Legislator Case Law & Legislation
21 Cdo 989/2020 ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.989.2020.1 AI generated

Supreme Court dismisses appeal against termination due to organizational change as procedurally inadmissible and factually consistent with precedent.

Case Number 21 Cdo 989/2020
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Supreme Court dismissed the appellant's appeal against a regional court ruling that upheld her termination for redundancy. The appellant argued the employer lacked authority to make organizational changes affecting her position, citing specific judicial precedents. The court rejected this, stating the lower court's findings on the termination reason were consistent with established case law and that the appeal regarding court costs was procedurally inadmissible.

Legislator headnote

AI generated

§ 237 of the Code of Civil Procedure; § 52 letter c) of the Labour Code; The Supreme Court holds that a termination based on organizational change is valid if the employer's decision is sufficiently defined and aligns with established judicial practice regarding the authority to restructure employment.

Keywords

AI generated
termination for redundancy organizational change Labour Code procedural inadmissibility judicial precedent employer authority costs of proceedings

Cited Legislation

AI generated
§ 237 of the Code of Civil Procedure
§ 238 letter h) of the Code of Civil Procedure
§ 243c of the Code of Civil Procedure
§ 243f of the Code of Civil Procedure
§ 52 letter c) of the Labour Code
§ 133 letter 2 of the Commercial Code
§ 47 of the Commercial Companies Act
§ 194 et seq. of the Commercial Companies Act

Cited Case Law

AI generated

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

takto:

I. Dovolání žalobkyně

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Malého, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2019 č. j. 26 Co 127/2019-272 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K otázce skutkového vymezení výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce a k odstranění pochybností o obsahu právního úkonu (jednání) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti výkladem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 3 předchozího zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2006) a (od 1. 1. 2007) ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (nyní srov. ustanovení § 556 občanského zákoníku), v případě výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001 sp. zn. 21 Cdo 535/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2425/2014. Byla-li výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 15. 3. 2018 podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce odůvodněna rozhodnutím žalovaného o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa provozního ředitele, které zastávala žalobkyně, je závěr odvolacího soudu o dostatečně určitém skutkovém vymezení důvodu výpovědi zcela v souladu s touto judikaturou dovolacího soudu.

Ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně srov. Při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1105/2001 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2358/2011 a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám.

K otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005. K otázce, v jakém okamžiku ve vztahu ke dni účinnosti přijatých organizačních změn může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 346/2014 a v nich vyjádřený právní názor, že okolnost, že pracovní poměr skončí na základě výpovědi dané podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce až po dni, v němž u zaměstnavatele nastaly přijaté organizační změny, nemá na platnost výpovědi vliv, neboť v takovém případě bylo rozhodnutí o organizační změně příčinou nadbytečnosti zaměstnance; z toho též plyne, že výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce může být zaměstnanci dána i po účinnosti přijatých organizačních změn, se kterými musí být zaměstnanec i v tomto případě seznámen nejpozději ve výpovědi z pracovního poměru (srov. též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97).

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobkyni naplněn důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce (že u žalovaného došlo k organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa žalobkyně, že práce vykonávaná žalobkyní byla rozdělena mezi zaměstnance a jednatele žalovaného, že na místo žalobkyně nebyl přijat jiný zaměstnanec, že pracovní náplně žalobkyně a nově přijaté zaměstnankyně I. Z. nebyly totožné a že nebylo zjištěno, že by rozhodnutí žalovaného o organizační změně sledovalo jiné cíle než ty, které předpokládá uvedené ustanovení zákoníku práce), a nesouhlasí-li se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl)].

Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že při posuzování oprávnění jednatele žalovaného rozhodnout o organizační změně vycházel ze závěrů obsažených v již uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1105/2001, zejména ze závěru, že omezení jednatelských oprávnění navenek společenskou smlouvou, stanovami nebo valnou hromadou je vůči třetím osobám neúčinné (srov. § 133 odst. 2 obchodního zákoníku) a že z tohoto důvodu se nelze ani zabývat zkoumáním postupu, který měl popřípadě předcházet vydání závazného pokynu o organizační změně tím, kdo je jinak oprávněn podle obecně závazných právních předpisů jednat jménem zaměstnavatele, neboť se domnívá, že žalobkyni není možné „izolovaně chápat“ jako „třetí osobu stojící mimo společnost“, a má za to, že v jejím případě se jedná „v judikatuře Nejvyššího soudu ČR“ o dosud neřešenou situaci. Dovolatelka však přehlíží, že v posuzovaném případě nejsou předmětem řízení právní vztahy vyplývající z její účasti v žalované společnosti (jako společnice) a s touto účastí spojená práva a povinnosti ani právní vztahy související s výkonem funkce jednatelky žalovaného žalobkyní, ale posouzení platnosti výpovědi dané žalobkyni (zaměstnankyni) žalovaným (zaměstnavatelem), resp. jednatelem jednajícím za žalovaného (srov. § 194 a násl. zákona o obchodních korporacích). V rámci žalobkyní vymezeného předmětu řízení je závěr odvolacího soudu, že jednatel žalovaného byl oprávněn přijmout organizační opatření, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou například právě rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1105/2001, přičemž na aktuálnosti v něm vyslovených právních závěrů (ve vztahu k posuzované právní otázce) se – s ohledem na obdobnou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 47 zákona o obchodních korporacích – nic nemění ani za nyní účinné právní úpravy.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu