8 Tdo 524/2013 · Nejvyšší soud

Odůvodnění usnesení odvolacího soudu, týkající se předmětného výroku o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, považoval rovněž za nedostatečné. Z kontextu dovolání a konkrétních výtek, k nimž údajně nemělo být při ukládání trestu dostatečně přihlédnuto, se naznačuje, že v této části dovolání směřuje proti přiměřenosti uloženého trestu, a nachází se tedy mimo meze uplatněného dovolacího důvodu.

Zmiňované ustanovení § 55 odst. 2 první věta tr. zákoníku stanoví, že za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Tím ovšem není dotčeno ustanovení § 88 odst. l tr. zák., podle něhož podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody přichází v úvahu nejen vzhledem k osobě pachatele, ale zároveň také za předpokladu, že to odůvodňují okolnosti případu. Ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku je určitým výkladovým vodítkem k tomu, jak má být posuzováno splnění těch předpokladů podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, které se podle § 88 odst. l tr. zákoníku vztahují k hledisku vymezenému jako „osoba pachatele". Další hledisko vymezené v § 88 odst. l tr. zákoníku jako „okolnosti případu“ tím zůstává nedotčeno. Jestliže podle soudů v případě obviněného nepřichází v úvahu podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, pak ze způsobu odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, že k tomuto závěru dospěly především s ohledem na hledisko vymezené zákonem jako „okolnosti případu“. Otázka, zda okolnosti případu odůvodňují či neodůvodňují podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, je otázkou přiměřenosti trestu a nachází se tudíž mimo meze nejen dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř., ale i jakéhokoliv jiného z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. (k tomu shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 7 Tdo 751/2012).

K dovolacím výtkám je i se zřetelem k již uvedenému vhodné rekapitulovat, že nalézací soud při úvahách o druhu a výměře trestu vycházel z toho, že obviněný měl na území České republiky povolen pobyt, byl ženatý s občankou České republiky, se kterou však podle svého vlastního vyjádření již přes rok nežijí a nevídají se. Obviněný nevykázal žádné legální příjmy mající původ z České republiky; sice tvrdil, že peníze dostává od rodiny z A., toto své tvrzení však ničím nedoložil. Městský soud rovněž konstatoval obviněným uváděnou dosavadní bezúhonnost i částečné doznání. Přesto však své úvahy uzavřel v tom smyslu, že cizinec, žijící na území České republiky, by měl respektovat zákony státu, ve kterém žije, a neměl by parazitovat na majetku druhých a dopustit se majetkové trestné činnosti (strana 6 rozsudku). Odvolací soud k tomu doplnil pouze stručné konstatování, že nepodmíněný trest odnětí svobody byl obviněnému uložen s ohledem na jeho osobu i charakter jeho trestné činnosti (strana 4 usnesení).

Nejvyšší soud po seznámení s obsahem spisového materiálu dospěl k závěru, že přes nepřehlédnutelnou stručnost odůvodnění rozhodnutí obou soudů v částech, týkajících se ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody, jsou závěry soudů akceptovatelné.

Trestní zákoník v ustanovení § 55 odst. 2 větě první připouští možnost uložit nepodmíněný trest odnětí svobody i za přečiny, jimiž byl obviněný uznán vinným, váže ji však na splnění podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. I přes stručné zdůvodnění této části výroku je zřejmé, že soudy spatřovaly naplnění zákonné podmínky v tom, že obviněný nebyl schopen doložit žádné legální příjmy, přestože na území České republiky žije již od roku 2007 (č. l. 211), podle jeho sdělení je finančně podporován svou rodinou z A. Obviněného proto nalézací soud hodnotil v podstatě jako osobu, která parazituje na majetku druhých. Nejvyšší soud k tomu ještě doplňuje, že o ztížené možnosti obviněného vést řádný život nesvědčí jen jeho absence jakýchkoliv legálních příjmů po dobu více než 5 let pobytu na území České republiky, nýbrž i jeho styky s osobami, které se zde opakovaně dopouštějí majetkové trestné činnosti (např. B. S., spolupachatel při trestné činnosti dovolatele). V této souvislosti lze na okraj zmínit informaci vyplývající ze spisu, že oba spolupachatelé byli v době spáchání trestného činu již prověřováni policií pro podezření z páchání organizované trestné činnosti (č. l. 1 in fine), spočívající v tipování a krádežích automobilů. Za takovýchto okolností lze těžko předpokládat, že by obviněný mohl vést nadále řádný život. Uložený úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody je sice trestem přísným, nikoliv však extrémně nepřiměřeným. Nejvyšší soud proto důvod pro zásah do výroku o tomto druhu trestu neshledal.

Obviněný dále nesouhlasil s uložením trestu vyhoštění a vytýkal, že při jeho uložení soudy porušily ustanovení § 88 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Námitky obsažené v dovolání byly se zřetelem k uvedenému důvodu dovolání uplatněny relevantně, avšak ani v tomto ohledu Nejvyšší soud neshledal dovolání opodstatněným.

Trest vyhoštění lze uložit za splnění předpokladů uvedených v § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pachateli, který není občanem České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

Odstavec třetí citovaného ustanovení obsahuje taxativní výčet okruhu okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoliv jeho alternativě. Protože překážky pro uložení trestu vyhoštění jsou zde stanoveny alternativně, uložení tohoto trestu bude bránit existence i jen jediné z nich.

Soud trest vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku neuloží, jestliže pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku.

Soudy uložení trestu vyhoštění odůvodnily zájmem České republiky, aby se na jejím území nezdržovali cizinci, kteří zde páchají trestnou činnost. Soud prvního stupně upozornil, že obviněný je bez rodiny, sociálních a pracovních vazeb na území České republiky (strana 6 rozsudku). Účelem tohoto trestu je podle názoru odvolacího soudu obsaženého v odůvodnění napadeného usnesení zabránit obviněnému v páchání další trestné činnosti. Námitky obviněného, že jsou dány překážky, pro které nelze trest vyhoštění uložit, považoval tento soud za irelevantní, když připomněl, že obviněný se svojí manželkou, občankou České republiky, která se ovšem nezdržuje na území České republiky, nežije (strana 4 usnesení).

Obviněný se v dovolání domáhal uplatnění ustanovení § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Ačkoliv připomněl, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie z důvodu uzavřeného manželství, připustil, že manželství je jen formálním svazkem, a proto se z tohoto titulu ochrany před vyhoštěním nedomáhá. Dožaduje se jí ale s ohledem na existenci vztahu se svojí údajnou družkou M. Š., a poukazem na čl. 27 a 28 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES a její implementaci do vnitrostátního právního řádu ustanovením § 15a odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (nadále převážně jen zákon č. 326/1999 Sb.). V odůvodnění dovolání poukazoval rovněž na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 3 As 4/2010, ve kterém se tento soud zabýval vymezením pojmu „veřejný pořádek“ a „závažné narušení veřejného pořádku“. Podle obhajoby z uvedené směrnice a právního rozboru, který je uveden v citovaném judikátu, vyplývá, že odsouzení pro trestný čin neodůvodňuje vyhoštění rodinného příslušníka občana Evropské unie, jímž podle přesvědčení obviněného je.

Ustanovení § 80 odst. 3 písm. e) tr. zák. váže překážku uložení trestu vyhoštění na občanství Evropské unie, které je institutem zavedeným smlouvou o Evropské unii (tzv. Maastrichtskou smlouvou), jež vstoupila v platnost dne 1. 11. 1993. Občanství Evropské unie nenahrazuje, ale jen doplňuje státní občanství příslušného členského státu. Z občanství Evropské unie vyplývá mimo jiné i právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států Evropské unie, a proto citované ustanovení váže možnost uložení trestu vyhoštění pachateli, který je občanem Evropské unie, nebo jeho

rodinnému příslušníkovi, který má na území České republiky povolen trvalý pobyt nebo je zde cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta, jen na vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, pro které je nutné uložení tohoto druhu trestu.

Občanem Evropské unie je každá osoba, která je státním občanem kteréhokoli z členských států Evropské unie. O takovou situaci se v případě obviněného nejedná. Obviněný tvrdil, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, jelikož s takovou občankou uzavřel manželství, na čemž podle jeho mínění nic nemění ani to, že v současné době se jedná již jen o formální svazek. Přesto se ale s odkazem na citovanou směrnici a zákon č. 326/1999 Sb. nedožadoval ochrany před vyhoštěním z tohoto důvodu, ale proto, že je rodinným příslušníkem, druhem M.Š., jiné občanky Evropské unie. Nejvyšší soud se s výhradami obviněného neztotožnil.

Určujícím pro rozhodnutí o použití ustanovení § 80 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je i podle dovolacího soudu (ve shodě s názorem státního zástupce) vymezení pojmu „rodinný příslušník“ občana Evropské unie. Trestní zákoník definici rodinného příslušníka (na rozdíl kupř. od osoby blízké v ustanovení § 125 tr. zákoníku) neobsahuje, a proto je na místě vycházet z definice v právním předpisu, který obsahově upravuje právní vztahy obdobné kvality. Dovolatel přesvědčivě argumentuje dvěma právními předpisy, a to jednak směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004, jež se primárně týká práva občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice“), a jednak zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Oba obviněným zmiňované předpisy obsahují (pro jejich účely) definici pojmu „rodinný příslušník občana Evropské unie“, a to v zásadě v obdobném rozsahu.

Podle článku 2 odst. 2 směrnice se takovým „rodinným příslušníkem“ rozumí „pro účely této směrnice“ pouze a) manžel nebo manželka; b) partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu; c) potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b); d) předci v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, a takoví předci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b). Z uvedeného vyplývá, že se zde explicitně nehovoří o kategorii druh nebo družka v pojetí podle našeho vnitrostátního práva.

Rodinným příslušníkem občana Evropské unie se podle § 15a zákona č. 326/1999 Sb. pro účely tohoto zákona rozumí jeho: a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie, d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie. Podle odst. 3 § 15a citovaného zákona se ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že a) je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud 1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti, 2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo 3. se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie, anebo b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.

Především je třeba konstatovat, že obviněný není rodinným příslušníkem občana Evropské unie z titulu uzavřeného manželství, neboť měl s manželkou jen formální vztah, ta navíc ani na území České republiky nepobývá. Takové manželství slouží jen k obcházení zákona č. 326/1999 Sb., nevytváří se jím skutečné rodinné vztahy, a nemůže proto být důvodem vylučujícím uložení trestu vyhoštění (srov. rozhodnutí č. 55/2008 Sb. rozh. tr.). Toho si byl patrně vědom i dovolatel, proto se dožadoval přiznání postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie s odkazem na vztah s M. Š., již označoval jako svoji družku, s níž, jakož i jejími dvěma dětmi dlouhodobě žije ve společné domácnosti.

Dovolatel odkázal na ustanovení § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle něhož se ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Z toho vyvozoval, že takový cizinec může splněním uvedených podmínek získat „postavení rodinného příslušníka“.

Dovolací soud sdílí názor státního zástupce v tom smyslu, že ustanovení § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců definuje jen „privilegovaného cizince“ pro účely zákona o pobytu cizinců na území České republiky, a nikoliv „rodinného příslušníka občana Evropské unie“. I když splnění výše uvedených podmínek cizinec „hodnověrným způsobem doloží“, stále zůstává pouhým cizincem, byť cizincem z hlediska pobytu na území České republiky privilegovaným, neboť v otázkách pobytu jsou mu přiznána obdobná (stejná) práva, jaká jsou jinak přiznávána jen rodinným příslušníkům občanů Evropské unie.

I za těchto okolností je vhodné pro úplnost se vyjádřit k dovolatelem tvrzenému splnění podmínek podle citovaného ustanovení § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, tedy že jeho vztah s M. Š. byl trvalý, obdobný rodinnému a že jmenovaní žili ve společné domácnosti a starali se společně o nezletilé děti M. Š., což by za určitých předpokladů mohlo být relevantní z hlediska použití okolnosti bránící uložení trestu vyhoštění uvedené v ustanovení § 80 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Dovolatel dokládal splnění těchto dalších podmínek přílohami ke svému odvolání. Odvolacímu soudu předložil jednak dopis M. Š. ze dne 4. 9. 2012, jednak seznam návštěv M. Š. ve věznici. V dopise jmenovaná uvedla, že s dovolatelem jsou asi dva roky, že jí pomáhá s výchovou jejích dvou dětí, že napřed bydleli ve společné domácnosti na ul. C. v jejím bytě a že po vzetí dovolatele do vazby žije ona s dětmi v jeho bytě v ul. V. Nepřeje si, „aby byl její druh vyhoštěn kvůli dětem, protože jejich vlastní otec se o ně nestará“ (č. l. 306).

Tomu, že ani tyto další podmínky ustanovení § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců splněny nebyly, nasvědčují následující okolnosti. V protokolu o výslechu obviněného ze dne 12. 4. 2012 (s tlumočníkem) dovolatel neuvedl jiný pobyt než na ul. V., B., a zejména ani neuvedl, že by se zdržoval u M. Š. na ul. C. V kolonce „manžel (druh)“ uvedl pouze svou manželku L. P. a nikoliv družku M. Š. Teprve v závěru tohoto protokolu uvedl, že v případě, že bude vzat do vazby, žádá o vyrozumění M. Š., bytem B., C., jejíž datum narození neznal a její věk odhadoval na „asi 35 let“ (č. l. 134). V protokolu o vazebním zasedání Městského soudu v Brně dne 14. 4. 2012 (č. l. 147 a verte, 148) však uvedl, že o svém vzetí do vazby nechce nikoho vyrozumět. Mimo jiné soudu uvedl, že na C. u M. Š. bydlí rok. Tamtéž uvedl, že „prozatím zde nepracuje“ a že žije z peněz, které mu posílá rodina z K., a dále ze sociálních dávek své přítelkyně M. Š., která má 4 děti, nejstarší 16 let. Uvedl také, že v České republice žije proto, že je zde spokojený, a naznačil, že jeho pobyt zde nebude dlouho trvat. V hlavním líčení vypověděl, že na území České republiky má „partnerku“, s manželkou nežije, viděl ji před rokem; dostává peníze od rodiny a pracuje sezonně v cizině (č. l. 211, 212). V odvolání obhájce Klima ze dne 11. 9. 2012 vysvětlil, že v České republice žije celkem 5 let, z čehož 3 roky bydlel u bratra s manželkou. Pak žil dva roky ve společné domácnosti s přítelkyní a společně se starali o její děti. Od jara do Vánoc pracoval v N. a na zimu pobýval v České republice.

Je tedy zřejmé, jak výstižně shrnuje státní zástupce ve svém vyjádření, že dovolatel měl pobývat u M. Š. údajně od dubna 2011 (pokud původně uváděl celkem rok) nebo od září 2010 (pokud v odvolání uvedl celkem dva roky). Jestliže podle svého vyjádření pracoval od jara do Vánoc v N., mohl u jmenované soustavněji bydlet jen asi tři počáteční měsíce do března každého roku. Nanejvýš tedy tři měsíce počátkem roku 2011 a tři měsíce počátkem roku 2012, když 11. dubna 2012 již byl zadržen policií, poté byl ve vazbě a dne 17. 1. 2013 byl z České republiky vyhoštěn. Nelze tedy zpochybnit, že dovolatel M. Š. znal, avšak znal ji jen velmi povrchně, neznal ani její datum narození, nesouhlasí ani údaje o počtu jejích dětí (dvě či čtyři). V trestním řízení si nebyl jistý, zda ji má uvádět jako svou družku a zda má uvést, že u ní bydlí. Této nerozhodnosti dovolatele nasvědčuje i jeho trvající manželství a skutečnost, že do jeho bytu v B. Ž. v ulici V. se jeho údajná družka nastěhovala až poté, kdy byl dovolatel vzat do vazby a nikoliv dříve. O kvalitě jejich vztahu ostatně vypovídá i vyjádření obviněného k důvodům pobytu na území České republiky, jakož i jeho záměr zde nezůstat natrvalo.

Vztah mezi dovolatelem a M. Š. se tak nejeví jako trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a nebyla zjištěna ani existence společné domácnosti (podle § 115 občanského zákoníku domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby) ve smyslu § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

Z tohoto důvodu by se dovolatel nemohl stát ani oním „privilegovaným cizincem“, když již se ze shora uvedených důvodů vůbec nemohl stát rodinným příslušníkem občana Evropské unie.

Absenci výslechu M. Š. a jejích dětí k povaze vzájemného vztahu s obviněným v posuzovaném případě nelze označit za tzv. opomenutý důkaz, jak naznačuje dovolatel, jelikož by jejich výpovědi pro rozhodnutí o splnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění nemohly znamenat žádnou změnu zjištění, z nichž v daných souvislostech vycházely soudy nižších soudů a jež byly významné právě z hlediska možného uložení trestu vyhoštění. V této souvislosti je třeba také k výhradám obviněného dodat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti odvolací soud v podstatě dostál, když odmítl uvěřit tvrzení obviněného o povaze tohoto vztahu, a takový závěr má oporu v předcházejících údajích obviněného o kvalitě vztahu se jmenovanou.

Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že s ohledem na povahu vztahu s M. Š., absenci pracovního a seriózního sociálního zázemí se nemůže uplatnit ani vylučovací podmínka podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, založená na tom, že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.

Jelikož vylučovací podmínka podle § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku se u dovolatele uplatnit nemohla s ohledem na výše uvedené závěry, je zcela nadbytečné zabývat se otázkou, zda byla splněna zákonná podmínka § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, spočívající v existenci „vážných důvodů ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku“.

Nutno také dodat, že podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu není právům na soukromí a rodinný život zakotveným v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a obdobně též v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod poskytována neomezená ochrana (viz znění čl. 8 odst. 2 Úmluvy), nýbrž vždy záleží na míře omezujícího zásahu do takového práva a jeho proporcionalitě ve vztahu ke kolidujícímu veřejnému zájmu, zde zejména zájmu na ochraně veřejného pořádku (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 26102/95 ze dne 19. 2. 1998 ve věci Daliová a další proti Francii). Pokud je tedy dán veřejný zájem, omezení je proporcionální a je stanoveno na zákonném základě, nelze namítat porušení takového práva. Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že obviněný žije v České republice od roku 2007, se svojí manželkou nežije pro nefunkčnost manželství. Zájem na ochraně a zachování vztahu s paní M. Š. nemohl převážit zájem společnosti na ochraně před trestnou činností osoby, která nemá na území České republiky jiné sociální ani pracovní vazby, naopak má stále sociální i existenční napojení na zemi svého původu. Jinými slovy řečeno, není pochyb o existenci veřejného zájmu na vyhoštění obviněného, uložení trestu vyhoštění má zákonný podklad a splněna je i podmínka přiměřenosti tohoto zásahu v kolizi zájmů na ochraně veřejného pořádku a předcházení zločinnosti na straně jedné a práva na respektování soukromého a rodinného života obviněného na straně druhé.

Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

K návrhu obviněného na odklad výkonu napadeného usnesení, obsaženému v závěru dovolání, nelze než konstatovat, že obviněný byl ještě před tím, než věc byla poprvé Nejvyššímu soudu předložena k rozhodnutí o dovolání (tj. 23. 1. 2013), aniž byly splněny všechny zákonem vyžadované podmínky, dne 17. 1. 2013 vyhoštěn z České republiky, v důsledku čehož se návrh stal obsoletním.

P o u č e n í :

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. června 2013

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková