IV.ÚS 1553/19 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu Mgr. Ivany Mičkeové, nezastoupené advokátky, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2019, č. j. 1 Nc 2544/2018-167, a na odklad vykonatelnosti, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení takto:

Návrhy se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka brojí proti rozhodnutí, jímž senát Městského soudu v Praze nevyloučil soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 7 ve věci vedené pod sp. zn. 14 C 61/2015, mimo jiné i proto, že některé důvody uplatnila navrhovatelka po lhůtě stanovené v § 15a o. s. ř.; tím měla být navrhovatelka zkrácena ve svých ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve svém podání navrhovatelka podrobně popsala důvody svého nesouhlasu s napadeným usnesením a důvody, v nichž spatřuje důvody pro vyloučení soudkyně. Současně navrhla odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), představuje ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice viz například nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

(N 111/19 SbNU 79, též http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud představuje institucionální mechanismus ultima ratio, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. Napadené rozhodnutí, jakkoliv proti němu přímo nejsou přípustné opravné prostředky, nelze považovat za konečné, neboť stěžovatelka má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit; není věcí Ústavního soudu napravovat možná pochybení obecných soudů v čase, kdy je mohou napravit soudy samy - jako v projednávané věci. Teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu (viz též novější usnesení z 11. února 2019,

sp. zn. II. ÚS 390/19

, či ze 4. března 2019,

sp. zn. II. ÚS 475/19

).

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako nepřípustný.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o návrhu bezprostředně, nebylo nutné vydat rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti napadeného usnesení.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2019

Jaromír Jirsa v. r.

soudce zpravodaj