II.ÚS 726/19 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o návrhu stěžovatele Petra Bartheldiho, bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 21. 12. 2018 č. j. 23 Co 442/2018-44 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 31. 1. 2019 č. j. 27 Co 416/2018-48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2019 domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Svým obsahem však přímo proti uvedeným rozhodnutím nijak nebrojí, jde spíše toliko o výraz nespokojenosti stěžovatele s rozhodovací činností obecných soudů, resp. jejich kritiku.

2. Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Podání stěžovatele není možné považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou formálních i obsahových nedostatků, mimo jiné nedostatkem povinného právního zastoupení. O těchto náležitostech však má stěžovatel bezpochyby povědomí, když k Ústavnímu soudu již dříve učinil nespočet podání a v rámci nich byl Ústavním soudem vždy poučen o náležitostech ústavní stížnosti i o případných následcích neodstranění vad podání, a to v rámci výzvy k odstranění vad podání [srov. např. sp. zn. usnesení

sp. zn. II. ÚS 292/16

ze dne 11. 4. 2016, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2127/16

ze dne 12. 7. 2016, usnesení

sp. zn. I. ÚS 1778/16

ze dne 19. 7. 2016, usnesení

sp. zn. II. ÚS 1779/16

ze dne 13. 9. 2016, usnesení

sp. zn. II. ÚS 293/16

ze dne 20. 4. 2016 či usnesení

sp. zn. III. ÚS 3759/15

ze dne 10. 3. 2016]. Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Obdobně byl stěžovatel již poučen o tom, že Ústavní soud neustanovuje právního zástupce pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti.

3. Podle judikatury Ústavního soudu není v řízení o ústavní stížnosti nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 2371/10

ze dne 4. 1. 2011 a usnesení

sp. zn. IV. ÚS 29/08

ze dne 24. 9. 2008). Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli informace o náležitostech návrhu, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Ostatně tímto způsobem již Ústavní soud postupoval ve věci tohoto konkrétního navrhovatele vícekrát [srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 3639/18

ze dne 27. 11. 2018, usnesení

sp. zn. II. ÚS 513/18

ze dne 19. 2. 2018, usnesení

sp. zn. I. ÚS 2418/17

ze dne 8. 8. 2017, usnesení

sp. zn. II. ÚS 2419/17

ze dne 7. 8. 2017 a další].

4. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2019

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj