II.ÚS 138/20 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. C., zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze, Jindřicha Plachty 3163/28, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 1 VZT 692/2019-27, proti vyjádření Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 11. listopadu 2019 č. j. 1 KZV 191/2019-81 a proti záznamu Policie ČR o odepření nahlédnutí do trestního spisu ze dne 21. října 2019 č. j. KRPA-20108-390/TČ-2017-000075, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, jelikož se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo, vymezené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 3 písm.

b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že dne 17. října 2019 mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání č. j. KRPA-20108-369/TČ- 2017-000075 ze dne 9. října 2019, a to pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm.

a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a to ve formě spolupachatelství dle ustanovení § 23 trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel následujícího dne stížnost s tím, že tuto podrobně odůvodní nejpozději do 10 kalendářních dnů poté, co mu bude umožněno seznámit se s příslušným spisovaným materiálem, z něhož policejní orgán při vydání napadeného usnesení vycházel. Následně, dne 22. října 2019, bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno rozhodnutí policejního orgánu o odepření možnosti nahlédnutí do spisu ze dne 21.

října 2019, a to s odůvodněním, že se přípravné řízení nachází v počáteční fázi vyšetřování a nelze tak zabezpečit ochranu důkazních pramenů před aktivitami sledujícími cíl mařit vyšetřování. Na základě této skutečnosti podal stěžovatel dozorujícímu státnímu zástupci žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu dle ustanovení § 157a odst. 1 zákona o trestním řízení soudním. V reakci na citovanou žádost bylo ze strany dozorujícího státního zástupce ve smyslu jeho vyjádření ohledně přezkoumání postupu vrchního komisaře ze dne 11. listopadu 2019 č. j. 1 KZV 191/2019-81 reagováno tak, že telefonicky podrobněji sdělil dozorové státní zástupkyni, jaké důvody jej vedly k odepření požadavku.

Následně stěžovatel podal k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze podnět k výkonu dohledu nad postupem dozorujícího státního zástupce ve smyslu ustanovení § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Dne 20. 12. 2019 bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno vyrozumění o výsledku dohledu, ze kterého vyplývá, že v postupu státní zástupkyně, který je předmětem dohledu, nebylo shledáno žádných závad.

2. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, jak uvedené orgány veřejné moci v daném případě postupovaly, a je toho názoru, že postupem dohledového orgánu a dozorujícího státního zástupce je mu upírána možnost k přípravě jeho obhajoby. Současně tím prý dochází k porušení jeho práva neprodleně být podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění. Stěžovatel považuje vyjádření dohledového orgánu, jakož i dozorujícího státního zástupce za nepřezkoumatelné.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, především v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud dle své ustálené judikatury nezasahuje do probíhajících trestních řízení, a to tím spíše v jejich přípravné fázi, nedochází-li tím současně k významnému a nenapravitelnému zásahu do základních práv a svobod (např. vzetím do vazby). V takových případech lze ústavní stížnosti, brojící proti zahájení trestního stíhání a v souvislosti s ním i proti jednotlivým úkonům, vyhovět toliko tehdy, lze-li postup orgánů činných v trestním řízení označit za svévolný, a tedy zjevně postrádající jakýkoliv racionální a právní podklad. Tak tomu však v dané věci nebylo a není.

4. Po přezkoumání vyrozumění Vrchního státního zastupitelství je zřejmé, že se ze strany orgánů činných v trestním řízení nejedná o svévoli, ale naopak že postup v trestní věci stěžovatele vychází z příslušných ustanovení trestního řádu a je dostatečně odůvodněn. Stěžovatelem vznesené otázky, jež by mohl vznést po prostudování spisu, budou předmětem dalších fází trestního řízení a bylo by v nesouladu s principy ústavního pořádku, aby do této oblasti Ústavní soud nyní zasahoval; k tomu jsou příslušné jiné orgány. Navíc, jak stěžovatel sám Ústavnímu soudu sdělil v doplnění ústavní stížnosti ze dne 18. 2. 2020, v mezidobí mu již bylo na opětovnou žádost nahlédnutí do spisu umožněno; přesto na podané ústavní stížnosti trval.

5. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu