II.ÚS 2643/20 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Kropáčkové, právně zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 28 Co 117/2019-397 ze dne 6. 11. 2019 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1565/2020-485 ze dne 1. 7. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, když má za to, že jimi bylo porušeno zejména její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("dále jen Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dne 8. 2. 2020 podala proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 28 Co 117/2019-397 ze dne 6. 11. 2019 dovo1ání. Tímto rozsudkem byla zavázána k zaplacení částky 285 013,10 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání stěžovatelka odvodila od § 237 o. s. ř. s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisel na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl a zavázal ji k náhradě nákladů dovolacího řízení. Usnesení o odmítnutí dovolání je podle stěžovatelky nepřezkoumatelné a nesrozumitelné. Nejvyšší soud se ve svém usnesení zaměřil toliko na hodnocení vymezení přípustnosti dovolání, čítaje zákonná ustanovení a judikaturu. Důvody odmítnutí nemají oporu v § 243 c odst. 1 o. s. ř, a jsou v rozporu s argumentací stěžovatelky v dovolání. Stěžovatelka se domnívá, že nalézací soudy pochybily při hodnocení pravosti a správnosti listiny. Namítá, že tuto listinu nepodepsala, nýbrž že se její podpis na listinu dostal přenesením z jiné listiny. Podle jejího názoru bylo popření pravosti a správnosti listiny v řízení dostatečné a průkazné a důkazní břemeno tak přešlo na žalovaného, který měl prokázat, že se stěžovatelka skutečně originál listiny podepsala.

3. V usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud uvedl, že dovolání stěžovatelky postrádá zákonné náležitosti, zejména nedostatek řádného vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu (např. usnesení ze dne 6. 10. 2003 sp. zn. 22 Cdo 280/2003 a ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 33 Cdo 254/2013), v níž zdůrazňuje nutnost, aby dovolatel v dovolání popsal (konkretizoval) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán. Chybí-li vylíčení těchto okolností, není (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí proto není možné věcně přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

4. Stěžovatelka podle dovolacího soudu své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jak jí ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostála. Byť spojila přípustnost dovolání s tvrzeným odchýlením se odvolacího soudu od poukazované judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázek pravosti soukromé listiny a souvisejícího důkazního břemene, nijak nevysvětlila, v čem se měl odvolací soud od odkazované judikatury odchýlit, když odkazovaná judikatura dovolacího soudu vychází ze skutkově odlišných okolností, resp. svědčí ve prospěch závěrů, k nimž došel v souzené věci odvolací soud. Kromě toho nelze nepřehlédnout, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na závěru o pravosti soukromé listiny (příkazu k provedení platby, na jehož základě došlo ze strany žalobkyně k převedení částky 300 000 Kč ze smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření na účet určený žalovanou) a unesení důkazního břemene žalobkyní. Za této situace neměl odvolací soud důvod řešit otázky důkazního břemene týkající se pravosti soukromé listiny, předestřené stěžovatelkou.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.

7. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 1226/17

ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).

8. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady spočívající v absenci splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K tomu Ústavní soud uvádí, že mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. cit. ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Pokud dovolatel svou argumentační povinnost nesplní, dovolací soud může odmítnout dovolání jako vadné.

9. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu však žádnou takovou otázku neoznačila a pouze polemizuje s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (i soudem prvního stupně). Sama skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu a rozporuje některá jeho skutková zjištění, však způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nepředstavuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jasně plynou důvody, pro něž považoval vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jako neostatečné a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.

10. Pokud jde o rozhodnutí soudu odvolacího, podle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."

11. S ohledem na právní závěry stanoviska, jimiž je II. senát Ústavního soudu vázán, Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka v důsledku vadně podaného dovolání nesplnila podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Následkem toho se pak Ústavní soud tímto rozhodnutím nemohl věcně zabývat.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu