z., nemohla být uzavřena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to vzhledem k ustanovení § 1 odst. 4.

Lze tedy mít zato, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §§ 120, 132 o. s. ř., upravujícími průběh dokazování i hodnocení důkazů v jeho rámci provedených, a respektovaly tím zásady vyplývající z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z důvodů, jež byly již konstatovány, nedošlo proto ze strany obecných soudů ani k porušení práva zakotveného v článku 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Vycházeje z těchto úvah, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. listopadu 1994

prof. JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj