I.ÚS 1243/20 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ladislava Regnarda, bez právního zastoupení, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 386/2019-236 ze dne 12. února 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 28. 4. 2020 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, přičemž v uvedeném podání stěžovatel žádá o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta "pro celé toto složité soudní řízení", stěžovatel dále žádá "navrácení v předešlý stav (před 2 autonehodami i s dalšími dopady - dle dřívějších několika podrobných popisů) a to jako zadostiučinění".

Podání stěžovatele zjevně není možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"); zejména z něj vůbec nebylo patrno, čeho se vlastně stěžovatel v tomto řízení domáhá, a pro řízení před Ústavním soudem nebyl zastoupen advokátem (§ 30, § 31 stejného zákona).

Požadavek povinného zastoupení advokátem má zajistit, aby (s ohledem na mimořádnou závažnost řízení) Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

Soudce zpravodaj nemá pochybnosti o řádném seznámení stěžovatele se zákonnými požadavky na řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být zastoupen advokátem již při podání návrhu. Náležitého poučení se stěžovateli dostalo opakovaně v řadě řízení; stěžovatel podal již několik ústavních stížností trpících stejnou vadou a byl o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučen (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 4117/17

ze dne 15. 3. 2018 či usnesení

sp. zn. IV. ÚS 20/18

ze dne 20. 2. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Pro neefektivnost dalšího poučování soudce zpravodaj (stejně jako naposledy ve věci vedené pod

sp. zn. I. ÚS 1229/20

) ústavní stížnost stěžovatele odmítl na základě přiměřené aplikace § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2020

Jaromír Jirsa v. r.

soudce zpravodaj