ECLI:CZ:NS:2012:29.NSCR.30.2012.1 · Nejvyšší soud

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 11. února 2011, č. j. KSBR 39 INS 228/2011-A-24, zjistil Krajský soud v Brně (dále jen „

insolvenční soud

“) úpadek dlužníka CE WOOD, a. s. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku) a

insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Mgr. Jiřího Ostravského

(bod III. výroku).

K odvolání věřitele č. 2 Lesy České republiky, s. p. (dále jen „státní podnik“), jež směřovalo proti výroku o prohlášení konkursu, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. prosince 2011, č. j. KSBR 39 INS 228/2011, 3 VSOL 672/2011-A-56, potvrdil usnesení

insolvenčního soud

u v bodu II. výroku.

Dovolání státního podniku proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolatel v dovolání (stejně jako předtím v odvolání) obsáhle argumentuje na podporu závěru že

insolvenční soud

byl nesprávně obsazen a že v řízení před

insolvenční

m soudem o věci rozhodoval vyloučený soudce. Z takto pojaté argumentace pak usuzuje na existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů - z toho rozhodnutí

insolvenčního soudu v bodě II. výroku -

a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací argumentace vystihuje pouze zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. e/ a f/ o. s. ř., které nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a o. s. ř. (a dovolatel se mýlí, usuzuje-li jinak) a k jejichž prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou tudíž tyto námitky právně bezcenné.

K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do

insolvenční

ho řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. dubna 2012

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu