I.ÚS 2703/21 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Šárky Herelové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2021 č. j. 44 Co 155/2020-182, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Brně potvrdil jako věcně správné usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. s tím, že pouze přeformuloval výrok rozhodnutí tak, že "Dovolací řízení se zastavuje". Odvolání proti výroku III. odmítl, neboť jím bylo rozhodnuto ve prospěch žalobkyně. K zastavení dovolacího řízení soudem prvního stupně došlo z důvodu nezaplacení soudního poplatku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že dovolací řízení v této věci nemá být vůbec zpoplatněno, dále nesouhlasí se správností závěrů soudu ohledně postupu při vybírání poplatku za dovolání. Odvolací soud se podle názoru stěžovatelky ani nevypořádal s její námitkou o nepřípustně formalistickém postupu soudu prvního stupně. Dále uvádí, že proti napadenému rozhodnutí nepodala dovolání, neboť je otázkou, zda by bylo dovolání Nejvyšším soudem shledáno přípustným. I pokud ano, nic by to nezměnilo na názorech Nejvyššího soudu a soud by také opět požadoval zaplacení soudního poplatku.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V projednávané věci je v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který stěžovatelce zákon k ochraně jejího práva poskytuje, dovolání. O této skutečnosti také byla odvolacím soudem poučena. Protože stěžovatelka dovolání nepodala, nevyužila všechny prostředky k ochraně svého práva. Stěžovatelkou uváděné skutečnosti nemohou založit individuální výjimku ze zákona o Ústavním soudu, který jednoznačně v citovaném ustanovení vyžaduje vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2021

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

soudce zpravodaj