8 Tdo 283/2013 · Nejvyšší soud

Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozsudku, přičemž tyto úvahy musí být natolik přesvědčivé, aby samotný výrok mohl co do své určitosti obstát (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/2002).

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ nelze mít za to, že by oba soudy nižších stupňů uvedeným povinnostem bezezbytku dostály.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací, jenž zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné, v odůvodnění svého velmi stručného usnesení v podstatě jen konstatoval, že Městský soud v Brně

„mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. respektoval“

a že

„odůvodnění napadeného rozsudku, zejména jeho hodnotící části, splňují kritéria ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.“

, když

„… skutkové a právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě odůvodnil“

. Poukázal přitom na judikaturu Ústavního soudu (usnesení ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12) stojící mimo jiné na stanovisku, že odvolací soud

„se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu“

.

Jakkoliv Nejvyšší soud obecnou platnost těchto teoretických premis nikterak nezpochybňuje, je na druhé straně přesvědčen, že odvolací soud takovýmto paušálním přístupem k odvolání obviněného a ke způsobu hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech rezignoval na své přezkumné povinnosti vymezené v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud samozřejmě nezpochybňuje ani zásadu, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Musí však zdůraznit, že pokud skutkové závěry soudu prvního stupně nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence, pokud jsou v extrémním rozporu s obsahem některých provedených důkazů (jejichž část nalézací soud neprávem pominul, příp. zamlčel), pak soud druhého stupně je povinen na takovouto situaci reagovat a vyvodit z ní adekvátní trestněprocesní důsledky. To v dané věci odvolací soud neučinil, nepostupoval s náležitou důsledností a spokojil se s neúplnými, ne zcela výstižnými, někdy i zkreslujícími, a ve svém důsledku proto nepřesvědčivými úvahami nalézacího soudu.

Soudu prvního stupně přitom rozhodně nelze upřít snahu provedeným (poměrně obsáhlým) dokazováním objasnit co nejpřesněji a co nejúplněji skutek, pro nějž byl obviněný postaven před soud. Za tím účelem v několika hlavních líčeních provedl prakticky všechny důkazy opatřené již v přípravném řízení. Podstatné části z nich také zmínil v obsáhlých popisných pasážích odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 2 až 8). Z těchto důkazů zjistil, že svědci R. J. a R. M. navázali s obviněným kontakt již v roce 2002 při společné účasti na projektu výstavby v T. a uzavřeli s ním smlouvy, na základě kterých od něho získávali především finanční prostředky. Následně s obviněným uzavřeli i další smlouvy, z nichž jim vyplývaly závazky vůči obviněnému, a rovněž podepsali několik exekutorských zápisů, ve kterých svůj dluh uznali. Při jednání o eventuálním převodu bytu se ale již mělo jednat jen o určitou formu kompenzace pro obviněného, který požadoval vrácení peněz vložených do zmařené investice zmiňovaného projektu v T.

Nalézací soud se rovněž snažil objasnit jak vzájemné vztahy mezi obviněným a jmenovanými svědky, tak otázku, zda obviněný peníze svědků půjčoval, o jakou výši peněžních prostředků se jednalo, jakým způsobem si půjčky jakožto věřitel zajišťoval a také zda, jak a kdy mu svědci dluhy spláceli. Poměrně obsáhlou část dokazování věnoval i osvětlení toho, zda obviněný skutečně chtěl investovat do koupě bytu v B., nebo zda šlo (jak tvrdí svědci) o kompenzaci za ztrátu zmařené investice.

Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů tento soud učinil skutková zjištění popsaná již výše. Do tzv. skutkové věty výrokové části odsuzujícího rozsudku přitom pojal i údaj o tom, že jeho

„… lživé tvrzení vedlo k zahájení trestního stíhání R. J. (dne 14. 10. 2010) a jeho obžalobě (dne 13. 12. 2010) pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. č. 140/1961 Sb., avšak trestní stíhání bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2011, č. j. 11 T 204/2010, ve smyslu § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno, neboť skutek, pro který se trestní stíhání vedlo, se nestal“

. Na význam, který evidentně chtěl přikládat tomuto usnesení o zastavení trestního stíhání, pak i opakovaně poukázal v rámci svých hodnotících úvah (srov. zejména stranu 10 odůvodnění jeho rozsudku).

I když při posuzování okolností vedoucích k trestnímu stíhání dovolatele nelze odhlížet ani od faktu, že trestní oznámení, které v minulosti učinil, vedlo k zahájení trestního stíhání R. J. (dne 14. 10. 2010) a jeho obžalobě (dne 13. 12. 2010) pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., na druhé straně nelze přeceňovat význam výroku usnesení o zastavení trestního stíhání jmenovaného. Jakkoliv jde o rozhodnutí pravomocné, nelze totiž přehlížet naprosto nestandardní procesní postup soudu a státní zástupkyně, jejichž činností, resp. nečinností k němu došlo.

Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 204/2010, který si Nejvyšší soud před svým rozhodnutím vyžádal a provedl jím důkaz, je zřejmé, že státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně podala dne 14. 12. 2010 u Městského soudu v Brně obžalobu (č. l. 289 až 292 spisu) na (v té věci obviněného) R. J. pro skutek spočívající v tom, že

„dne 14. 12. 2007 v B. na ulici K. ve své kanceláři převzal od Ing. M. Č. v hotovosti částku 2.500.000,- Kč, a to na základě smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 5. 11. 2007, s podpisy R. J. a R. M. ověřenými dne 14. 12. 2007 v notářské kanceláři JUDr. M. V. v B., na základě které se R. J. a R. M., jako budoucí prodávající s Ing. M. Č. jako budoucím kupujícím dohodli na uzavření kupní smlouvy na byt v k. ú. B., na ulici S., v hodnotě 2.500.000,- Kč, a to nejpozději do 31. 12. 2008, a pro případ, že uvedený byt nebude v termínu do 31. 12. 2009 předán kupujícímu Ing. M. Č., byl R. J. povinen celou kupní cenu ve výši 2.500.000,- Kč vrátit Ing. Č., přičemž R. J. do dnešního dne byt nezajistil a Ing. M. Č. ani přes opakované urgence nevrátil částku 2.500.000,- Kč, tuto si ponechal pro vlastní potřebu, čímž způsobil Ing. M. Č., škodu ve výši 2.500.000,- Kč“

, v němž spatřovala trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.

Městský soud v Brně v neveřejném zasedání (protokol o jeho konání je sice založen na č. l. 293 a 294 spisu, nepředchází mu však žádný referát předsedy senátu o jeho nařízení) dne 31. 1. 2011 podanou obžalobu předběžně projednal a poté rozhodl usnesením, jímž podle § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stíhání R. J. pro výše popsaný skutek zastavil, neboť „je nepochybné, že se nestal skutek,

pro který se trestní stíhání vede“. V té věci poškozený Ing. M. Č. podal proti tomuto usnesení včas stížnost (v souladu s poučením, jehož se mu v něm dostalo), kterou však Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 To 111/2011, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podanou osobou neoprávněnou.

Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně, přestože v odůvodnění podané obžaloby uvedla řadu argumentů na podporu jejího podání, stížnost proti citovanému usnesení nepodala, na své oprávnění podat tento řádný opravný prostředek (z důvodů z obsahu spisu nezjistitelných) rezignovala, takže usnesení nabylo právní moci.

Popsaný postup Městského soudu v Brně, tolerovaný benevolentním přístupem státní zástupkyně, je v hrubém rozporu se zákonem, soudní judikaturou i odbornou literaturou. Podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. totiž platí, že soud po předběžném projednání obžaloby trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1 tr. ř. Podle písm. a) tohoto ustanovení státní zástupce trestní stíhání zastaví, je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede.

Důvod spočívající v tom, že

je nepochybné

, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, není úplně totožný s důvodem pro zproštění obžaloby podle § 226 písm. a), neboť

zde musí být

zcela mimo pochybnost, že se nestal stíhaný skutek

. V případě, že nelze rozptýlit dalším vyšetřováním pochybnosti, zda se stal skutek či nikoli, je státní zástupce povinen podat obžalobu a teprve

soud po provedeném dokazování v hlavním líčení

, které by nevedlo k jednoznačnému závěru, zda se stal skutek či nikoli, by obžalovaného zprostil obžaloby podle § 226 písm. a), neboť

nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán

. Jestliže totiž odpověď na otázku, zda se stal skutek, závisí na tom, jak budou hodnoceny rozporné důkazy, které reálně připouštějí možnost, že se skutek stal (např. ve věci existují důkazy, z nichž některé svědčí o spáchání skutku obviněným, a naopak jiné podezření ze spáchání skutku vyvracejí),

nelze trestní stíhání podle tohoto písmene zastavit

(srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 37/1994, č. III/1964 a č. 28/1977 Sb. rozh. trest, a Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, str. 2196).

Pokud již v důsledku popsaného nestandardního postupu Městského soudu v Brně k pravomocnému zastavení trestního stíhání R. J. došlo, nemělo to ovšem vést k tomu, aby při hodnocení provedených důkazů byl význam tohoto usnesení přeceňován, jak se v odůvodnění odsuzujícího rozsudku stalo (srov. například jeho stranu 10, kde nalézací soud dokonce uvedl, že

„s argumenty uváděnými v usnesení se … ztotožnil“

). Na druhé straně ovšem neměl být bagatelizován – jak se v odůvodnění odsuzujícího rozsudku rovněž stalo – význam listin, jimiž byl proveden důkaz (srov. opět jeho stranu 10, kde nalézací soud uvedl, že

„obviněný v minulosti neváhal a podepisoval listiny, které obsahovaly údaje nezakládající se na pravdě, … činil tak v podstatě simulované právní úkony“

). Při takovémto „hodnocení“ důkazů nalézací soud evidentně přehlédl, že listinné důkazy byly sepsány buď soudním exekutorem JUDr. Lubomírem Zálešákem (exekutorský zápis ze dne 20. 10. 2003), nebo exekutorským koncipientem Mgr. Z. R. (exekutorské zápisy ze dne 26. 9. 2003 a ze dne 2. 4. 2004), příp. exekutorskou koncipientkou Mgr. T. R. (exekutorský zápis ze dne 12. 11. 2007). Jejich obsah a použité formulace přitom zpochybňují tvrzení svědků R. J. a R. M., že by k jejich sepsání přistupovali pod nátlakem obviněného, zejména když ze Smlouvy o poskytování další činnosti soudního exekutora, uzavřené dne 5. 11. 2007 mezi soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Homolou a R. J. (vztahuje se k exekutorskému zápisu o zajištění dluhu v celkové výši 5.250.000,- Kč), se podává, že žadatelem (!) byl R. J., který se zavázal uhradit náklady související se sepsáním exekutorského zápisu.

Měl-li ovšem soud prvního stupně pochybnosti o obsahu těchto exekutorských zápisů, příp. o okolnostech jejich sepsání, měl v tomto směru vést dokazování a výše jmenované soudní exekutory a jejich koncipienty vyslechnout jako svědky. V úvahu přicházel i výslech svědka M. M., bytem H., K., který je uveden v exekutorském zápisu ze dne 12. 11. 2007 jako „dlužník a povinná osoba č. 3“ a exekutorský zápis rovněž podepsal. Obdobně měl soud vést daleko podrobnější dokazování i ke Smlouvě o uzavření budoucí kupní smlouvy datované dnem 5. 11. 2007 (prozatím zůstalo např. neosvětleno, proč měla být uzavřena uvedeného dne jak v B., tak v P., proč jsou ověřovací doložky k podpisům R. J. a R. M. datovány až 14. 12. 2007, apod.), jakož i k listině podepsané R. M., kterou potvrzuje svou přítomnost při předání částky 2.500.000,- Kč obviněným R. J., který si peníze dvakrát (!) přepočítal. V neposlední řadě se nalézacímu soudu nabízelo i provedení důkazů vztahujících se k majetkovým poměrům R. J. a R. M.

K řešené problematice je zapotřebí dále uvést, že zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. c) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, spáchá-li takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.

Pokud je zákonným znakem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 trestního zákoníku a také podle § 345 odst. l trestního zákoníku „lživé obvinění z trestného činu“, znamená to, že pachatel křivého obvinění uvede v obviňujícím aktu skutková tvrzení, která jsou nepravdivá a která zahrnují takový okruh okolností, že v souhrnu představují spáchání trestného činu. O „lživé obvinění z trestného činu“ ve smyslu § 345 odst. 1, 2 trestního zákoníku nejde, jestliže je neopodstatněné jen právní posouzení tvrzených skutkových okolností jako trestného činu, zvláště pak když jsou skutková tvrzení pravdivá nebo když i přes nepravdivost nezahrnují takový okruh skutkových okolností, který je potřebný pro naplnění znaků trestného činu, z něhož je jiná osoba obviňována. Primárně tedy není rozhodné to, že v obviňujícím aktu bylo něco označeno za trestný čin, ale to, že obviňující akt obsahuje nepravdivá skutková tvrzení v rozsahu odpovídajícím znakům trestného činu, který měla spáchat jiná osoba.

Z hlediska subjektivní stránky zákon předpokládá úmysl přímý ve vztahu k lživému obvinění [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání. Úmysl vyžaduje rovněž naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 písm. c) citovaného ustanovení. K poškození v zaměstnání, k narušení rodinných vztahů ani ke způsobení jiné vážné újmy nemusí dojít, stačí, že pachatel s tímto úmyslem jedná.

Jestliže je výrok o dovolatelově vině, tak jak je formulován v rozsudku Městského soudu v Brně, konfrontován s těmito zásadami, je zřejmé, že za současného stavu dokazování nemohl obstát. Povinností nalézacího soudu bude provést další dokazování a poté všechny provedené důkazy hodnotit jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech. Ovšem i v případě, že by tento soud znovu dospěl k závěru, že obviňující skutková tvrzení obviněného byla nepravdivá, bude muset vážit, zda se týkala okolností, které by znamenaly spáchání trestného činu jinou osobou (obviněný sice podepsal protokol o trestním oznámení, z připojené přílohy je však zřejmé, že primárně na státním zástupci žádal „prověření, zda pan R. J., … nekonal v rozporu se zákony“).

Soud prvého stupně ve svém rozhodnutí učinil nepochybné zjištění, že obviněný opakovaně půjčoval R. J. a R. M. poměrně vysoké částky peněz, které mu přes jeho naléhání nevraceli. V návaznosti na toto zjištění hodnotil jednání obviněného jako (minimálně) nelogické, neboť – přestože měl s platební morálkou jmenovaných svědků opakovaně špatnou zkušenost – jim znovu a znovu půjčoval další finanční prostředky a dokonce s nimi uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí na koupi bytu. Právě zjištění o tom, že uvedené strany závazkového vztahu mezi sebou uzavíraly a případně sepisovaly právní dokumenty (mnohdy sporného charakteru), mělo vést soudy obou stupňů k úvaze, zda jde o jednání, které má trestněprávní, nebo naopak jen občanskoprávní charakter. Otázka, zda šlo mezi jednotlivými stranami o zmařenou investici či o půjčky plynoucí z jiného právního důvodu, totiž zásadně nepřísluší posuzovat soudům v trestním řízení, stejně jako jim nepřísluší působit na dlužníky trestně právními instituty tak, aby byli přinuceni splnit své závazky. Pokud se tak v daném případě stalo, vyvolává trestní stíhání obviněného a jeho odsouzení dojem, že je kriminalizován v podstatě za to, že v předcházejícím řízení neunesl důkazní břemeno.

Naposledy zmíněná problematika se již dotýká dovolatelem relevantně uplatněné námitky absence společenské škodlivosti činu, resp. subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio, které musí již soud první instance věnovat v dalším řízení zvýšenou pozornost. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku totiž platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.).

Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu například nálezy Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010). V rámci posuzování naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu ultima ratio, nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu (srov. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 564/2000 a sp. zn. I. ÚS 4/2004). Vedle těchto zásad vyplývajících z judikatury Ústavního soudu se však již i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval otázkou ultima ratio (srov. například rozhodnutí ve věcech sp. zn. 5 Tdo 897/2005, sp. zn. 5 Tdo 315/2010, a další) a srovnatelným způsobem uvedené zásady přenesl do své rozhodovací praxe, kde v zásadě shodně vyjádřil, že trestní právo nastupuje až v případě, kdy prostředky jiných právních oborů neposkytují dostatečnou ochranu chráněným vztahům, a jejichž porušením jsou naplněny konkrétní skutkové podstaty trestného činu.

Vztahuje-li se ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe k pojmu trestného činu, jde o otázku viny, kdy je třeba hodnotit společenskou škodlivost při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti. Pojem společenská škodlivost činu, která se vztahuje k spáchanému činu, jenž zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“, navazuje i na další pojmy použité v trestním zákoníku. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip „ultima ratio“ přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 117 až 118).

V přezkoumávaném případě jde o skutek, v němž jde primárně o závazkový vztah mezi jednotlivými stranami. Na nalézacím soudu proto bude, aby při vědomí výše vyložených kritérií posoudil jednání dovolatele i z hlediska principu „ultima ratio“.

Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 8 To 439/2012, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 12 T 4/2012. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265

l

odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutím došlo ke shora popsaným vadám, čímž byly primárně nastoleny podmínky pro toto rozhodnutí dovolacího soudu.

S ohledem na ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. je Městský soud v Brně vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Nejvyšší soud rozhodl uvedeným způsobem v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení:

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. srpna 2013

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a