Legislator Case Law & Legislation
21 Cdo 776/2014 ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.776.2014.1 AI generated

21 Cdo 776/2014 · Nejvyšší soud

Case Number 21 Cdo 776/2014
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date

Legislator summary

AI generated

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, č. j. 29 Co 376/2010 - 147, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci - vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, č. j. 21 Cdo 2596/2011-127 (§

Legislator headnote

AI generated

21 Cdo 776/2014 · Nejvyšší soud: V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění a polemizuje-li s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinnosti žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, případně namítá-li jiné vady řízení), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

takto:

I. Dovolání žalobce

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, č. j. 29 Co 376/2010 - 147, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci - vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, č. j. 21 Cdo 2596/2011-127 (§

243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.), a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a způsobu hodnocení míry této intenzity srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001, nebo právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000]; není proto důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění a polemizuje-li s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinnosti žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, případně namítá-li jiné vady řízení), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2014

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu