IV.ÚS 3482/20 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, sídlem Uruguayská 380/17, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2020 sp. zn. 67 To 227/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. července 2020 č. j. 3 T 49/2018-1394, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k podstatě popsaného zásahu a hrozbě závažného porušení jeho práv stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud projednal danou ústavní stížnost přednostně, případně odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Pozdějším projednáním by se ústavní stížnost stala bezpředmětnou.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 10. 10. 2018 sp zn. 3 T 49/2018 uznal stěžovatele vinným přečinem zanedbání povinné výživy a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Tento rozsudek byl zrušen Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 13. 2. 2019 sp. zn. 7 To 61/2019 a věc vrátil obvodnímu soudu k doplnění dokazování. V záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 8 podle § 116 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), nařídil pozorování stěžovatele ve zdravotnickém zařízení za účelem vypracování psychiatrického znaleckého posudku. Obvodní soud dospěl k závěru, že v průběhu trestního řízení vyvstaly pochybnosti o stěžovatelově duševním stavu a bylo třeba provést jeho znalecké zkoumání. K prvotnímu vyšetření se však stěžovatel nedostavil, a proto obvodní soud nařídil jeho umístění ve zdravotnickém zařízení. Městský soud usnesením ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. 37 To 362/2019 rozhodnutí obvodního soudu zrušil a nařídil, aby stěžovateli byla dána další možnost dostavit se k ambulantnímu vyšetření (např. za pomoci obhájce, předvedením atd.). Ani na další stanovené termíny (15. 1. 2020 a 30. 3. 2020) se stěžovatel nedostavil. Stalo se tak až dne 2. 7. 2020, vůbec však se znalkyní nespolupracoval. Z důvodů přetrvávajících pochybností o stěžovatelově duševním stavu proto dospěl obvodní soud v usnesení ze dne 9. 7. 2020 č. j. 3 T 49/2018-1394 k závěru o potřebě nařídit stěžovatelovo pozorování ve zdravotnickém zařízení.

3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění konstatoval, že obvodní soud splnil podmínky uvedené v předchozím zrušujícím usnesení. Ze spisového materiálu je patrno, že stěžovatel si musel být rizika umístění ve zdravotnickém zařízení vědom a záměrně zvolil nespolupráci se znalkyní. O následcích takového jednání byl předem poučen a smysl tohoto poučení zjevně pochopil, neboť ve svých podáních pracuje s texty předchozích rozhodnutí. Podle městského soudu si tak stěžovatel zvolil určitý způsob obhajoby, který však nemůže být důvodem dalšího prodlužování trestního stíhání. Navíc bylo třeba podle městského soudu přihlédnout rovněž k zájmům nezletilého poškozeného, aby stěžovatel byl veden k řádnému plnění vyživovací povinnosti, neboť z důvodu jejího neplnění je proti němu vedeno trestní stíhání.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že městský soud v dané věci vydává protichůdné pokyny (projev libovůle). Uvádí, že při vyšetření svého duševního stavu vždy spolupracoval, jeho průběh však v něm vyvolal pochybnosti o objektivitě a nezávislosti.

5. Za nesprávné označuje stěžovatel závěry obou soudů o jeho neúčasti na řadě termínů vyšetření. Soudní spis neobsahuje žádné dokumenty, z nichž by bylo stěžovatelovo předvolání na tato vyšetření zřejmé. Ve spise jsou pouze e-maily znalkyně, podle nichž se stěžovatel na vyšetření nedostavil. Stěžovatel však jí nebyl nikdy kontaktován, a proto opakovaně upozorňoval na chyby znalkyně v jí provedených předvoláních jeho osoby. Dne 30. 3. 2020 se stěžovatel řádně z úkonu omluvil z důvodu karanténního stavu. Následně soud nepřiměřeně nařídil stěžovatelovo předvedení, aniž by jej o tom informoval. K samotnému vyšetření dorazila znalkyně neprofesionálně se zpožděním (až na zavolání). Navzdory tvrzení znalkyně nebyl úkonu přítomen obhájce (seděl na chodbě), ač na jeho přítomnosti stěžovatel trval. Z postupu znalkyně je tak zřejmá snaha si vyšetření usnadnit v "jejím" zdravotnickém zařízení. To však neodpovídá § 116 odst. 2 trestního řádu, jehož aplikace má být až krajní možností. Stěžovatel nemá k takové znalkyni důvěru, což soudy nikterak nereflektovaly a proces zpracování posudku nekontrolovaly. Zároveň stěžovatel namítá, že soudy se nikterak nezabývaly e-mailem znalkyně, podle kterého má zároveň "vyšetřovat stav projednávající soudkyně", což je skutečnost relevantní z hlediska podjatosti.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Těžištěm stěžovatelovy argumentace je jeho nesouhlas s naplněním podmínek pro aplikaci § 116 odst. 2 trestního řádu, podle kterého nelze-li "nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit, aby obviněný byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, nebo je-li ve vazbě, též ve zvláštním oddělení nápravného zařízení".

8. Podle Ústavního soudu byl zásah spočívající v nařízení pozorování stěžovatele ve zdravotnickém zařízení v dané věci přiměřený. Oba soudy velmi obsáhle popsaly, že stěžovatel si své povinnosti podrobit se znaleckému vyšetření musel být vědom a pod různými záminkami a námitkami se mu vyhýbal. Stěžovatel měl řadu příležitostí se úkonu podrobit. Zvolil však, a podle všeho vědomě a účelově, obstrukční způsob vedení obhajoby. To je nepochybně jeho právem, avšak zároveň to legitimizuje postup orgánů činných v trestním řízení podle § 116 odst. 2 trestního řádu. Stejně tak nedůvěra vůči znalci nemůže být důvodem pro neprovedení znaleckého zkoumání. Objektivitu a profesionalitu znalce nemůže pochopitelně určovat z podstaty věci zaujatý obviněný, nýbrž nepodjaté orgány činné v trestním řízení.

9. Z obsahu rozhodnutí městského soudu přitom nevyplývá, že by bylo jakkoliv rozporuplné nebo nepřezkoumatelné. V předchozím zrušujícím rozhodnutí městský soud stanovil, že stěžovatel má dostat další možnost podrobit se znaleckému zkoumání dobrovolně, než dojde na aplikaci nuceného umístění ve zdravotnickém zařízení. Tato možnost byla vyčerpána a stěžovatel ji nevyužil, což naopak v souladu s předchozím rozhodnutím přineslo předpokládaný následek.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud se zvlášť nezabýval návrhy na přednostní projednání ústavní stížnosti a odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v nejkratším možném termínu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu