Legislator Case Law & Legislation
28 Cdo 2031/2021 ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2031.2021.1 AI generated

Supreme Court dismisses appeal for failure to specify legal issue and cite statutory grounds under Civil Procedure Code.

Case Number 28 Cdo 2031/2021
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Supreme Court dismissed the appellant's appeal against the Regional Court's confirmation of a land ownership judgment. The appellant failed to identify the specific legal issue or cite the relevant statutory provisions required for admissibility under the Civil Procedure Code. Consequently, the court could not proceed with the merits of the case due to these procedural defects.

Legislator headnote

AI generated

§ 241a odst. 2 a odst. 3 občanského soudního řádu; § 243f odst. 3 občanského soudního řádu: An appeal is inadmissible if the appellant fails to specify the legal issue on which the lower court's decision depends and fails to cite the relevant statutory provisions.

Keywords

AI generated
admissibility of appeal Civil Procedure Code specification of legal issue cited statutory provisions procedural defect dismissal of appeal appellant's burden

Cited Legislation

AI generated
§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu
§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu
§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu

Cited Case Law

AI generated
29 Cdo 2394/2013
Czech Supreme Court dismisses appeal for failure to specify unaddressed legal issue in grounds.
29 Cdo 2488/2013
Appeal dismissed because the applicant failed to specify which established legal practice the Supreme Court should deviate from.
29 Cdo 2436/2014
Supreme Court dismissed appeal for failure to specify grounds for admissibility under Civil Procedure Code.
29 Cdo 5230/2014
Supreme Court dismissed appeal for lack of specific grounds under Civil Procedure Code § 241a. Appeal must specify deviation from precedent, not just claim different outcome.
30 Cdo 5248/2015
Supreme Court dismissed appeal for failure to state grounds for admissibility under Civil Procedure Code. Appeal rejected due to lack of required legal argumentation. Court held appeals must explicitly cite statutory admissibility grounds. Failure to define grounds renders appeal inadmissible. Court cannot supply missing legal arguments. Appeal dismissed for formal defect. No costs awarded to respondents.
23 Cdo 3562/2015
Czech Supreme Court dismissed appeal for failure to specify grounds for admissibility under Civil Procedure Code.
I. ÚS 3524/13
Constitutional Court dismisses claim that civil court rulings violated fair process and property rights in bankruptcy auction case.
IV. ÚS 3982/13
Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's rejection of cassation for lack of specific admissibility grounds.
III. ÚS 695/14
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding access to justice due to court fee payment delays and lack of installment approval.
IV. ÚS 1407/14
Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and property rights violation in lease termination case.
IV. ÚS 266/14
Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's rejection of appeal due to missing admissibility grounds.
I. ÚS 2967/14
Constitutional Court dismisses complaint as unfounded regarding Supreme Court's handling of cassation and statutory interpretation.
III. ÚS 200/16
Constitutional Court dismisses stížnost and requests for suspension due to procedural inadmissibility and lack of merit.
II. ÚS 200/17
Constitutional Court dismisses appeal for non-exhaustion of remedies due to ineffective appeal filing.
III. ÚS 2478/18
Constitutional Court rejects judge recusal claim based on past legislative council membership and current habilitation work evaluation.

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Účastnice řízení

je

povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Vrchní soud v Praze k odvolání účastnice řízení rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 4 Co 211/2019-100, potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019, č. j. 38 C 26/2017-80 [(jímž v řízení o žalobě podle části páté občanského soudního řádu rozhodl, že žalobkyni se vydává pozemek parc. č. 576/1, orná půda o výměře 12.665 m

, v obci a k. ú. Libeř (výrok I.), a že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu ze dne 16. 1. 2017, č. j. SPU 007017/2017, sp. zn. SP18481/2015-537100, pokud jím bylo rozhodováno o nemovitosti dle výroku I. tohoto rozsudku (výrok II.)], ve výroku III., kterým účastnici řízení byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 32.912 Kč k rukám jejího zástupce, jej změnil tak, že jejich výše činí 24.684 Kč, a dále rozhodl o povinnosti účastnice řízení zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.470 Kč k rukám jejího zástupce.

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění správního orgánu a soudu prvního stupně, že žalobkyně je oprávněnou osobou dle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), a účastnice řízení osobou povinnou dle § 4 písm. a) tohoto zákona a že označený pozemek byl právnímu předchůdci žalobkyně Zádušnímu kostelu svatého Jiljí v Libři odňat způsobem uvedeným v § 5 písm. a) tohoto zákona. Dále měl odvolací soud z obsahu listin založených ve spise, nahlédnutím do zásad územního rozvoje Středočeského kraje a do územního plánu obce Libeř postaveno na jisto, že označený pozemek byl v územně plánovací dokumentaci k datu podání výzvy k vydání nemovitosti dne 22. 11. 2013 zasažen koridorem určeným pro výstavbu veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, a to výstavbu dálnice D3 - stavba 0301 Praha - Jílové. V průběhu řízení však došlo k zásadní změně v tom, že oproti původnímu záměru vedení dálnice po povrchu bude komunikace zasahovat pouze část sporného pozemku, a to navíc pod jeho povrchem, když bude vedena tunelem, jak to vyplývá se sdělení investora stavby

ŘSD ČR, který dopisy ze dne 26. 4. 2018 a ze dne 8. 8. 2018, č. j. 13116/21/18-21600, sdělil soudu prvního stupně a zástupci žalobkyně, že pozemek bude potřebný pro výstavbu hloubeného tunelu o výměře 2.824 m² s tím, že není plánováno vyhotovení geometrického oddělovacího plánu pro tuto výměru, neboť se jedná pouze o dočasný zábor pozemku na jeden rok, a že se ŘSD ČR „proto bude snažit uzavřít s vlastníkem pozemku nájemní smlouvu

na dobu, kdy bude část pozemku užívat k realizaci stavby, a poté bude nájemní vztah ukončen“. Toto stanovisko bylo potvrzeno i aktuálním informačním letákem

ŘSD ČR - dálnice D3, Praha - Jílové, stavba 0301, stav k 11/2020, který k důkazu odvolacímu soudu předložila žalobkyně. Dospěl k závěru, že v dané věci nejsou splněny podmínky

pro použití výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. a že předmětný pozemek lze žalobkyni jako oprávněné osobě vydat, když po dokončení stavby tunelu

a skončení dočasného záboru bude možné z její strany tento pozemek plnohodnotně využívat k zemědělské činnosti; nelze tedy vycházet z toho, že by případným vydáním pozemku vzniklo žalobkyni pouze tzv. „holé vlastnictví“. Pokud jde o rozhodné datum stavu územně plánovací dokumentace, vyšel odvolací soud z názoru, který vyslovil v mnoha svých předchozích rozhodnutích, že rozhodným datem je okamžik doručení výzvy povinné osobě, avšak pokud v mezidobí dojde ke změně této stavebně technické dokumentace ve prospěch restituenta, je třeba z tohoto stavu k okamžiku vydání rozhodnutí vycházet (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). V tomto případě byla v průběhu řízení pouze obecnější územně plánovací dokumentace, kterou je územní plán, zpřesněna investorem stavby, „který jediný přesně zná místo, jímž bude stavba vedena“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, a jeho usnesení ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2335/2020).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že „závisí na vyřešení otázky hmotného

nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a důvodnost z toho, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka poté, co zrekapitulovala celý průběh řízení před správním orgánem a před soudy obou stupňů, a poté, co ocitovala § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., poukázala na rozhodovací praxi dovolacího soudu (konkrétně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne

2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 335/2019, a ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, a na jeho usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, ze dne 6. 11. 2019, sp. zn.

28 Cdo 2777/2019, ze dne 6 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, a ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018), jež je ustálena jednak v závěru, „že pro uplatnění výluky z naturální restituce podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je určující vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v územně plánovací dokumentaci, kterou jsou 1. územní rozvojový plán, 2. zásady územního rozvoje, 3. územní plán,

a 4. regulační plán, přičemž je nevýznamné, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu) bude na dotčeném pozemku (nebo jeho části) veřejně prospěšná stavba realizována“, a dále v závěru, že pro aplikaci daného ustanovení není nezbytná konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí, které již není územně plánovací dokumentací, ale konkrétním rozhodnutím týkajícím se určitého záměru. Odvolací soud se tak podle jejího názoru „ztotožnil s nesprávným právním posouzením, ke kterému dospěl soud prvního stupně, a toto pochybení nenapravil“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud dovolání účastnice řízení odmítl dle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz bod 2. článku II části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov.

§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto vady (jež lze odstranit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) pokračovat.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3 tohoto ustanovení).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle

§ 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.

29 Cdo 2488/2013, ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn.

III. ÚS 2478/18, a obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne

25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelka

v posuzovaném případě nedostála, neboť neoznačila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Dovolatelka taktéž řádně nevymezila dovolací důvod, neboť neuvedla, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Pro tyto vady, jež lze odstranit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání, nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách

nalus.usoud.cz

.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 8. 2021

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu