IV.ÚS 396/19 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 15 Co 297/2018-612, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelčin návrh tyto požadavky nesplňuje, jelikož (v prvé řadě) nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu). Stalo se tak i přesto, že stěžovatelka byla opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučována o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, a to např. v řízení o věcech vedených pod

sp. zn. I. ÚS 2360/08

,

II. ÚS 3276/07

,

III. ÚS 695/08

,

IV. ÚS 9/11

,

III. ÚS 1442/16

,

I. ÚS 2250/17

,

III. ÚS 1878/17

,

II. ÚS 3091/16

,

IV. ÚS 2236/17

a

II. ÚS 3343/18

.

3. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích; lze-li tedy vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, jeví se setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním.

4. Tak tomu je i v posuzované věci, k čemuž možno dodat, že stěžovatelka byla s právními následky takto podané ústavní stížnosti dostatečně seznámena v minulosti; např. již v usnesení ze dne 21. 1. 2013

sp. zn. I. ÚS 219/13

Ústavní soud výslovně uvedl, že "[a]čkoliv stěžovatelka v podání avizuje, že zastoupení advokáta doplní, není přesto důvod s rozhodnutím vyčkávat. Stěžovatelka od roku 2005 do současnosti iniciovala u Ústavního soudu již zhruba stovku řízení, přičemž v drtivé většině z nich byla o náležitostech ústavní stížnosti poučena [...]. Ústavní soud již opakovaně návrhy stěžovatelky - s ohledem na její dostatečné povědomí o formálních náležitostech ústavní stížnosti - bez obvyklé předchozí výzvy k odstranění vad odmítl (např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 3480/11

,

II. ÚS 3381/11

,

II. ÚS 3633/11

,

III. ÚS 240/10

,

IV. ÚS 1548/09

,

IV. ÚS 2840/12

).".

5. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost za přiměřeného užití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, když podobně tak učinil - jen v poslední době - např. usnesením ze dne 27. 2. 2018

sp. zn. IV. ÚS 569/18

, ze dne 27. 2. 2018

sp. zn. I. ÚS 601/18

, ze dne 31. 7. 2018

sp. zn. III. ÚS 2401/18

, ze dne 17. 9. 2018

sp. zn. II. ÚS 3074/18

nebo ze dne 24. 9. 2018

sp. zn. I. ÚS 2963/18

.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2019

Jan Filip v. r.

soudce zpravodaj