22 Cdo 891/2019 · Nejvyšší soud

takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobce se domáhal určení, že ve prospěch vlastníka domu č. p. XY na pozemku par. č. XY na listu vlastnictví XY, pro katastrální území XY, obec XY, zapsanému u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, a všech jeho právních nástupců, svědčí právo odpovídající služebnosti chůze a cesty přes pozemek par. č. XY a dále určení, že vlastník domu, jeho právní nástupci a osoby blízké jsou oprávněni využívat služebnost chůze a cesty vedoucí přes pozemek par. č. XY k přístupu do domu.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 7 C 88/2014-333, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 39 Co 162/2018-389, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a výroky II. až IV. rozhodl o nákladech řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce („dovolatel”) dovolání, které odůvodňuje odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”), a tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu

jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.

Dovolatel v dané věci nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. V dovolání sice tvrdí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, avšak tuto otázku dovolatel následně neformuloval a nevyplývá ani z obsahu dovolání. Jen na okraj se poznamenává, že otázkou vydržení věcného břemene (služebnosti) se dovolací soud zabýval v celé řadě rozhodnutí, a to i v poměrech obecného zákoníku občanského z roku 1811.

Dovolání tak trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat; dovolací soud je proto musel odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Nejsou-li dány podmínky řízení k meritornímu projednání dovolání, není ani prostor pro možný odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. b) o. s. ř.].

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu