25 Cdo 853/2015 · Nejvyšší soud

takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2014, č. j. 28 Co 365/2014-111, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 2. 2014, č. j. 23 C 205/2012-95, ve výroku o náhradě nákladů řízení a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není žádný důvod, aby vyřešená procesněprávní otázka byla v tomto případě posouzena jinak. Jak uvedl odvolací soud, ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady rozhodování o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci a jeho aplikace připadá do úvahy, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Rozhodnutí o míře spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.), byť je založeno na úvaze soudu, je posouzením existence příčinné souvislosti mezi škodou a okolnostmi na straně škůdce a na straně poškozeného, a je tak jedním ze základních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody; v rozsahu, v jakém se na škodě podílely okolnosti na straně poškozeného, je vyloučena odpovědnost škůdce. Jedná se tedy o posouzení základu nároku na náhradu škody, nikoli jen posouzení jeho výše (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015).

Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o. s. ř., který se uplatní v případě, že základ nároku je dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze vůbec zjistit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 4. 1975, sp. zn. 5 Cz 11/75, publikovaný pod č. 15/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013). Odvolací soud tedy nepochybil, pokud aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. v daném případě vyloučil.

Jak vyplývá z výše uvedeného, otázka předložená žalobcem dovolacímu soudu byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a ani v tomto případě dovolací soud neshledal důvod k odlišnému posouzení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. července 2015

JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu