IV.ÚS 3236/21 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. B., zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti oznámení Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 10. 2021, č. j. MSP-560/2020-ODKA-SPZ/5, za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2021, stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedenému oznámení Ministerstva spravedlnosti, jímž byl vyrozuměn ke svému podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona dle § 266 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2019, č. j. 6 To 388/2018-365, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu dle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, že ministryně spravedlnosti po přezkoumání spisového materiálu neshledala důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, a proto jeho podnět odložila. Stěžovatel rovněž Ústavnímu soudu navrhl zrušení "relevantních ustanovení trestního řádu", jejichž uplatněním nastal předmětný zásah.

2. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost však všechny tyto procesní předpoklady nesplňuje.

3. Dle § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

4. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 293/97

ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení

sp. zn. Pl. ÚS 38/10

ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení

sp. zn. III. ÚS 1336/10

ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 236/04

ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález

sp. zn. II. ÚS 3383/14

ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].

5. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].

6. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatelé předtím, než se obrátili na něj, neumožnili příslušným orgánům veřejné moci způsobem k tomu stanoveným napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zastává názor, že stížnost pro porušení zákona není procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2135/14

ze dne 6. 8. 2014; usnesení

sp. zn. IV. ÚS 100/14

ze dne 6. 5. 2014; usnesení

sp. zn. III. ÚS 4012/13

ze dne 24. 2. 2014, část IV.; usnesení

sp. zn. I. ÚS 1716/13

ze dne 27. 6. 2013; usnesení

sp. zn. III. ÚS 1149/11

ze dne 18. 5. 2011; či usnesení

sp. zn. II. ÚS 2138/08

ze dne 24. 9. 2008). Právo podat stížnost pro porušení zákona dle § 266 a násl. trestního řádu totiž tento zákon přiznává pouze ministru či ministryni spravedlnosti, nikoliv obviněnému v trestním řízení, a tedy tento procesní prostředek není vůbec v jeho dispozici [srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 9/94

ze dne 12. 5. 1994 (U 11/2 SbNU 219); usnesení

sp. zn. I. ÚS 2295/17

ze dne 14. 11. 2017, bod 4; usnesení

sp. zn. I. ÚS 948/21

ze dne 29. 6. 2021; bod 4.; usnesení

sp. zn. I. ÚS 3289/13

ze dne 13. 11. 2013; usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3302/12

ze dne 7. 3. 2013; usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1238/11

ze dne 15. 7. 2011; či usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3117/10

ze dne 16. 11. 2010).

8. Ústavní stížnost podaná proti zásahu ministryně spravedlnosti spočívajícího v nepodání stížnosti pro porušení zákona dle § 266 a násl. trestního řádu je tak nepřípustná. Ve stěžovatelově věci navíc podnět k podání stížnosti pro porušení zákona směřoval proti rozsudku odvolacího soudu v trestním řízení. V takových případech Ústavní soud vyžaduje pro splnění podmínky přípustnosti dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podání dovolání [srov. k tomu stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)], kterým měl stěžovatel jako obviněný možnost předmětný rozsudek napadnout. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel tohoto svého práva využil a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl usnesením č. j. 4 Tdo 4/2020-450 ze dne 22. 1. 2020, proti němuž stěžovatel podal samostatnou ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením

sp. zn. II. ÚS 1037/20

ze dne 22. 6. 2020. Neuspěl-li stěžovatel s ústavní stížností směřující ve stejné věci proti usnesení o odmítnutí dovolání, které splňuje podmínky dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tím méně by mohl uspět s ústavní stížností podanou proti oznámení o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, která tuto podmínku nesplňuje.

9. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Právní osud ústavní stížnosti sdílí i k ní připojený návrh na zrušení části trestního řádu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2022

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu