Supreme Court dismisses appeal as inadmissible due to lack of subjective standing for the defendant.
Legislator summary
AI generatedThe Supreme Court dismissed the defendant's appeal against the appellate court's decision to reinstate proceedings regarding court fees. The defendant argued the appeal was necessary to resolve substantive legal issues regarding the plaintiff's standing, but the court found the appeal inadmissible. The court ruled that the appeal lacked subjective admissibility because the defendant suffered no legal injury from the appellate decision, which only addressed procedural fee obligations.
Legislator headnote
AI generated§ 240 odst. 1 o. s. ř.; § 243c odst. 3 o. s. ř.: An appeal is inadmissible if the appellant has not suffered a legal injury from the appealed decision that can only be remedied by its revocation or modification.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedCited Case Law
AI generatedFull text
takto:
Dovolání
se odmítá
.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 27. 5. 2016, č. j. 7 C 303/2015-94, zastavil řízení o zaplacení 371 274 970,57 Kč a rozhodl o nákladech řízení, neboť žalobkyně na výzvu soudu nereagovala a vyměřený soudní poplatek nezaplatila.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle posouzení odvolacího soudu nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení, neboť žalobkyně je podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, od poplatku osvobozena.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jde jí o posouzení, zda žalobkyně coby dlužník s dispozičním oprávněním ve smyslu § 229 odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, měla aktivní legitimaci k podání žaloby, kterou dovolatelka označuje za šikanózní. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje zrušit usnesení soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření označuje dovolání za nepřípustné a navrhuje ho odmítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Zakládá-li § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávnění účastníka podat dovolání, vymezuje tím osobu oprávněnou použít tento mimořádný opravný prostředek. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), v jejichž poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní
– v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138, usnesení ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, a ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5681/2015, jež jsou – stejně jako dále cit. rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Usnesení odvolacího soudu se týká výhradně procesních práv a povinností žalobkyně, a proto jím nemohlo být nijak zasaženo do sféry práv a povinností žalované; tím spíše napadeným rozhodnutím nemohla být žalované způsobena žádná újma (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4452/2014). Lze tedy uzavřít, že podmínky subjektivní přípustnosti dovolání v tomto případě naplněny nejsou a dovolání žalované je nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti usnesení odvolacího soudu podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud dodává, že rozhodnutí o poplatkové povinnosti účastníka řízení není závislé (jak se zřejmě domnívá dovolatelka) na tom, zda-li je žaloba důvodná (oprávněná) či nikoliv. Tuto otázku odvolací soud při rozhodování o poplatkové povinnosti neřešil (a ani by řešit nemohl). I kdyby tedy nebylo dovolání žalované subjektivně nepřípustné, šlo by z pohledu § 237 o. s. ř. o dovolání objektivně nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2017
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu