29 Cdo 1192/2012 · Nejvyšší soud

takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Navrhovatelka

je povinna

zaplatit družstvu na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.860,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze usnesení ze dne 8. března 2011, č. j. 37 Cm 150/2010-156, kterým Městský soud v Praze zamítl návrh, jímž se navrhovatelka domáhala, aby soud uložil družstvu povinnost uzavřít s ní ve výroku rozhodnutí specifikovanou nájemní smlouvu (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) [výrok první] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení [výrok druhý].

Navrhovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218

písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok II. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.

Z výslovného znění ustanovení § 243d odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a vrátí věc tomuto soudu k dalšímu řízení, je odvolací soud v dalším řízení právním názorem Nejvyššího soudu vázán. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách tohoto soudu, přitom plyne, že tento postup se uplatní, jestliže se skutkový základ věci nezmění natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr ve věci.

V projednávané věci Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. srpna 2010, č. j. 29 Cdo 2150/2008-140, zrušil (předchozí) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 14 Cmo 192/2007-124, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 12 Cm 297/1999-100, ve znění usnesení ze dne 5. března 2007, č. j. 12 Cm 297/1999-112, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož podala-li navrhovatelka návrh na zahájení řízení o neplatnost vyloučení rozhodnutím členské schůze, považovala se za člena družstva a nic jí nebránilo v tom, aby vykonávala i jiná členská práva, tedy požádala o uzavření nájemní smlouvy a v případě, že by družstvo její žádosti nevyhovělo, aby podala návrh na zahájení řízení o uložení povinnosti družstvu uzavřít nájemní smlouvu. Nejvyšší soud shledal zároveň nesprávným závěr odvolacího soudu, podle něhož se právo navrhovatelky nepromlčelo, protože od rozhodnutí o jejím vyloučení z družstva až do pravomocného skončení řízení o prohlášení rozhodnutí o vyloučení za neplatné ji nebylo možno považovat za členku družstva a nemohla vykonávat členská práva.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s právním závěrem Nejvyššího soudu obsaženým v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2150/2008, jenž byl pro odvolací soud – s ohledem na to, že ke změně skutkového stavu, která by vylučovala aplikaci právního názoru dovolacího soudu, nedošlo – závazný a od něhož se dovolací soud nemá důvod odchylovat ani nyní.

Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo odmítnuto, družstvu tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení § 7 písm. g/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 3.750,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náhrada nákladů za dovolací řízení tak, s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 810,- Kč celkem činí 4.860,- Kč.

Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 18. září 2012

JUDr. Filip C i l e č e k

předseda senátu