24 Cdo 1142/2026 · Nejvyšší soud

Odůvodnění

:

Obvodní soud pro Prahu 6

(dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10.

9. 2025, č.

j. 7 C 32/2019

-307, zamítl žalobu na určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitelky M

. K.

, zemřelé dne18.

12. 2007, a na určení, že žalobce je dědicem zůstavitelky, a to dědicem ze zákona a

dědicem ze závěti zůstavitelky s datem 20. 3. 2004 (výrok I). Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 45 677,50 Kč (výrok II.) a

povinnost zaplatit České

republice náhradu nákladů řízení ve výši uvedené v samostatném usnesení (výrok III.).

Městský soud v

Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví o

značeným rozhodnutím

rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I

rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o

náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §

243c odst. 1 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a

XII zákona č.

286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 237 o. s.

ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým

se

odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v

2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z § 241a odst. 2 a 3 o. s.

ř. vyplývá zákonný požadavek, podle něhož v

dovolání

musí

být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s.

ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v

jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v

čem dovolatel spatřuje splnění některého předpokladů přípustnosti dovolání

(tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §

237 nebo 238a o. s.

ř.) a

čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání je třeba vymezit poukazem na odvolacím soudem učiněné právní

posouzení věci (právní otázku), které dovolatel pokládá za nesprávné, a

že bude vyloženo, v

čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Řečeno jinak: dovolatel je

tedy ze

zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (tzv.

dovolací důvod), tak tuto nesprávnost konfrontovat s

dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu a

vysvětlit v

čem se měl odvolací soud od ní odchýlil, v

čem je tato praxe rozporná, anebo v

čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o

právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (k

tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13.

3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17).

Nyní posuzované dovolání (ani ve spojení s

jeho doplněním) obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §

241a odst. 2 o. s. ř., neobsahuje, neboť v

dovolání nebylo náležitým způsobem vymezeno, v

čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

V dovolání je uveden důvod dovolání (nesprávné právní posouzení věci), nikoliv však

důvod přípustnosti dovolání dle § 237 o.

s.

ř., v

doplnění dovolání je vymezen důvod přípustnosti dovolání tím, že v

otázce plnění poučovací povinnosti ve smyslu § 1189a o.

s.

ř. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k

projednání dovolání nepostačuje pouhá citace [části] textu ustanovení §

237 o. s. ř., aniž by bylo z

dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v

rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp.

zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo

2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.

I. ÚS 3524/13). Žalobce však ani v dovolání, ba ani v

jeho doplnění, neoznačil žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (či Ústavního soudu), s

nímž by mělo být odvolacím soudem učiněné posouzení otázky výkladu § 118a o.

s.

ř. v

rozporu. Nyní podané dovolání je tak spíše pouhou prostou polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu a nevystihuje specifika dovolacího řízení.

Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků

řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z

obecného textu neúplného, a proto i

neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho

přezkumu či procesně nepřípustně domýšlel důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení, jež je formou řízení o

mimořádném opravném prostředku, nemá být bezbřehým přezkumem, v

němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).

Dovolání je totiž zákonem vnímáno jako opravný prostředek mimořádný, přičemž

je v

zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a

také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s

čímž ostatně souvisí povinnost být v

dovolacím řízení

zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Platná právní

úprava klade na účastníky řízení (jejich zástupce) poměrně vysoké nároky, jde-li o

řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba uvážit, že tomu tak

není

bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014,

sp. zn. III. ÚS 1675/14

). Rovněž Ústavní soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací

praxi potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v

občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o

tom, co má v

dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov.

usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn.

III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze

dne 28. 11. 2017, sp. zn.

Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i

v

další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn.

III. ÚS 2478/18). V odka

zovaném stanovisku dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že

od advokáta dovolatele se – zjednodušeně řečeno – požaduje, aby se ještě před podáním dovolání seznámil s

relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a v

dovolání následně uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí; jeho úkolem je

i zvážit, nakolik má podání ve

světle relevantní judikatury naději na úspěch (obdobně k

dané materii přistupuje i

Evropský soud pro lidská práva - srov. jeho rozsudek ze dne 15. 9. 2016

ve věci Trevisanato versus Itálie, stížnost č.

32610/07).

K vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.

3 o.

s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (zejména neprovedení navrženého důkazu a k

nedostatečnému hodnocení

neplatnosti ověřovací doložky), dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne pouze za podmínky, je-li dovolání již jinak (podle § 237 nebo § 238a o.

s.

ř.) přípustné. Tato

podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, v posuzovaném případě splněna není.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání /včítaje v

to i jeho doplnění/ podle §

243c odst. 1 o. s.

ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v

dovolacím řízení pokračovat, a

tyto vady nebyly z iniciativy dovolatele v zákonem stanovené a

neprodloužitelné lhůtě odstraněny (§

241b odst. 3 o. s. ř.).

O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §

243 o. s.

ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jestliže bylo dovolací řízení Nejvyšším soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci zastaveno nebo dovolání odmítnuto, nebylo již třeba o

návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4491/2017, nebo ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4619/2017).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně

dne 29. 4. 2026

JUDr.

David Vláčil

předsed

a senátu