30 Cdo 2138/2012 · Nejvyšší soud

takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 6. 2011, č. j. 20 C 159/2007-231, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 900.000,- Kč, jež měla být žalobci způsobena tím, že byl ve dnech 11. – 25. 1. 2007 umístěn v rámci výkonu trestu odnětí svobody proti své vůli do cely s kuřákem, ačkoliv on sám je nekuřák a dále vtom, že dne 22. a 23. 1. 2007 „předal dozorčímu dopisy pro advokáta, avšak ten je odeslal až následující den“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn.

IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,

http://nalus.usoud.cz

), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Žalobce ve svém dovolání namítá nedostatky ve skutkových zjištěních, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. K takovým námitkám, představujícím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). To se přitom týká i prokázání příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v jeho umístění na celu s kuřákem a tím mu vzniklou újmou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).

K žalobcem tvrzeným vadám řízení (nevypořádání se s jeho nárokem, kterým se zřejmě dovolává nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, nedoručením protokolu o jednání soudu ze dne 23. 6. 2011, provedení důkazů v rozporu se zásadou koncentrace řízení) nelze rovněž při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně přihlížet (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.), s výjimkou situace, že by jednalo o otázky zásadně významné z hlediska výkladu procesního práva, což však není (a s ohledem na obecnost uvedených námitek ani být nemůže) tento případ.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. října 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu