Legislator Case Law & Legislation
30 Cdo 1159/2022 ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1159.2022.1 AI generated

Supreme Court dismissed state's appeal on non-enforceable debt, upholding lower courts' factual findings on insolvency.

Case Number 30 Cdo 1159/2022
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Dismissed

Legislator summary

AI generated

The Supreme Court rejected the State's appeal against a judgment ordering compensation for non-pecuniary damage caused by an illegal administrative decision. The State argued that the underlying debt was unenforceable because the debtor company was insolvent, but the Court found this constituted a factual error rather than a legal misapplication. Consequently, the Court held that the lower courts correctly established the debt's unenforceability based on sufficient evidence, making the appeal inadmissible under the relevant procedural rules.

Legislator headnote

AI generated

§ 243c odst. 1 o. s. ř.; § 241a odst. 1 o. s. ř.; The State's challenge to a lower court's finding that a claim is unenforceable due to the debtor's insolvency constitutes a critique of factual findings, not a ground for appeal unless the lower court failed to apply the law correctly to those facts.

Keywords

AI generated
state liability non-pecuniary damage unenforceable debt insolvency civil procedure appeal factual findings legal error

Cited Legislation

AI generated
§ 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním směřujícím proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
§ 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
§ 242 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

Cited Case Law

AI generated
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2296/2016
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2296/2016).
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2353/2014

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

USNESENÍ

Heslo:

Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]

Dotčené předpisy:

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

Kategorie rozhodnutí:

E

Zveřejněno na webu:

28. 8. 2022

Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor:

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na

www.nsoud.cz

.

30 Cdo 1159/2022-420

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně

Wander in a.s.

, identifikační číslo osoby 46347429, se sídlem ve Znojmě, Dobšická 3662/25, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou,

advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 49/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, č. j. 29 Co 342/2021-400, t a k t o:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 22 506 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne15. 6. 2021, č. j. 14 C 49/2016-375, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 494 972,11 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 402 116 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 51 679 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena v důsledku nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 369/99 (dále jen „posuzované řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním směřujícím proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Námitka žalované, že doposud nebylo prokázáno, že pohledávka žalobce vůči společnosti CORSAIR je nevymahatelná, představuje kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnosti či úplnosti, přitom nevystihuje jediný způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného

právního

posouzení věci [podle § 241a odst. 1 o. s. ř.] a současně ani nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor žalované na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).

Ani námitka žalované, že odvolací soud svým rozhodnutím, v rámci kterého dospěl k závěru, že společnost CORSAIR je nemajetná, se dopustil porušení norem procesního práva upravujícího dokazování (především ustanovení § 132 o. s. ř.), když učinil uvedený závěr na základě nedostatečně prokázané skutečnosti, a její související odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2296/2016). Nebyla-li přezkoumatelným způsobem zhodnocena okolnost významná pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku, ač byla tvrzena a bylo k ní provedeno dokazování, chybí skutkový podklad nezbytný pro aplikaci příslušné právní normy, jde tedy o neúplné, a tudíž nesprávné právní posouzení věci, a je tak naplněn uplatněný dovolací důvod (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2353/2014).

V dané věci však soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, z něhož učinil skutkový závěr, že společnost CORSAIR je nemajetná a pohledávka žalobkyně je nevymahatelná. Tento skutkový závěr odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně přezkoumatelným způsobem odůvodnil, přičemž vyšel z řady důkazů tuto skutečnost prokazujících. Případná vadnost odborného vyjádření č. 1/2021 zpracované Z. D., které bylo soudy hodnoceno ve spojení s ostatními důkazy provedenými soudem prvního stupně, nemohla mít na skutkový závěr o nevymahatelnosti pohledávky žalobce vliv.

Vady řízení namítané žalovanou pak nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady jsou tvořeny náklady právního zastoupení advokátem podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby ve výši 18 300 Kč, náhradou hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč a 21% DPH ve výši 3 906 Kč, celkem tedy 22 506 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 6. 2022

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu