I.ÚS 381/21 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Jaroslava Šolce a Marie Šolcové, zastoupených JUDr. Rudolfem Coganem, Ph.D., advokátem se sídlem v Nové Pace, Pražská 617, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 77/2020-B-62 ze dne 16. 12. 2020, Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 372/2020-B-53 ze dne 11. 6. 2020, Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK 42 INS 2966/2017-B-39/celk. 3 ze dne 14. 2. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením zrušil oddlužení stěžovatelů a na jejich majetek prohlásil konkurs. Rozhodl tak z toho důvodu, že stěžovatelé jako dlužníci neplnili podmínky stanovené pro jejich oddlužení (od schválení splátkového kalendáře uhradili za 28 měsíců pouze 3% nezajištěných pohledávek), v řízení jsou navíc zcela pasivní, nedostavují se k nařízeným jednáním a soud jedná v jejich nepřítomnosti. Vrchní soud v Praze potvrdil napadené usnesení nalézacího soudu, ztotožnil se zcela s jeho závěry a uvedl, že z obsahu spisu je zřejmé, že dlužníci neuvedli nic, co by nasvědčovalo tomu, že budou schopni plnit podmínky oddlužení. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost.

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhají zrušení napadených usnesení pro porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ne zcela srozumitelné ústavní stížnosti namítají stěžovatelé údajné chyby v označení účastníka řízení před obecnými soudy a bytové jednotky. Ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci - obsahuje jen neurčité komentáře k dosavadnímu průběhu řízení a vydaným rozhodnutím.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu podústavních právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (viz čl. 83 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (bod 19 nálezu

sp. zn. I. ÚS 945/20

ze dne 16. 12. 2020).

4. Ústavní soud chápe důvody všech napadených rozhodnutí - zejména to, že stěžovatelé dlouhodobě neplní podmínky povoleného oddlužení, které za zákonem stanovených podmínek vede k osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů, a představuje tak pro dlužníka značný benefit. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, vydaly je obecné soudy v rámci své pravomoci a žádné porušení ústavněprávních principů zjištěno nebylo.

5. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu