III.ÚS 321/21 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Bc. Nicoletty Tiekuové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2021, č. j. 2 Ads 40/2019-92, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2019, č. j. 2 Ad 41/2015-56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 4. 2. 2021 bylo Ústavnímu doručeno podání stěžovatelky, kterým brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím správních soudů, a současně je toto podání označeno jako "stížnost ministryni spravedlnosti", "žádost o určení advokáta ze strany ČAK" a "žádost o určení advokáta ze strany České republiky - Ministerstva spravedlnosti".

Podání stěžovatelky nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34, § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a pro řízení před Ústavním soudem nebyla stěžovatelka zastoupena advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).

Z řady dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatelka u Ústavního soudu vedla, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí dlouhodobě, ačkoliv byla Ústavním soudem opakovaně poučena, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti a byla vyzvána k odstranění uvedeného nedostatku podání.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

V této věci však Ústavní soud ze sdělení České advokátní komory ze dne 25. 2. 2021 zjistil, že České advokátní komoře nebyla žádost o určení zástupce z řad advokátů pro řízení před Ústavním soudem v této věci k dnešnímu dni stěžovatelkou podána.

Ústavní soud je toho názoru (který vyjádřil ve své judikatuře opakovaně, srov. kupř. usnesení ze dne 26. 1. 2006

sp. zn. III. ÚS 5/06

, ze dne 28. 4. 2009

sp. zn. I. ÚS 987/09

, ze dne 18. 5. 2010

sp. zn. II. ÚS 1361/10

, ze dne 18. 5. 2010

sp. zn. IV. ÚS 1273/10

, ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. III ÚS 3359/11, ze dne 9. 2. 2015

sp. zn. IV. ÚS 92/15

a další), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly stěžovatelce objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Stejně jako např. ve věci vedené pod

sp. zn. III. ÚS 812/20

se proto Ústavní soud z výše uvedených důvodů uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2021

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj