Supreme Court dismissed appeal in loan contract dispute where defendant failed to prove loan repayment.
Legislator summary
AI generatedThe Supreme Court dismissed the defendants' appeal against the appellate court's judgment ordering them to repay a loan. The appellate court found that documentary evidence, including a debt commitment letter and bank account statements, proved the plaintiff's predecessor provided 310,000 CZK, while the defendants' contradictory and unproven claims of repayment or non-lending were deemed uncredible. The court held that the appellate court correctly evaluated the evidence and no procedural errors justified overturning the decision.
Legislator headnote
AI generated§ 657 obč. zák.; § 241a odst. 3 o. s. ř.: A loan contract is valid if the lender provided funds and the borrower accepted them; an appeal fails if the appellate court's factual findings regarding the existence of the loan and its repayment are supported by credible evidence and logical reasoning.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
takto:
I. Dovolání
se zamítá.
II. Žádný z účastníků
nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 7 C 127/2011-20, zamítl žalobu o zaplacení 52.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně Z. R. uzavřela dne 12. 12. 2008 s žalovanými smlouvu o půjčce, na jejímž základě jim poskytla částku 310.000,- Kč. V listině ze dne 12. 12. 2008 podepsané žalovanými a označené jako „Závazek 310.000,- Kč“ se uvádí, že se žalovaní zavazují od 1. 1. 2009 po dobu následujících pěti let vždy k 15. dni v měsíci na účet právní předchůdkyně žalobkyně složit částku 5.200,- Kč. Z účtu č. 0-1645464093/0800 vedeného na jméno žalované byla v období leden 2009 až červen 2010 připsána na účet právní předchůdkyně žalobkyně č. 2005176063/088 vedený Českou spořitelnou a. s., celkem částka 98.800,- Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 12. 2010, č. j. 13 D 667/2010-20, které nabylo právní moci dne 15. 1. 2011
,
byla schválena dohoda dědiců po zůstavitelce Z. R. (zemřelé dne 12. 8. 2010), podle níž žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanými z titulu smlouvy o půjčce ze dne 12. 12. 2008 ve výši 220.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaní popřeli, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 12. 12. 2008 převzali od právní předchůdkyně žalobkyně částku 310.000,- Kč, a že žalobkyně přes výzvu soudu s poučením o následcích nevyhovění výzvě neoznačila důkaz prokazující, že se tak stalo, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně tvrzení o poskytnutí peněžních prostředků ve výši 310.000,- Kč žalovaným podle smlouvy o půjčce ze dne 12. 12. 2008 neprokázala. Za tohoto skutkového stavu věci dovodil, že nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce, neboť nebyla naplněna její reálná podstata ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ obč. zák.“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 2012, č. j. 11 Co 130/2012-36, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 52.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co zopakoval dokazování listinnými důkazy, dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovaným poskytla peněžní prostředky podle smlouvy o půjčce uzavřené dne 12. 12. 2008. Vyšel přitom z listiny ze dne 12. 12. 2008 podepsané žalovanými, obsahující jejich závazek ke splátkám, dále z výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně a elektronické korespondence mezi zástupci účastníků řízení, která obsahově koresponduje s uvedenými listinnými důkazy. Nevěrohodnou vyhodnotil obranu žalovaných, kteří nejprve tvrdili, že půjčku, kterou jim právní předchůdkyně žalobkyně poskytla, již splatili, posléze přišli s tvrzením, že jim žádné peněžní prostředky podle smlouvy o půjčce neposkytla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a uplatnili v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost skutkového závěru, že jim právní předchůdkyně žalobkyně předala dne 12. 12. 2008 částku 310.000,- Kč podle smlouvy o půjčce z téhož dne, neboť takové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, a to ani v listině ze dne 12. 12. 2008. Odvolacímu soudu vytýkají, že prováděl důkaz emailovou korespondencí mezi právními zástupci účastníků, ač v řízení před soudem prvního stupně zpochybnili pravost tohoto důkazního prostředku. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II bod 7. zákona 404/2012 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolací soud se proto zabýval dovolacími námitkami, jak je žalovaní po obsahové stránce vylíčili.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V posuzované věci bylo pro právní závěr, zda mezi žalovanými a právní předchůdkyní žalobkyně vznikl vztah ze smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 obč. zák., podstatné zjištění, zda právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovaným 310.000,- Kč, které se jí žalovaní zavázali vrátit. Skutková zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, odvolací soud čerpal z listiny ze dne 12. 12. 2008, označené jako „Závazek 310.000,- Kč“, a z výpisu z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně, jejichž obsah se shoduje s tím, co v nezměněné verzi žalobkyně uváděla ve svých přednesech. Naproti tomu žalovaní nejprve svoji obranu založili na tvrzení, že částku 310.000,- Kč z titulu půjčky sice od právní předchůdkyně žalobkyně přijali, ale tuto částku jí již vrátili (viz odpor žalovaných proti platebnímu rozkazu soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2011, č. j. 7 C 127/2011-6), posléze při jednání před soudem prvního stupně dne 7. 11. 2011 začali tvrdit, že si od právní předchůdkyně žalobkyně sice půjčili vícekrát a dokonce i částku vyšší, ale dne 12. 12. 2008 jim částku 310.000,- Kč neposkytla. Tvrzení, že s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřeli jiné smlouvy o půjčce, však žalovaní nepodpořili žádným důkazem. To, že žalovaní následně své původní tvrzení, že dluh z půjčky již splnili, změnili a svou obranu založili na jiném tvrzení (tj. že právní předchůdkyně žalobkyně jim půjčku neposkytla), odvolací soud vedlo ke správnému závěru o nevěrohodnosti a účelovosti jejich obrany vůbec. Naopak údaje - navzájem se doplňující a na sebe navazující - vyplývající ze všech listinných důkazů potvrdily pravdivost tvrzení žalobkyně, že její právní předchůdkyně žalovaným částku 310.000,- Kč podle smlouvy o půjčce uzavřené dne 12. 12. 2008 předala. V listině označené jako „Závazek 310.000,- Kč“ a datované týmž dnem, kdy byla tvrzená smlouva o půjčce uzavřena, se žalovaní zavázali právní předchůdkyni žalobkyně zde uvedeným způsobem splácet částku 310.000,- Kč, a jak vyplynulo z výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně, v období od ledna 2009 do června 2010 splátky dohodnutým způsobem také hradili.
Dovolací soud neshledal žádná pochybení ve způsobu, jakým odvolací soud provedené důkazy hodnotil. To, že neuvěřil žalovaným, že k uzavření smlouvy o půjčce a předání částky 310.000,- Kč mezi nimi a právní předchůdkyní žalobkyně nedošlo, a naopak uvěřil žalobnímu tvrzení žalobkyně, neodporuje logickému myšlení. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani výhrada žalovaných k opakování důkazu emailovou korespondencí mezi právními zástupci účastníků, neboť k výše učiněnému závěru bylo možné dospět i bez přihlédnutí k tomuto důkaznímu prostředku.
Lze uzavřít, že skutkový závěr, z něhož odvolací soud vyšel při právním posouzení věci, se žalovaným prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnit nepodařilo, a dovolací soud proto jejich dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovaným právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu