III.ÚS 2080/20 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2020, č. j. 8 As 335/2019-49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, která brojí proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího správního soudu.

Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 12. 2019, č. j. 70 Co 255/2019-2770, omezen ve svéprávnosti na dobu pěti let tak, že je schopen samostatně právně jednat jen v běžných záležitostech každodenního života a že jeho opatrovníkem byla jmenována obec Bohuslavice. Vyjádření opatrovníka nicméně k ústavní stížnosti přiloženo nebylo.

Vzhledem k velkému počtu ústavních stížností, podávaných stěžovatelem po období mnoha let, ovšem Ústavní soud postupuje tak, že si nevyžaduje od opatrovníka stěžovatele vyjádření ke každému jednotlivému podání stěžovatele, ale vychází z jeho setrvalého postoje opakovaně v řízeních o ústavní stížnosti vyjádřeného (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 808/20

ze dne 4. 5. 2020, bod 4.; či

sp. zn. III. ÚS 925/20

ze dne 7. 5. 2020), že s jeho podáními souhlasí v rozsahu, v němž tato netrpí žádnými vadami či nedostatky (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1755/20

ze dne 30. 6. 2020, bod 4.;

sp. zn. IV. ÚS 1755/20

ze dne 29. 6. 2020, bod 3;

sp. zn. IV. ÚS 1209/20

, bod 4.;

sp. zn. IV. ÚS 1572/20

ze dne 16. 6. 2020, bod 4.;

sp. zn. IV. ÚS 1491/20

ze dne 16. 6. 2020, bod 4.;

sp. zn. IV. ÚS 824/20

ze dne 28. 4. 2020, bod 4. a mnohá jiná).

Ústavní soud by tak ústavní stížnost stěžovatele mohl projednat jen tehdy, pokud by jinak splňovala všechny procesní předpoklady kladené na ni zákonem o Ústavním soudu.

Dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, přičemž dle § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu musí být v plné moci k zastupování podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Stěžovatelova ústavní stížnost tuto podmínku nesplňuje.

Dle ustanovení § 34 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se ústavní stížnost podává písemně Ústavnímu soudu. Musí z ní být patrno, kdo ji činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsána a datována. Ústavní stížnost má dále obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se stěžovatel dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se stěžovatel domáhá. Ani tuto podmínku ústavní stížnost nesplňuje, neboť z ní není patrné, z jakých konkrétních důvodů podle stěžovatele měly být napadeným usnesením porušeny jeho základní práva či svobody.

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti v obdobných případech zásadně vyzývá stěžovatele k odstranění vad ve stanovené lhůtě, a teprve nedojde-li ani v ní ke zhojení vad ústavní stížnosti, přikročuje k jejímu odmítnutí pro neodstraněné vady dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V případech, v nichž se stěžovatel obrací na Ústavní soud opakovaně s ústavními stížnostmi postiženými vadami, k jejichž odstranění byl neúspěšně vyzýván již v mnoha předcházejících řízeních s poučením, že jde o vady, jejichž neodstranění povede k odmítnutí ústavní stížnosti, však Ústavní soud může ústavní stížnost odmítnout pro neodstraněné vady i bez toho, aby stěžovatele vyzval k odstranění takové opakovaně se vyskytující vady.

O takovýto případ jde i v nyní posuzované věci. Stěžovatel byl v četných jiných řízeních opakovaně upozorňován na povinné zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti, včetně samého jejího podání, a protože i přesto nadále podává ústavní stížnosti nezastoupen advokátem, přikročil Ústavní soud již v minulosti k tomu, že jeho ústavní stížnosti trpící touto vadou odmítá bez nutnosti jej předem takto poučit a poskytnout mu lhůtu k odstranění vad. V nynější věci není dán žádný důvod, pro nějž by Ústavní soud měl postupovat odlišně.

Ústavní soud proto nemohl než dospět k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost se nachází v rozsahu omezení stěžovatelovy svéprávnosti, tedy ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, k jejímu podání stěžovatel není oprávněn bez souhlasu opatrovníka, a jelikož ústavní stížnost trpí vadami, tuto podmínku nesplňuje, neboť jeho opatrovník svůj souhlas dává jen k takovým ústavním stížnostem stěžovatele, které žádnými procesními vadami netrpí.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Lze jen nad rámec toho dodat, že i v případě odhlédnutí od omezení stěžovatelovy svéprávnosti by jeho ústavní stížnost musela být rovněž odmítnuta, a to pro neodstraněné vady dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj