I.ÚS 580/20 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. M., zastoupené Mgr. Martinem Bugajem, advokátem se sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2019, č. j. 52 A 113/2018-75, výroku II. usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2019, č. j. 86 Nc 12059/2019, a návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 24. 2. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení městského soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatelka se u Okresního soudu v Ostravě domáhá vydání rozsudku, jímž by jí byla její dcera, nezletilá H., svěřena do péče, otci by bylo stanoveno výživné a jeho styk s nezletilou by byl zakázán. V souvislosti s vedeným řízením stěžovatelka podala návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byla nezletilá svěřena do péče matky, a to až do doby pravomocného rozhodnuti soudu ve věci. Dále stěžovatelka požádala o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Své podání odůvodnila stěžovatelka násilnými sklony otce nezletilé.

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2019 bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření tak, že se opatrovníkem nezletilé H. ustanovuje Statutární město Ostrava (výrok I.) a návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření se zamítá (výrok II.). K blanketnímu odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 11. 2019, č. j. 13 Co 427/2019-59, tak, že se usnesení okresního soudu potvrzuje.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak obecné soudy rozhodly o jejím návrhu na vydání předběžného opatření a poukazuje přitom na skutečnost, že obecné soudy rozhodly, aniž by tomuto rozhodnutí předřadily rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Obecné soudy se návrhem stěžovatelky dostatečně nezabývaly a do podání ústavní stížnosti o něm nerozhodly. Postupem soudů tak došlo k porušení jejího práva na právní pomoc.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn. III. ÚS 84/94

(N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013

sp. zn. II. ÚS 1842/12

(N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014

sp. zn. III. ÚS 1836/13

(N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994

sp. zn. IV. ÚS 43/94

(N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000

sp. zn. IV. ÚS 488/99

, ze dne 8. 11. 2000

sp. zn. IV. ÚS 115/2000

, ze dne 14. 6. 2007

sp. zn. II. ÚS 44/06

a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.

Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999

sp. zn. II. ÚS 221/98

(N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001

sp. zn. IV. ÚS 189/01

(N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011

sp. zn. III. ÚS 3365/10

, ze dne 28. 6. 2012

sp. zn. II. ÚS 2010/12

nebo ze dne 27. 3. 2014

sp. zn. III. ÚS 909/14

]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999

sp. zn. II. ÚS 221/98

(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013

sp. zn. III. ÚS 155/13

nebo ze dne 9. 3. 2015

sp. zn. I. ÚS 641/15

]. V souvislosti s návrhem na vydání předběžného opatření dospěl Ústavní soud k závěru, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy své závěry řádně odůvodnily, když poukázaly na současný pobyt otce ve vazbě a tudíž neexistenci naléhavého zájmu na úpravě stávajících poměrů.

Pokud stěžovatelka vytýká obecným soudům, že dosud nerozhodly o jejím návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, z vyžádaného soudního spisu se podává, že k tomuto rozhodnutí zatím skutečně nedošlo. Prohlášení o majetkových poměrech bylo soudu doručeno v listopadu 2019 a lze tudíž očekávat, že by měl soud o jejím návrhu rozhodnout. Na samotné rozhodnutí o předběžném opatření neměla tato skutečnost vliv. Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům, že o návrhu na vydání předběžného opatření bylo rozhodnuto bez toho, aniž by jí byla poskytnuta právní pomoc, považuje Ústavní soud za rozhodující, že z podání stěžovatelky vyplývá, že byla ve věci dostatečně orientovaná a návrh byl natolik určitý, že o něm bylo možno rozhodnout.

V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a které by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. S ohledem na výsledek tohoto řízení nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu