II.ÚS 23/21 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Františkem Zadinou, advokátem se sídlem Sázavka 46, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2020 č. j. 16 Co 239/2020-2239, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces a soudní ochranu garantované čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou č. j. 4 P 112/2018-2185 ze dne 23. července 2020 byl zamítnut návrh stěžovatele (otce) na zrušení pěstounské péče u jeho dcery. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem č. j. 16 Co 239/2020-2239 ze dne 14. října 2020 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud dne 14. října 2020 jednal v nepřítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce. Dne 31. srpna 2020 právnímu zástupci stěžovatele bylo doručeno předvolání na ústní jednání odvolacího soudu dne 30. září 2020, z tohoto jednání se stěžovatel omluvil z důvodu pobytu v lázních Třeboň. Odvolací soud žádosti o odročení vyhověl a nařídil jednání na 14. října 2020. Dopisem ze dne 8. října 2020 stěžovatel upozornil na celkovou zdravotní situaci v ČR a na skutečnost, že je právní zástupce stěžovatele ročník narození XXXX a tím je ve skupině obyvatel ve velkém zdravotním ohrožení covidem-19. Právní zástupce v žádosti neuváděl věk stěžovatele z toho důvodu, že soudu je ročník narození stěžovatele znám a vysvětlil, že se v případě obou jedná o osoby uváděné ve skupině obyvatel s nejvyšším ohrožením.

3. Krajský soud se ve svém napadeném rozhodnutí zabýval skutečností, že jednání odvolacího soudu dne 14. 10. 2020 proběhlo v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce, neboť jejich opakované žádosti o odročení nařízeného jednání byly sice včasné, ale nebyly důvodné. Podle ustálené soudní judikatury překážka nebo jiná okolnost zabraňující účastníkovi v účasti na soudním jednání současně musí představovat důležitý důvod; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat).

Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o odročení jednání, se tedy ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. považuje jak okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) - za důležitou.

Z opatření předsedy Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020 Spr 574/2020, vydaného v návaznosti na usnesení vlády ČR č. 957 ze dne 30. 9. 2020, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav, v návaznosti na krizová opatření vlády ČR v usnesení ze dne 30. 9. 2020 č. 958, v návaznosti na krizová opatření vlády ČR v usneseních ze dne 8. 10. 2020 č. 994 a 995, v návaznosti na krizová opatření vlády ČR v usnesení ze dne 12. 10. 2020 č. 1021, v návaznosti na mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 12. 10. 2020 č. j.

MZDR 15757/2020- 36/MIN/KAN a podle ustanovení § 101 a § 102 zákoníku práce, zřetelně vyplývá, že rozhodovací činnost Krajského soudu v Brně, tj. konání odvolacích jednání v jednacích síních, nijak omezeno nebylo. Opakovaná žádost právního zástupce otce o odročení jednání tudíž nebyla shledána důvodnou, neboť byla odůvodněna obecným tvrzením o zhoršení situace v ČR v době koronavirové epidemie. Současně odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že jednání odvolacího soudu v této věci, nařízené na den 30. 9. 2020, bylo k tehdy odůvodněnému požadavku právního zástupce otce již jednou odročováno, přičemž ve věcech péče soudu o nezletilé má být rozhodováno s maximálním urychlením (viz ustanovení § 471 odst. 2 věta prvá z.

ř. s.).

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti spatřuje protiústavní postup a zásah do svých práv na soudní ochranu ze strany krajského soudu v tom, že nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání odvolacího soudu a jednal v jeho nepřítomnosti i v nepřítomnosti jeho právního zástupce. Stěžovatel poukazuje na to, že žádost o přeložení ústního jednání dne 14. října 2020 byla podávána z důvodu, že účast na soudním jednání vyžadovala od stěžovatele a jeho zástupce pobyt na cestách v hromadných prostředcích v rozsahu šesti hodin. V době vrcholící druhé vlny coronavirové epidemie při tak dlouhém cestování by podle stěžovatele mohlo dojít k jeho infekci a k infekci jeho právního zástupce. Podmínky ustanovení § 101 odst. 3 občanského soudního řádu tak podle stěžovatele nebyly naplněny. Tím odvolací soud porušil zejména článek 38 odst. 2 Listiny, podle nějž má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

II. 5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 3624/15

ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 312/15

ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález

sp. zn. III. ÚS 922/09

ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení

sp. zn. I. ÚS 1010/15

ze dne 11. 2. 2016].

9. Ústavní soud konstantně judikuje, že právo na soudní ochranu zajištěné v čl. 36 a následujících článcích hlavy páté Listiny nelze vykládat tak, aby pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení. I v případě tohoto subjektivního veřejného práva je třeba vždy zkoumat, nakolik porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce v možnosti uplatňovat případně i další procesní práva a konat procesní úkony ve svůj prospěch, přičemž je podstatné, zda šlo o podstatné vady s odrazem ve výsledku řízení. Dojde-li v konkrétní věci k naplnění všech těchto faktorů, pak nelze učinit závěr, že by řízení bylo spravedlivé jako celek. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti nikterak nerozvádí, jak by jeho přítomnost při jednání ovlivnila výsledek řízení před odvolacím soudem, domáhá se tedy jen formálního naplnění svého práva na účast při jednání. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že jej odvolací soud zkrátil na jejích právech, když jednal v jeho nepřítomnosti, pak k tomu Ústavní soud uvádí, že krajský soud tento svůj postup náležitě odůvodnil, a to jak odkazem na formální (procesní) pravidla, tak i z materiálního hlediska, a jeho postup je proto akceptovatelný i z ústavněprávního hlediska. Ostatně judikatura [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu z 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000 a rozsudek Nejvyššího správního soudu z 16. 3. 2010, č. j. 2 As 46/2009-101 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z http://www.nssoud.cz)] se ustálila na stanovisku, že ani nemoc sama o sobě není vždy důvodem způsobilým odůvodnit neúčast účastníka řízení při jednání, přičemž v daném případě se jednalo jen o hypotetickou možnost onemocnění, nikoli o onemocnění probíhající.

10. Jak plyne z výše rekapitulovaného odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tak se odvolací soud pečlivě zabýval odůvodněním skutečnosti, proč nepřistoupil k vyhovění opakované žádosti stěžovatele o odročení jednání z důvodů na jeho straně. V jeho postupu, ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí neshledal Ústavní soud žádný zásah do základních práv stěžovatele.

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..

V Brně dne 25. ledna 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu