IV.ÚS 3281/20 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DAF Trucks N. V., sídlem Hugo van der Goeslaan 1, 5643 TW Eindhoven, Nizozemské království, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2020 č. j. 30 Cdo 2298/2020-142, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2020 č. j. 3 Cmo 187/2019-106 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2019 č. j. 41 Cm 44/2018-93, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Stanislav Ondrák spol. s r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu či na řádný proces), zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále právo nebýt odňat svému zákonnému soudci, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v řízení o žalobě vedlejší účastnice o zaplacení 759 896 Kč s příslušenstvím zamítl námitku nedostatku pravomoci zdejšího soudu, kterou vznesla stěžovatelka jako žalovaná. Na rozdíl od stěžovatelčina názoru dospěl městský soud k závěru, že se na danou věc čl. 7 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 (dále jen "Nařízení Brusel I bis") vztahuje.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením usnesení městského soudu jako správné potvrdil.

4. Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

5. Usnesením ze dne 11. 12. 2020 č. j. 41 Cm 44/2018-169 městský soud dané řízení podle § 96 o. s. ř. zastavil a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v částce 70 059 Kč a že se vedlejší účastnici vrací soudní poplatek v částce 30 396 Kč. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 1. 2021.

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.

7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona); z toho vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004

sp. zn. I. ÚS 236/04

(U 25/33 SbNU 475)], a k jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.

8. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných"; jako nepřípustné proto opakovaně odmítá např. ústavní stížnosti proti (byť i) pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2006

sp. zn. IV. ÚS 125/06

(U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008

sp. zn. III. ÚS 1692/08

, ze dne 7. 11. 2012

sp. zn. I. ÚS 4033/12

či ze dne 28. 8. 2013

sp. zn. I. ÚS 1503/13

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Obdobně Ústavní soud judikuje ve vztahu k ústavním stížnostem, které směřují proti rozhodnutí soudu, jímž byla zamítnuta námitka podjatosti soudce (viz např. usnesení ze dne 19. 3. 2015

sp. zn. III. ÚS 665/15

, ze dne 16. 3. 2016

sp. zn. IV. ÚS 693/16

, ze dne 28. 7. 2016

sp. zn. I. ÚS 2237/16

, ze dne 15. 6. 2016

sp. zn. IV. ÚS 587/16

či ze dne 8. 3. 2017

sp. zn. IV. ÚS 2676/16

). I v tomto případě vydáním rozhodnutí řízení ve věci samé nekončí, přičemž stěžovatel má i po takovém rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva. Podanou ústavní stížnost proto považuje Ústavní soud za tzv. předčasnou - stěžovatel ji může uplatnit poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, neztotožní-li se s jeho výsledkem a bude-li i nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách v důsledku nyní namítaného pochybení.

9. Z výše naznačeného pravidla (tedy že ústavní stížností by měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí) Ústavní soud připustil ve své rozhodovací praxi výjimky. Ty se týkají takových dílčích a pravomocných rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. V takovém případě se vyžaduje, aby byly splněny kumulativně dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, a dále je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005

sp. zn. III. ÚS 441/04

(N 6/36 SbNU 53)].

10. Mezi tyto výjimky patří zejména usnesení vrchního soudu (nebo Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř., kdy první podmínka je splněna s ohledem na úzkou vazbu takového rozhodnutí na ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny - bude-li totiž rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti věcně nesprávné, vždy tím zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce [srov. např. nález ze dne 1. 6. 2010

sp. zn. I. ÚS 904/08

(N 118/57 SbNU 455)], splnění druhé podmínky pak lze spatřovat v tom, že takové rozhodnutí je pro účastníky řízení i pro soudy v souladu s § 104a odst. 7 o. s. ř. závazné a podle § 11 odst. 1 věty třetí o. s. ř. i v případě jeho věcné nesprávnosti zakládá věcnou příslušnost v něm určeného soudu. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že takový postup není žádoucí z hlediska hospodárnosti soudního řízení [např. nálezy ze dne 2. 9. 2010

sp. zn. II. ÚS 2193/10

(N 183/58 SbNU 605) nebo ze dne 23. 3. 2016

sp. zn. IV. ÚS 162/16

(N 50/80 SbNU 613)].

11. Stěžovatelka napadla svou ústavní stížností soudní rozhodnutí, kterým byla zamítnuta námitka nedostatku pravomoci tuzemského soudu podle Nařízení Brusel I bis, tedy toliko "dílčí" procesní rozhodnutí, a nikoli rozhodnutí "konečné" ve věci samé. Byť Ústavní soud v minulosti rozhodnutí o námitce nedostatku pravomoci podrobil kvazimeritornímu přezkumu (viz usnesení ze dne 23. 7. 2012

sp. zn. I. ÚS 2615/11

), v posuzované věci výše zmíněné podmínky pro to zjevně naplněny nejsou, a to již jen z toho důvodu, že řízení ve věci samé, v němž stěžovatelka čelila žalobě vedlejší účastnice, pro ni skončilo příznivě, neboť bylo shora označeným usnesením městského soudu zastaveno. Přitom toto "konečné" rozhodnutí stěžovatelka ani nenapadla odvoláním (a nevyčerpala tak v daném ohledu všechny procesní prostředky, které měla k ochraně svých práv k dispozici).

12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2021

Jan Filip v. r.

soudce zpravodaj