III.ÚS 114/94 · Ústavní soud České republiky

Pojem náhradní byt z ústavněprávního hlediska

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 16. února 1995 ve

věci ústavní stížnosti Ing. L. K. J.K. Ing. M. K.,Ing. R. K., Ing.

L.K. a Ing. M. K. o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne

22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co 126/94 t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 1994, sp.

zn. 16 Co 126/94, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í

I. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky, se

stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, ze

dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co 126/94, kterým bylo potvrzeno

usnesení Městského soudu v Brně, ze dne 17. ledna 1994, č. j. 26

E 1151/93-16. Uvedeným usnesením byl zamítnut návrh na provedení

výkonu rozhodnutí, nařízeného usnesením Městského soudu v Brně, ze

dne 5. srpna 1993, č. j. 26 E 1151/93-10, a to vyklizením bytu ,

obývaného vedlejšími účastníky, do náhradního bytu .

Ve svém usnesení, ze dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co

126/94, Krajský soud v Brně konstatoval, že náhradní byt,

zajištěný navrhovateli pro vedlejší účastníky, nesplňuje podmínky

přiměřeného náhradního bytu podle § 712 odst. 2 obč. zák., ve

znění před účinností novely obč. zák. č. 267/1994 Sb. Podle názoru

Krajského soudu v Brně za přiměřený náhradní byt je minimálně

nutno považovat takový byt, který jednak dle svého vybavení

a velikosti umožňuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů

jeho domácnosti, a navíc je zásadně stejný co do podlahové plochy,

vybavení, kvality a je v téže obci jako byt vyklízený. Ačkoli soud

uznává, že pojem "zásadně" je nutno vykládat tak, že se nejedná

o absolutní totožnost a lze připustit, aby jako přiměřený náhradní

byt byl považován i byt s nižší podlahovou plochou a nižším

rozsahem vybavení, není však možno jej vykládat extenzivně ve

prospěch vlastníka. Za takový nepřípustně extenzivní výklad soud

považuje např. výklad, opomíjející některý ze zákonem stanovených

ukazatelů v případě, kdy s ohledem na místní podmínky je v určité

lokalitě obtížné najít takový byt, který by splňoval všechna shora

uvedená kritéria. Krajský soud v Brně při interpretaci § 712 odst.

2 obč. zák. vycházel dále z jeho srovnání s ustanovením § 711

odst. 1 obč. zák., přičemž poukázal na skutečnost, že intenzita

ochrany nájemce je odstupňována charakterem bytové náhrady.

Z uvedeného konstatování dovodil závěr, podle kterého není možno

vůči těm, kteří požívají maximálního stupně ochrany svých práv,

použít výkladu, který by toto jejich právo oslabil.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti proti závěrům, obsaženým

v usnesení Krajského soudu v Brně, namítají skutečnost, podle níž

nabízený náhradní byt lze považovat za jeden z největších, jaké

nabídnout lze. Namítají dále naprostou nemožnost zajištění

takového přiměřeného náhradního bytu, zejména pokud jde

o podlahovou plochu, jaký požaduje krajský soud v napadeném

rozhodnutí, což ve svých důsledcích znamená, podle názoru

stěžovatelů, nemožnost naplnění § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.

Konečně, jelikož nabízený byt je bytem užívaným stěžovateli jako

lidsky důstojné ubytování, namítají nerovnost, když jako takový

nebyl považován ve vztahu k vedlejším účastníkům. V postupu

Krajského soudu v Brně z uvedených důvodů spatřují stěžovatelé

porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud České republiky si k posuzované věci od

Městského soudu v Brně vyžádal spisy, sp. zn. 26 E 1151/93 a 44

C 267/92, a současně od Krajského soudu v Brně si vyžádal

k ústavní stížnosti podle § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.

vyjádření.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. února 1995

poukázala předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně na skutečnost,

že v daném případě dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého,

ani při variabilitě prvků - kritérií přiměřenosti, vyjádřené

slovem "zásadně", nebylo splněno jedno z kritérií, a to kritérium

zásadní totožnosti podlahové plochy nabízeného bytu a bytu

vyklízeného. Z hlediska ústavního se ve vyjádření konstatuje, že

za jedno z ústavně možných omezení vlastnického práva (čl. 11

odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod) nutno považovat

i ustanovení § 712 obč. zák.

K ústavní stížnosti dne 9. února 1995 podali písemné

vyjádření vedlejší účastníci. Ztotožnili se v něm s interpretací

§ 712 obč. zák., jak ji podal ve svém rozhodnutí Krajský soud

v Brně, přičemž zdůraznili skutečnost, že ustanovení § 711 odst.

1 písm. a) obč. zák. není sankčním výpovědním důvodem, a tudíž

nejsou v dané věci důvody k poskytnutí jiné, než rovnocenné bytové

náhrady.

II. II/a

V průběhu řízení před Ústavním soudem České republiky došlo

k novelizaci § 712 obč. zák. (zákonem č. 267/1994 Sb.), tudíž

k novelizaci toho zákonného ustanovení, uplatněním kterého došlo

ke skutečnosti, jež založila důvod ústavní stížnosti. Ústavní soud

byl nucen proto v první řadě zodpovědět otázku, zdali je jeho

úkolem posuzovat ústavnost napadeného rozhodnutí z hlediska

právního stavu v době rozhodování krajského soudu anebo v čase

rozhodování Ústavního soudu.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. lze

ústavní stížnost podat, jestliže stěžovatel tvrdí, že zásahem

orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo anebo

svoboda. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že úkolem Ústavního soudu

je posoudit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci z pohledu

platných právních předpisů, na základě kterých bylo rozhodováno,

a nikoli, jestliže v době řízení před Ústavním soudem došlo

k jejich změně, na základě právních předpisů novelizovaných.

Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není

vrcholem soustavy obecných soudů (

III. ÚS 23/93

,

IV. ÚS 23/93

).

Rovněž z této skutečnosti vyplývá, že v řízení o ústavních

stížnostech je jeho úkolem posoudit ústavnost zásahu orgánu

veřejné moci a ne rozhodovat ve věci samotné. Je tudíž povinen

takovýto zásah posuzovat v kontextu tehdy platných právních

předpisů.

Při posuzování ústavnosti napadeného usnesení Krajského soudu

v Brně proto Ústavní soud vycházel z právního stavu, platného

v době jeho přijetí a nikoli z právního stavu v době rozhodování

Ústavním soudem (tj. nepřihlížel k novele obč. zák. č. 267/1994

Sb., která novým způsobem upravila oblast poskytování bytových

náhrad).

II/b

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci se skládá

z několika komponentů. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného

ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 78 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb.). V dané věci je v důsledku novely tohoto ustanovení

takovéto posouzení irelevantní a je smysluplné pouze v souvislosti

s komponentem druhým, tj. posouzením ústavnosti interpretace

daného ustanovení při jeho aplikaci. Dalšími komponenty jsou

hodnocení samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných

procesních práv.

Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,

podle kterého vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv

druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy,

umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva.

Čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod přitom zákonodárci

i orgánům, aplikujícím právo, určuje rámec takového omezení: při

používání (a tedy tím víc při stanovování) ustanovení o mezích

základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty

a smyslu.

Za zákonné ustanovení, omezující vlastnické právo, nutno

považovat i ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák. (jedná se o omezení

práva na vyklizení bytu v případě platné výpovědi, dané

s přivolením soudu, přičemž toto omezení spočívá v povinnosti

zajistit bytovou náhradu). Citované ustanovení občanského zákona

(ve znění před novelou č. 267/1994 Sb.) vymezovalo přiměřený

náhradní byt těmito znaky:

a) zásadní rovnocenností jeho podlahové plochy, kvality

a vybavenosti, jakou má byt vyklizovaný, a to podle místních

podmínek, jakož i jeho umístěním v téže obci,

b) umožněním lidsky důstojného ubytování nájemce a členů jeho

domácnosti, a to vybavením a velikostí náhradního bytu.

Ve své interpretaci citovaného ustanovení obč. zák. Krajský

soud v Brně odmítl "extenzivní výklad" pojmu "zásadní"

rovnocennosti přiměřeného náhradního a vyklizovaného bytu. Dospěl

tím k závěru, podle kterého jestliže je v místních podmínkách

"obtížné" nebo nemožné takovýto přiměřený náhradní byt zajistit,

pak je vyloučeno uplatnění vlastníkova práva dát výpověď (v dané

věci podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.). Tato interpretace

§ 712 odst. 2 obč. zák. vedla k eliminaci vlastníkova dispozičního

práva (jehož součástí je i možnost výpovědi), a tudíž nešetřila

podstatu a smysl jednoho z ústavně garantovaných základních práv.

Vedla tím k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv

a svobod.

Pojmy "zásadní rovnocennost" a "místní podmínky" nutno

v obsahu citovaného ustanovení obč. zák. interpretovat v souladu

s ústavními zákony v tom smyslu, že kladou na pronajímatele

(vlastníka) povinnost zajistit takovou bytovou náhradu, která

nutně splňuje znak druhý zákonného vymezení přiměřeného náhradního

bytu, a zakládají dále pronajímateli povinnost vyvinout všechno

úsilí, které lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil náhradní

byt, který se podle místních podmínek, podle všech v zákoně

uvedených parametrů, aproximativně nejvíc blíží vyklizovanému

bytu.

Interpretace § 712 odst. 2 obč. zák., rozporná v čl. 4 odst.

4 Listiny základních práv a svobod, pak v napadeném usnesení

Krajského soudu v Brně vedla k aplikaci citovaného ustanovení obč.

zák., porušující čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv

a svobod. Z uvedeného důvodu Ústavní soud České republiky usnesení

Krajského soudu v Brně, ze dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co

126/94, zrušil.

P o u č e n í :

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 16. února 1995