23 Cdo 2416/2012 · Nejvyšší soud

Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je dle dovolatele v rozporu s účelem ustanovení § 77a o. s. ř. Toto ustanovení nelze použít v případě, kdy dovolatel byl ve věci související s předběžným opatřením v podstatě úspěšný (Předmětnou žalobu vzal dovolatel zpět v důsledku skutečnosti ukončení spolupráce Lesů České republiky, s. p., a žalobkyně. K tomuto kroku vedly právě ty skutečnosti, které dovolatele motivovaly k podání žaloby a návrhu na vydání předběžného opatření).

Dovolatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který považoval posouzení platnosti či neplatnosti smluv za irelevantní. Pro posouzení výše ušlého zisku žalobkyně je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálné dojít, zabránilo vydání předběžného opatření, tj. o jaký reálně dosažitelný, nikoli hypotetický prospěch poškozený přišel. Dle dovolatele nemohlo být za předpokladu absolutní neplatnosti smluv postaveno na jisto, že při pravidelném běhu věcí mohla žalobkyně důvodně očekávat zvětšení svého majetku. Při absolutní neplatnosti smluv si žalobkyně nemohla být v žádném případě jista tím, že se budou obchody předpokládané smlouvami realizovat, a tedy že bude mít z těchto obchodů zisk. Žalobkyni tedy nemohl žádný zisk v důsledku neplnění smluv ujít, jelikož se jednalo o smlouvy absolutně neplatné. S ohledem na § 457 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) by si strany byly povinny vrátit veškerá plnění, která si na základě absolutně neplatných smluv poskytla. Nelze usuzovat na vznik škody a příčinnou souvislost s předběžným opatřením tam, kde byl ukončením plnění z absolutně neplatných smluv obnoven zákonný (a tedy žádoucí) stav.

Dovolatel má dále za to, že v daném případě nelze § 77a odst. 1 o. s. ř. aplikovat, jelikož toto ustanovení nepostihuje případy, kdy došlo k zamítnutí předběžného opatření v odvolacím řízení (v daném případě předběžné opatření nezaniklo podle § 77 odst. 1 o. s. ř., ani nebylo zrušeno podle § 77 odst. 2 o. s. ř., návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut na základě odvolání žalobkyně), kdy došlo k uspokojení práva dlužníka v průběhu soudního řízení (právo navrhovatele předběžného opatření bylo uspokojeno, jelikož Lesy České republiky, s. p., oznámily svým smluvním partnerům včetně žalobkyně ukončení plnění ze smluv k datu 31. prosince 2006 právě z důvodu absolutní neplatnosti smluv), a pokud existují liberační důvody (porušení povinností při uzavírání smluv je potřeba spatřovat na obou stranách, tj. případnou škodu nezpůsobily jen Lesy České republiky, s. p., ale nelze vyloučit, že neplatnost smluv byla částečně způsobena i jednáním žalobkyně).

Výkon práva na náhradu škody považuje dovolatel v kontextu výše uvedeného za rozporný s dobrými mravy.

S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku a v rozsahu výroků o náhradě nákladů řízení, a dále aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podáním ze dne 6. srpna 2010 dovolatel doplnil argumentaci obsaženou v dovolání. Namítl, že absolutní neplatností právních úkonů se měly soudy zabývat z úřední povinnosti, aniž by vyčkávaly odpovídající procesní iniciativy účastníků plynoucí pro ně z ustanovení § 120 odst. 1 a 3 věty druhé o. s. ř. Pokud odvolací soud zohlednil smlouvy a jimi (domněle) založené právní vztahy při úvaze o zisku ušlém žalobkyni v důsledku předběžného opatření, přiznal tak neplatným právním úkonům zásadní právní důsledky.

Dovolatel proto uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jelikož soud rozhodl ve věci, aniž by v souladu s ustanovením § 120 o. s. ř. zjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení skutečností, jimiž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti; zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatel zastává názor, že škodu žalobkyni způsobily Lesy České republiky, s. p., porušením zákazu dle § 90 odst. 1 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Dle názoru dovolatele se jedná o případ škodní odpovědnosti Lesů České republiky, s. p., která měla být žalobkyní dovozena a uplatněna.

Dle dovolatele i z principů zachycených v judikatuře Nejvyššího soudu vztahující se k § 3 obč. zák. vyplývá, že v případě, kdy žalobkyně od počátku věděla (nebo měla vědět) o protiprávnosti uzavírání smluv a bez vážného důvodu se nezasadila o nápravu postupu zadavatele veřejné zakázky, je třeba zvážit, zda její jednání spočívající v uplatňování práva na náhradu škody po dovolateli není šikanou a tedy v rozporu s dobrými mravy.

Ohledně plnění z neplatných smluv dovolatel namítá, že nelze dovozovat, že by zákon č. 40/2004 Sb. jakkoli počítal s možností, že by na základě smlouvy absolutně neplatné mohlo být dále plněno.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle názoru žalobkyně jsou v daném případě obě dvě podmínky vzniku nároku na náhradu škody splněny. Žalobkyně musela zastavit veškeré práce vykonávané na základě předmětných smluv, čímž jí vznikla škoda spočívající v újmě konkrétně specifikované zejména ve znaleckém posudku. Pro posouzení je přitom rozhodné, že k poskytnutí plnění nedocházelo, nikoli na základě jakého titulu měla žalobkyně plnit.

Předběžné opatření v řešeném případě neztratilo své právní účinky z důvodu zmíněných žalovaným, ale výlučně tím, že nebyly splněny podmínky pro jeho nařízení.

Žalobkyně dále namítla, že právo žalovaného nebylo v předchozím řízení uspokojeno, jelikož žalovaný vzal žalobu proti žalobkyni a Lesům České republiky, s. p., zpět.

Ohledně námitky rozporu s dobrými mravy žalobkyně uvedla, že žalovaný v dovolání nezmínil, kde v řešeném sporu rozpor s dobrými mravy shledává. Pro uplatnění náhrady škody není platnost či neplatnost smluv rozhodná, samotné uplatňování náhrady škody nemůže být v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1 a 12 části první článku II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Po podání dovolání Krajský soud v Brně jako insolvenční soud usnesením ze dne 11. února 2011,

č. j.

KSBR 39 INS 228/2011-A-23, prohlásil konkurs na majetek společnosti CE WOOD, a. s. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 23 Cdo 2937/2010-426, vyrozuměl účastníky o přerušení dovolacího řízení v této věci a o možnosti pokračovat v řízení. Na návrh insolvenčního správce dlužníka Mgr. J. O. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. března 2012, č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-92, ve znění opravného usnesení ze dne 14. srpna 2012, č. j. KSBR 39 INS 228/2011-B-110, podle ustanovení § 265 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o pokračování v řízení. Tímto usnesením se insolvenční správce stal účastníkem řízení místo dlužníka.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková situace v dané věci nenastala.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud rozhodl ve věci v rozporu s hmotným právem.

Podle § 77a o. s. ř. platí, že zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno nařízené předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla. Této odpovědnosti se navrhovatel nemůže zprostit, ledaže by ke škodě nebo k jiné újmě došlo i jinak.

Odvolací soud dovodil, že v řešeném případě jsou dány podmínky odpovědnosti žalované jako navrhovatelky předběžného opatření za újmu, která žalobkyni jako povinné z předběžného opatření vznikla, a této odpovědnosti se žalovaný nemůže zprostit. Otázku platnosti či neplatnosti smluv uzavřených mezi žalobkyní a Lesy České republiky, s. p., odvolací soud nezkoumal, jelikož toto nebylo dle jeho názoru pro posouzení dané věci relevantní.

Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že když Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. října 2006, č. j. 3 Cmo 386/2006-65, změnil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. srpna 2006, č. j. 68 Cm 214/2006-16, jímž bylo předběžné opatření vydáno, proto, že nebyly dány podmínky pro jeho vydání, a proto návrh zamítl, pak bylo předběžné opatření zrušeno ve smyslu § 77a o. s. ř. Tato podmínka pro přiznání úhrady újmy z předběžného opatření byla tedy splněna. K výkladu § 77a o. s. ř. se vyjádřil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, uveřejněném pod č. 32/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Za škodu nebo jinou újmu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je vyloučena. To platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl.“ Z toho důvodu splňuje podmínky § 77a o. s. ř. i takový případ, kdy odvolací soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření, jelikož toho nemělo být před soudem prvního stupně vůbec vydáno.

Při posuzování otázky vzniku nároku na úhradu škody nebo jiné újmy z předběžného opatření je ovšem třeba zkoumat nejen to, zda bylo předběžné opatření zrušeno ve smyslu § 77a o. s. ř., ale také to, zda v souvislosti s vydáním předběžného opatření skutečně vznikla škoda nebo jiná újma a zda by k takové škodě nebo jiné újmě nedošlo i jinak.

Dovolatel v dovolání namítá, že smlouvy uzavřené mezi Lesy České republiky, s. p., a žalobkyní, jsou absolutně neplatné. Lesy České republiky, s. p., ukončily spolupráci dle těchto smluv se žalobkyní ke dni 31. prosince 2006, čímž byl naplněn účel žaloby, kterou podal dovolatel.

Při posuzování vzniku případné škody spočívající v ušlém zisku z plnění smluv uzavřených mezi žalobkyní a Lesy České republiky, s. p., je posouzení platnosti či neplatnosti těchto smluv klíčovou otázkou. Pro výši ušlého zisku je určující, k jakému rozmnožení majetkových hodnot by u žalobkyně došlo, kdyby nedošlo k vydání předběžného opatření, které by bylo možno s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat. Ušlý zisk musí být vždy specifikován konkrétně, jeho budoucí eventuální dosažení musí být v podstatě nepochybné a nemůže jít jen o hypotetickou zamýšlenou možnost dosažení nějakého zisku. Pokud by tyto smlouvy byly posouzeny jako absolutně neplatné, pak by při pravidelném běhu věcí (tj. v případě, že by nebylo následně zrušené předběžné opatření vůbec vydáno) nemohl žalobkyni žádný zisk ujít v důsledku neplnění předmětných smluv po dobu trvání předběžného opatření. I v případě, že by k pěstebním a těžebním činnostem na základě neplatných smluv docházelo, by žalobkyně jako strana absolutně neplatných smluv neměla právo na sjednané smluvní plnění, ale smluvní strany by si byly povinny vrátit vzájemně vše, co si podle smluv poskytly. Je-li ušlým ziskem majetková újma, způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, pak o ušlém zisku nelze v tomto případě hovořit. Stejně tak by v případě, že by byly smlouvy shledány neplatnými, tj. žalobkyně by na jejich základě nebyla oprávněna provádět žádné činnosti, nebylo možné žalobkyni přiznat ani náhradu za další vynaložené náklady (úhrada služeb advokáta, částky požadované za cesty a mzdy svých zaměstnanců na jednání vedená v souvislosti s předběžným opatřením, spolu s provozními náklady přesunu mechanismů a zaměstnanců).

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud se odvolací soud nezabýval otázkou platnosti či neplatnosti smluv ze dne 30. března 2005 uzavřených mezi žalobkyní a Lesy České republiky, s. p., na jejichž základě měla být v průběhu trvání předběžného opatření prováděna komplexní lesnická, pěstební a těžební činnost, pak je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Dovolací soud se však neztotožňuje s tvrzením dovolatele, že uplatňování náhrady škody ze strany žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. Dovolatel namítá, že žalobkyně od počátku věděla nebo měla vědět o protiprávnosti uzavírání smluv s Lesy České republiky, s. p., a bez vážného důvodu se nezasadila o nápravu postupu zadavatele veřejné zakázky. Toto tvrzení představuje obranu proti uplatněnému nároku na náhradu škody a je ho nutno posoudit právě při hodnocení, zda nárok žalobkyně je či není dán. Z tohoto důvodu však nelze upřít žalobkyni právo na podání žaloby. Za těchto okolností nelze dospět k závěru, že podaná žaloba má šikanózní charakter a je v rozporu s dobrými mravy.

Není opodstatněná ani námitka dovolatele, že žalobkyni způsobil škodu státní podnik Lesy České republiky. Jak ze shora uvedeného vyplývá, škoda by vznikla žalobkyni pouze v případě, že by smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a Lesy České republiky, s. p., byly platné. V takovém případě by žádná odpovědnost státního podniku Lesy České republiky v úvahu nepřicházela.

Ze shora uvedeného nicméně vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.

Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v dovoláním napadeném rozsahu a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a o zaplacení soudního poplatku zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 274 081,43 Kč s úroky z prodlení z této částky specifikovanými ve výroku tohoto rozsudku a v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. listopadu 2012

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu