22 Cdo 4131/2010 · Nejvyšší soud

takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové ve výroku I. potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. srpna 2007, č. j. 10 C 940/2003-165, pokud jím byla žalované ve výroku II. uložena povinnost zaplatit žalobkyni 959.889 Kč, ve výroku VI. povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení a ve výroku VIII. povinnost nahradit státu náklady řízení. Ve výroku III. rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010 (uveřejněné na internetových stránkách www.nsoud.cz). Jestliže tedy žalovaná v odvolacím řízení nezpochybnila závěr soudu prvního stupně, že uznání závazku se za života manžela žalované vztahovalo pouze na něj, a proto nebylo na místě zabývat se námitkou neplatnosti uznání, a jestliže se tudíž odvolací soud touto otázkou konkrétně nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci.

Pokud jde o otázku splatnosti ceny díla, se kterou žalovaná odkazuje na obsah svého odvolání, je rozhodující, že žalovaná se v odvolání nijak nevypořádávala s argumentem o významu smluvního ujednání, na základě kterého odvolací soud závěr o splatnosti ceny odůvodnil. Žalovaná tak otázku, kterou řešil odvolací soud, nezpochybňuje, a tudíž zde není, co by měl dovolací soud vyřešit.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšné žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalované právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. října 2012

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu