IV.ÚS 1122/21 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Krula, právně nezastoupeného, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 5. 3. 2020, č. j. 5 C 102/2007-974, a usnesení Krajského soudu v Brně-pobočka v Jihlavě ze dne 13. 8. 2020, č. j. 54 Co 192/2020-1020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2021 se stěžovatel domáhá po Ústavním soudu, aby zrušil shora specifikovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že požádal Ústavní soud o prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti dle zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Současně zaslal Ústavnímu soudu žádost o prominutí zmeškání lhůty dle stejného zákona ve vztahu k usnesení blíže neurčeného soudu ze dne 21. 12. 2020, č. j. 15 C 7/2013-240, a zrušení dalších rozhodnutí obecných soudů z důvodu prominutí lhůty dle uvedeného zákona.

2. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Dle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, přičemž dle § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu musí v plné moci k zastupování podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Stěžovatelova ústavní stížnost tuto podmínku nesplňuje.

4. Dle § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, popřípadě také kopie rozhodnutí o odmítnutí mimořádného opravného prostředku z důvodu závisejícího na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje.

5. Stěžovatel není právně zastoupen a k jeho ústavní stížnosti nebyla přiložena ani kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práv, který mu zákon přiznává.

6. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti v obdobných případech zásadně vyzývá stěžovatele a stěžovatelky k odstranění vad v určité k tomu stanovené lhůtě, a teprve nedojde-li ani v ní ke zhojení vad ústavní stížnosti, přikročuje k jejímu odmítnutí pro neodstraněné vady dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V případech, v nichž se však dotyčný stěžovatel či dotyčná stěžovatelka obrací na Ústavní soud a setrvale podávají ústavní stížnosti stižené vadami, k jejichž odstranění byli vyzýváni již v předcházejících řízeních o ústavní stížnosti s poučením, že jde o vady, jejichž neodstranění povede k odmítnutí ústavní stížnosti, však Ústavní soud může ústavní stížnost odmítnout pro neodstraněné vady i bez toho, aby stěžovatele či stěžovatelku vyzval k odstranění takové opakovaně se vyskytující vady.

7. O takovýto případ jde i v nyní posuzované věci. Stěžovatel byl v řadě jiných řízení o svých ústavních stížnostech opakovaně vyzýván k odstranění vad ústavní stížnosti, zejména vady spočívající v absenci právního zastoupení advokátem (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 1749/14

ze dne 25. 9. 2014, usnesení

sp. zn. III. ÚS 1408/16

ze dne 28. 6. 2016 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 3232/16

ze dne 3. 1. 2017), a tedy není pochyb o tom, že mu požadavky vyplývající z § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byly bezpečně známy.

8. Protože stěžovatel i nadále přes tato dřívější poučení podává ústavní stížnosti nezastoupen advokátem či advokátkou, přikročil Ústavní soud již v minulosti k tomu, že jeho ústavní stížnosti trpící touto vadou odmítá bez nutnosti jej předem poučit

a poskytnout mu lhůtu k jejímu odstranění (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 3196/16

ze dne 18. 10. 2016 či usnesení

sp. zn. I. ÚS 2056/19

ze dne 16. 7. 2019).

9. V nynější věci navíc stěžovatel právně nezastoupen proti shodným rozhodnutím obecných soudů již jednou podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro neodstraněné vady dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením

sp. zn. II. ÚS 306/21

ze dne 7. 4. 2021. Ačkoliv stěžovatel avizoval, že si právní zastoupení obstará a žádal o lhůtu k odstranění vad ústavní stížnosti, ani po měsíci a půl tak neučinil. Jelikož důvody, které nyní stěžovatel uvádí pro absenci svého právního zastoupení, se neliší od důvodů, které uváděl v řízení vedeném pod

sp. zn. II. ÚS 306/21

, Ústavní soud nemá v nynější věci důvodu rozhodnout odchylně ani stěžovatele vyzvat k odstranění vad ústavní stížnosti v určité lhůtě, neboť tento si byl, jak vyplývá se shora uvedeného, dobře vědom, jaké náležitosti musí ústavní stížnost splňovat, aby se jí Ústavní soud mohl zabývat věcně, a záměrně ji podal s vadami specifikovanými výše.

10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost pro neodstraněné vady dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Její právní osud sdílí i všechny další procesní návrhy stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2021

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu