I.ÚS 224/19 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EFES, spol. s r.o., Třebonice 110, ulice K Betonárně, Praha 5, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 22 Cdo 2439/2018-575, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 21. 1. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, č. j. 68 Co 456/2017-436.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila své přesvědčení o její přípustnosti, neboť kasační rozhodnutí dovolacího soudu vyřešilo otázku (ne)přípustnosti aplikace § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů definitivně a s konečnou platností a jiná ochrana vlastnického práva stěžovatelky k budově již reálně v dalším řízení není možná.

II. Ústavní stížnost je nepřípustná.

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (usnesení

sp. zn. III. ÚS 3507/10

, ze dne 12. 9. 2012). Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy. Ochrana ústavnosti v právním státě tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

ze dne 13. 7. 2000) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2891/08

ze dne 3. 4. 2009).

V předmětném případě nastala situace, kdy stěžovatelka brojí proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu. Z jeho odůvodnění je přitom zřejmé, že Městský soud v Praze se bude žalobou stěžovatelky ještě zabývat. Je sice pravdou, že aplikace shora citovaného ustanovení § 135c na daný případ byla Nejvyšším soudem vyřešena, nicméně to neznamená, že by právní názor odvolacího soudu nemohl být modifikován jinými právními či skutkovými okolnostmi případu. Z toho důvodu považuje Ústavní soud za nezbytné, aby o právech stěžovatele bylo rozhodnuto nejprve v soustavě obecných soudů.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2019

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj