Konf 13/2020 · Nejvyšší správní soud

OUTCOME: příslušný soud

MATTER: Služební poměr

Konf 13/2020-48

USNESENÍ

Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých

kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka,

JUDr. Romana Fialy, Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Jitky

Zavřelové, rozhodl o návrhu náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Zlínského

kraje pro ekonomiku, se sídlem ve Zlíně, J. A. Bati 5637, na rozhodnutí kompetenčního

sporu mezi ním na straně jedné a Obvodním soudem pro Prahu 7 a Městským soudem

v Praze na straně druhé, a dalších účastníků sporu vedeného u Policie České republiky,

Krajského ředitelství policie Zlínského kraje pod sp. zn. KRPZ-107877/ČJ-2017-1500VO,

o zadostiučinění za nemajetkovou újmu: žalobce JUDr. B. Š., LL.M., zastoupeného

zmocněncem JUDr. PhDr. M. Š., Ph.D., proti žalované České republice – Ministerstvu

vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3,

takto:

I. V řízení s e p o k r a č u j e .

II. Návrh na vydání rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy

vedené u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje pod

sp. zn. KRPZ-107877/ČJ-2017-1500VO, p r o j e d n á a r o z h o d n e s o u d .

III. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 6. 2019, čj. 5 C 4/2016-114,

a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2019, čj. 14 Co 250/2019-132,

se zrušují.

Odůvodnění:

1. Podáním doručeným dne 24. 9. 2020 navrhuje náměstek ředitele Krajského

ředitelství policie Zlínského kraje pro ekonomiku (dále též „náměstek ředitele KŘP

Zlínského kraje“ či „navrhovatel“), aby zvláštní senát zřízený podle

zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon

o některých kompetenčních sporech“), rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a)

téhož zákona, který vznikl mezi ním na straně jedné a Obvodním soudem pro Prahu 7

a Městským soudem v Praze na straně druhé, a to ve věci náhrady nemajetkové újmy

vzniklé v důsledku tzv. bossingu.

2. Z návrhu na zahájení kompetenčního sporu a předložených spisů vyplynuly

následující skutečnosti:

Konf 13/2020

3. Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout tzv.

bossingem vůči jeho osobě, při kterém mělo soustavně a dlouhodobě docházet ke snižování

jeho lidské důstojnosti a k vytváření nepřátelského a ponižujícího prostředí ze strany

nadřízených služebních funkcionářů Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, tedy

jednáním popsaným v § 77 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků

bezpečnostních sborů. Ze strany tehdejších nadřízených žalobce mělo ve druhé polovině

roku 2011 a v roce 2012 opakovaně docházet k pohrůžkám, nepodloženým obviněním

a k vytváření psychického nátlaku na žalobce s cílem dosáhnout jeho dobrovolného

opuštění služebního místa vedoucího Územního odboru Uherské Hradiště. Za tím účelem

mu byla nařízena dovolená „na rozmyšlenou“ nebo byl rozkazem ředitele KŘP Zlínského

kraje ve věcech služebního poměru ze dne 12. 10. 2012, čj. ZKL-2572/2012, vyslán na

tzv. studijní pobyt, v rámci něhož mu byly ukládány ponižující úkoly. Nakonec byl

žalobce pod nátlakem donucen k podání žádosti o převedení na jiné služební místo a

rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Zlínského kraje ve věcech služebního

poměru ze dne 18. 12. 2012, čj. ZLK-3535/2012, byl žalobce ke dni 31. 12. 2012 odvolán

ze služebního místa vedoucího Územního odboru Uherské Hradiště a od 1. 1. 2013 byl

ustanoven na služební místo zástupce vedoucího Územního odboru Zlín. I nadále

docházelo k jeho dalšímu šikanování, neboť mu byla opakovaně nařízena dovolená, byly

mu odebrány veškeré kompetence, které jinak zástupci vedoucího územního odboru

přísluší, a byly mu ukládány ponižující a degradující úkoly. Neměl přístup do

informačních systémů, neměl podpisové oprávnění, budovu územního odboru mohl

opustit pouze se souhlasem vedoucího územního odboru a náplní jeho práce byla pouze

analýza starých spisů. Dále byl na něj vyvíjen nátlak, aby požádal o své přeložení do Ústí

nad Labem s pohrůžkami, že existují i jiné možnosti, jak se jej zbavit včetně zrušení jeho

služebního místa. Žalobce se dne 27. 8. 2013 obrátil se stížností na diskriminaci ve smyslu §

77 zákona č. 361/2003 Sb. na ombudsmana Policie ČR a Hasičského záchranného sboru

ČR, který jeho stížnost vyhodnotil jako důvodnou. Zároveň žalobce podal podnět k

přezkumu rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Zlínského kraje ve věcech

služebního poměru ze dne 18. 12. 2012, čj. ZLK-3535/2012, které bylo rozhodnutím

ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 13. 12. 2013, čj. KM-100-6/PK-2013,

zrušeno, přičemž v odůvodnění rozhodnutí bylo konstatováno, že žalobce se stal obětí

bossingu a nátlaku, který byl již za hranicí zákonného postupu nadřízeného vůči

podřízenému. V důsledku popsaného bossingu žalobce dovozuje vznik nemajetkové újmy a

požaduje zaslání písemné omluvy a zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši 200 000 Kč

s příslušenstvím, a to za všechna popsaná jednání, ke kterým postupně docházelo,

stupňovala se, a kterými docházelo soustavně a dlouhodobě k ponižování lidské důstojnosti

žalobce a k vytváření nepřátelského a ponižujícího prostředí, ačkoli bezpečnostní sbor

nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru zneužívat k újmě

jiného účastníka služebního poměru nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti.

4. Žalobce dne 28. 12. 2015 uplatnil u Ministerstva vnitra nárok na zadostiučinění

za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena dlouhodobým a soustavným

snižováním jeho lidské důstojnosti a vytvářením nepřátelského a ponižujícího prostředí,

tzv. bossingu. Nárok žalobce však mimosoudně uspokojen nebyl.

5. Žalobce podal dne 4. 1. 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 7 civilní žalobu,

rozšířenou podáním ze dne 25. 9. 2017 a doplněnou podáním ze dne 27. 8. 2018, v níž se

domáhá na žalované České republice – Ministerstvu vnitra zaslání písemné omluvy a

zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 10. 1. 2016 do zaplacení,

Konf 13/2020-49

pokračování

jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze

dne 26. 6. 2019, čj. 5 C 4/2016-114, zastavil řízení (výrok I) s tím, že žádný z účastníků

nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a rozhodl, že po právní moci usnesení

bude věc postoupena řediteli KŘP Zlínského kraje (výrok III). V odůvodnění svého

rozhodnutí poukázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, čj. 14 Co

64/2018-88, vydané v této věci ve vztahu k rozhodnutí o místní příslušnosti soudu, v němž

bylo konstatováno, že pokud k diskriminačnímu jednání dochází rozhodnutím služebního

funkcionáře vydaným v rámci služebního poměru policisty, není podle § 7 odst. 1 o. s. ř.

dána pravomoc soudu k projednání věci z porušení práv a povinností vyplývajících

z rovného zacházení, a to včetně práva na zadostiučinění. V daném případě Obvodní soud

pro Prahu 7 shledal, že žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy v penězích za

nesprávný úřední postup ve věci služebního poměru žalobce, kdy žalobce dovozuje svůj

nárok na základě rozhodnutí ministra vnitra ze dne 13. 12. 2013, čj. KM-100-6/PK-2013,

kterým bylo zrušeno pravomocné rozhodnutí ředitele KŘP Zlínského kraje ve věcech

služebního poměru ze dne 18. 12. 2012, čj. ZLK-3535/2012, když bylo shledáno, že žalobce

byl obětí bossingu a nátlaku, který byl již za hranicí zákonného postupu nadřízeného vůči

podřízenému. Obvodní soud pro Prahu 7 v této souvislosti odkázal na rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, a uvedl, že o výkon státní

(veřejné) moci nejde tam, kde stát nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde

vstupuje do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními. U nároků,

kde stát vystupuje jako zaměstnavatel, je dána jeho pracovněprávní odpovědnost. Tomu se

blíží i specifické vztahy služební, tedy vztahy svou podstatou zaměstnanecké s určitými

modifikacemi, které zdánlivě mohou evokovat jisté rysy výkonu veřejné moci. Příslušné

služební zákony však obsahují konkrétní právní úpravu odpovědnosti státu za škodu v

těchto vztazích. Požadavek žalobce na náhradu újmy se odvíjí od porušení právních

povinností zaměstnanci žalované (České republiky) jednajícími jejím jménem, nejedná se

tedy o odpovědnostní vztah veřejnoprávní povahy, vyplývající z rozhodnutí žalované při

výkonu svrchované veřejné moci, na který by bylo možné vztáhnout působnost zákona

č. 82/1998 Sb. Obvodní soud pro Prahu 7 na základě uvedeného dospěl k závěru, že

pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci, která souvisí se služebním poměrem, není

svěřena soudu v rámci občanského soudního řízení, a proto řízení pro nedostatek

pravomoci zastavil a věc postoupil k dalšímu řízení, podle svého názoru příslušnému

orgánu, a to řediteli KŘP Zlínského kraje, neboť podle § 98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.

bezpečnostní sbor odpovídá za škodu způsobenou příslušníkovi porušením právní

povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby.

V posuzované věci by podle Obvodního soudu pro Prahu 7 mělo o nároku žalobce

proběhnout řízení ve věcech služebního poměru, v němž příslušný služební funkcionář

rozhodne o náhradě škody a nemajetkové újmy. Proti takovému rozhodnutí pak může

žalobce podat žalobu u příslušného soudu.

6. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2019,

čj. 14 Co 250/2019-132, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že

žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský

soud v Praze konstatoval, že pravomocí soudu v této věci se již obsáhle zabýval v usnesení

ze dne 1. 3. 2018, čj. 14 Co 64/2018-88, v němž dovodil, že žalobce se domáhá specifického

nároku podle § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. V tomto směru tedy přisvědčil žalobci, že

soud prvního stupně aplikoval nesprávně obecné ustanovení týkající se náhrady škody dle

§ 98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Pokud však k diskriminačnímu jednání dochází

Konf 13/2020

rozhodnutím služebního funkcionáře vydaným v rámci služebního poměru policisty, není

dána pravomoc soudu k projednání věci z porušení práv a povinností vyplývajících

z rovného zacházení (včetně práva na zadostiučinění) podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Je tedy i

obsoletní zabývat se úvahou o možnosti aplikace zákona č. 82/1998 Sb. Pokud

k diskriminačnímu jednání dochází jiným jednáním, než rozhodnutím služebního

funkcionáře, je zákonem založena pravomoc soudu ve smyslu § 7 odst. 3 o. s. ř. Žalobce

v podání ze dne 27. 8. 2018 uvedl, že není možné specifikovat každé konkrétní

diskriminační jednání a intenzitu újmy jím způsobenou, neboť tato jednání byla soustavná,

postupně se stupňující a dlouhodobá. Jediným konkrétním jednáním bylo rozhodnutí

ředitele KŘP Zlínského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 18. 12. 2012,

čj. ZLK-3535/2012, které bylo zrušeno rozhodnutím ministra vnitra ve věcech služebního

poměru ze dne 13. 12. 2013, čj. KM-100-6/PK-2013. Při takto vymezeném skutku je třeba

v kontextu § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. dovodit, že není dána pravomoc soudu

v této věci, neboť k diskriminačnímu jednání mělo dojít rozhodnutím služebního

funkcionáře. Městský soud v Praze rovněž uvedl, že ve věcech služebního poměru nemůže

být postupováno podle zákona č. 82/1998 Sb. a odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4.

2019, sp. zn. 30 Cdo 1934/2017, a ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 120/2017, a dále na

usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. Konf 11/2018, nebo ze dne 19. 6.

2019, sp. zn. Konf 13/2018). Jen pro doplnění Městský soud v Praze uvedl, že i pokud by

tato věc měla být posuzována podle § 98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., dovozuje

naposledy uvedená judikatura možnost odškodnění nemajetkové újmy. Městský soud

v Praze s ohledem na uvedené uzavřel, že v této věci není dána pravomoc soudů podle § 7

odst. 1 o. s. ř., tedy jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení dle § 104 odst. 1 o. s.

ř., pro který je třeba řízení zastavit. Zhodnotil také, že Obvodní soud pro Prahu 7 správně

určil i orgán, kterému má být věc postoupena, když podle § 2 zákona č. 361/2003 Sb. ve

věcech služebního poměru příslušníků jedná a rozhoduje jménem státu ředitel

bezpečnostního sboru, není-li stanoveno jinak, a je-li podle § 8 odst. 1 zákona č. 273/2008

Sb., o Policii České republiky, krajské ředitelství organizační složkou státu.

7. Náměstek ředitele KŘP Zlínského kraje s uvedeným závěrem Obvodního soudu

pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze nesouhlasil a podal předmětný návrh na zahájení

řízení o kompetenčním sporu. V návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu

náměstek ředitele KŘP Zlínského kraje výslovně popřel svou pravomoc rozhodnout

o žádosti účastníka řízení o náhradu škody vzniklé nezákonným rozhodnutím služebního

funkcionáře a zároveň odkázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn.

Pl. ÚS 1/19, kterým bylo zrušeno usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf

11/2018-16, podle něhož „vyloučením zákona č. 82/1998 Sb. a nesystémovou aplikací úpravy

obecné odpovědnosti bezpečnostního sboru za škodu způsobenou příslušníkovi sboru podle § 98

zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, která je postavena na zcela

odlišných principech pracovněprávní odpovědnosti a - na rozdíl od ustanovení § 31a zákona

č. 82/1998 Sb. - neupravuje zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, zvláštní senát

nepřípustně deformoval a omezil právo příslušníků bezpečnostních sborů na náhradu újmy

způsobené nezákonným výkonem veřejné moci (nezákonným výkonem kázeňské pravomoci

ředitele sboru), ústavně zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny“. Současně dle názoru Ústavního

soudu rozhodnutí zvláštního senátu zakládá systémové riziko podjatosti služebního

funkcionáře při rozhodování, když „v důsledku napadeného rozhodnutí by měl o náhradě

imateriální újmy za nezákonné rozhodnutí ve věcech služebního poměru rozhodovat tentýž

Konf 13/2020-50

pokračování

vedoucí příslušník sboru, který vydal předmětné nezákonné rozhodnutí. V takové situaci

existuje značné riziko ovlivnění rozhodování o náhradě újmy obavou příslušného vedoucího

příslušníka z možného regresu státu vůči jeho osobě či jiných důsledků shledání odpovědnosti

bezpečnostního sboru za nezákonné jednání ředitele sboru. Rozhodování vedoucího příslušníka

sboru, zde přitom provázené značnou mírou diskrece, proto nebude nestranné, neboť bude

ovlivněno jiným zájmem, než zájmem na zákonném a věcně správném rozhodnutí. Řešení

kompetenčního sporu v napadeném rozhodnutí je nežádoucí, neboť zakládá značné systémové

riziko podjatosti, čímž porušuje jednu ze základních komponent práva na spravedlivý proces

zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. právo na nestranné rozhodování“. Navrhovatel je

přesvědčen, že mu nenáleží pravomoc rozhodovat o případné náhradě škody vzniklé

vydáním nezákonného rozhodnutí ve správním řízení, neboť služebním funkcionářům,

jakožto správním orgánům, takové rozhodování právní předpisy neumožňují. Vzhledem

k tomu, že právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu je pro zvláštní senát závazný,

lze konstatovat, že se zvláštní senát odchýlí od svého dosavadního právního názoru, který

byl nyní prohlášen za protiústavní a jako orgán příslušný rozhodnout ve věci žádosti

o náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím služebního funkcionáře označí

civilní soud a toto řízení ve věcech služebního poměru bude probíhat podle příslušných

ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.

8. Navrhovatel tak ve svém návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu usuzuje

na vznik negativního kompetenčního sporu, jestliže jeho nárok odmítá projednat jak

Obvodní soud pro Prahu 7, tak i náměstek ředitele KŘP Zlínského kraje. Navrhovatel je

přesvědčen, že v posuzované věci jde o postup podle zákona č. 82/1998 Sb. a zvláštnímu

senátu proto navrhl, aby zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 6. 2019,

čj. 5 C 4/2016-114, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2019, čj. 14 Co

250/2019-132, neboť se domnívá, že k projednání a rozhodnutí této věci je dána pravomoc

Obvodního soudu pro Prahu 7 jako obecného soudu žalované.

9. Žalobce podal k návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu vyjádření ze dne

18. 9. 2020, v němž zcela souhlasí s návrhem navrhovatele a jeho odůvodnění založené na

nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19, považuje za zcela

přiléhavé. Nad rámec důvodů uvedených v citovaném nálezu žalobce doplnil, že v dané

věci jde o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou účastníkovi řízení nikoliv v

souvislosti s výkonem služby, ale vadným výkonem veřejné moci. Shodně s navrhovatelem

má žalobce za to, že v otázkách týkajících se služebního poměru příslušníků

bezpečnostních sborů služební funkcionáři vykonávají vrchnostenskou pravomoc a řízení

ve věcech služebního poměru je řízením správním, a proto za škodu a/nebo nemajetkovou

újmu z důvodu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí odpovídá stát

podle zákona č. 82/1998 Sb. Ostatně zákon č. 361/2003 Sb. upravuje jen náhradu (hmotné)

škody, a to pouze škody způsobené příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu

služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby. Odpovědnost za nemajetkovou

újmu tento zákon neupravuje až na výjimku uvedenou v § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003

Sb., ze kterého ovšem výslovně vyplývá, že o náhradě nemajetkové újmy a o její výši

rozhoduje soud. Žalobce se s ohledem na uvedené plně ztotožnil s návrhem náměstka

ředitele KŘP Zlínského kraje, neboť je zřejmé, že pravomoc k rozhodnutí v této věci nemá

správní orgán, nýbrž soud.

10. Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním orgánem a soudem se

zvláštní senát řídil následující úvahou:

Konf 13/2020

11. Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního

stavu ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).

12. Podle § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory

a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona

neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Jiné věci projednávají a rozhodují

soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3).

13. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno

nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je

nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka

poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odst. 1). Není-li přes výzvu předsedy

senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek

pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním

podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto

následcích musí být účastník poučen (odst. 2).

14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. ve věcech služebního poměru příslušníků

jedná a rozhoduje jménem státu ředitel bezpečnostního sboru, není-li dále stanoveno jinak.

V rozsahu jím stanoveném jedná a rozhoduje též vedoucí organizační části bezpečnostního

sboru.

15. Podle § 77 zákona č. 361/2003 Sb. bezpečnostní sbor ani příslušník nesmí výkonu

práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru zneužívat k újmě jiného účastníka

služebního poměru nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti (odst. 1). Ve služebním

poměru je zakázána přímá i nepřímá diskriminace z důvodů pohlaví, sexuální orientace,

jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického nebo jiného smýšlení, členství v

odborových organizacích a jiných sdruženích, majetku, rodu, rasy, barvy pleti, národnosti,

etnického nebo sociálního původu, věku, těhotenství a mateřství, manželského a

rodinného stavu, povinností k rodině. Obtěžování a sexuální obtěžování se považuje za

formu diskriminace; za diskriminaci se považuje i jednání zahrnující podněcování,

navádění anebo vyvolávání nátlaku směřujícího k diskriminaci (odst. 2). Obtěžováním se

rozumí jednání, které je jiným příslušníkem oprávněně vnímáno jako nevítané a jehož

záměr nebo důsledek vede ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo k vytváření

nepřátelského nebo ponižujícího prostředí (odst. 5). Dojde-li ve služebním poměru k

porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným jednáním než

rozhodnutím služebního funkcionáře, má příslušník právo domáhat se u soudu, aby bylo

upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny jeho následky a aby mu bylo dáno

přiměřené zadostiučinění, toto právo má příslušník i v případě, že jeho služební poměr již

skončil. Výši náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem,

za nichž k porušení práv a povinností došlo (odst. 9). Bezpečnostní sbor nesmí postihovat

příslušníka nebo jej znevýhodňovat proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv

a nároků, které pro něj vyplývají ze služebního poměru. Postihovat či znevýhodňovat

nelze ani osobu, která příslušníka v řízení zastupuje (odst. 10).

16. Zvláštní senát při předběžném projednávání věci zaujal názor, že § 77 odst. 9 zákona

č. 361/2003 Sb., ve slovech „jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře“, je,

při přijetí názoru Ústavního soudu o existenci systémové podjatosti, jak byl vyjádřen

v nálezu pléna ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19, bodu 39, v rozporu s ústavním

pořádkem České republiky, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle zvláštního senátu

Konf 13/2020-51

pokračování

neexistuje za takové situace jednoznačný ústavně konformní způsob interpretace daného

ustanovení a trvání na bezvýjimečném vyhovění znění § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb.

by vedlo k narušení práva žalobce na soudní ochranu, neboť by šlo o přístup nesystémový

a tím pádem podkopávající princip právní jistoty adresátů právních norem. Zvláštní senát

proto předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 77 odst. 9 zákona

č. 361/2003 Sb. ve slovech „jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře“,

a usnesením ze dne 17. 1. 2022, čj. Konf 13/2020-21, přerušil řízení o kompetenčním

návrhu podle § 48 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního za použití § 4 zákona č.

131/2002 Sb. do doby rozhodnutí Ústavního soudu o uvedeném návrhu.

17. Ústavní soud rozhodl o návrhu zvláštního senátu na zrušení uvedené části

ustanovení § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. usnesením ze dne 7. 2. 2023,

sp. zn. Pl. ÚS 4/22, tak, že návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu,

že odpadla překážka pro přerušení řízení o kompetenčním návrhu, rozhodl zvláštní senát

výrokem I. tohoto usnesení v souladu s § 48 odst. 6 s. ř. s. za použití § 4 zákona č.

131/2002 Sb. o pokračování v řízení ve věci samé.

18. Plénum Ústavního soudu v odůvodnění odmítavého usnesení, sp. zn. Pl. ÚS 4/22,

považuje úvahu zvláštního senátu o protiústavnosti napadeného ustanovení vyplývající ze

závěrů nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19, za

nesprávnou, a shrnulo závěry citovaného nálezu. K nyní posuzovanému případu, který se

týká řešení tzv. bossingu a jeho důsledků v rámci služebního poměru příslušníků

bezpečnostních sborů, plénum Ústavního soudu uvedlo, že ačkoli je služební poměr

vztahem veřejnoprávním, řada jeho institutů, jako např. ochrana před nerovným

zacházením, má své kořeny v soukromoprávní úpravě, a je proto v zásadě možné na ně

aplikovat poznatky pracovněprávní doktríny, přičemž odkázalo na usnesení zvláštního

senátu ze dne 24. 9. 2021, čj. Konf 8/2020-21. Ustanovení § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003

Sb. podle pléna Ústavního soudu neupravuje, kdo má rozhodovat o náhradě újmy za

nezákonné rozhodnutí, jímž došlo k porušení práv a povinností vyplývajících z principu

rovného zacházení, nýbrž jak se bránit proti porušení práv a povinností vyplývajících z

rovného zacházení jiným jednáním, než rozhodnutím služebního funkcionáře. V takovém

případě odkazuje dané ustanovení oběť nerovného zacházení na civilní soud. Má-li však

porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení základ v konkrétním

rozhodnutí vedoucího příslušníka bezpečnostního sboru, má oběť k dispozici opravné

prostředky zakotvené v části dvanácté hlavě páté zákona č. 361/2003 Sb. V uvedeném

plénum Ústavního soudu žádný ústavně relevantní problém neshledává. Otázku, jaký

orgán má rozhodnout o náhradě újmy za nezákonné a z důvodu porušení práv a

povinností z rovného zacházení zrušené rozhodnutí vedoucího příslušníka bezpečnostního

sboru, napadené ustanovení podle pléna Ústavního soudu neupravuje. Plénum Ústavního

soudu dále uvedlo, že s ohledem na princip subsidiarity ústavního soudnictví je nejprve na

zvláštním senátu, aby předmětnou, dosud neřešenou, otázku posoudil. Konstatovalo, že je

věcí úvahy zvláštního senátu, zda ve věci naváže na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/19, dle

kterého je z důvodu neexistence přiléhavé právní úpravy v zákoně o služebním poměru

příslušníků bezpečnostních sborů třeba na náhradu újmy způsobené příslušníkovi

bezpečnostního sboru pro nezákonnost zrušeným kárným rozhodnutím aplikovat

obecnou úpravu obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb., nebo zda ve věci bude hledat jiné

řešení. Teprve poté může Ústavní soud, bude-li aktivován účastníky řízení, úvahy

zvláštního senátu přezkoumat. K tvrzením zvláštního senátu stran systémové podjatosti

jako překážky dalšího postupu řízení však plénum Ústavního soudu poznamenalo, že ji

Konf 13/2020

samotný zvláštní senát, na základě citace judikatury a poukazu na interní předpis ve svém

návrhu, vyloučil. Nelze však pominout ani garance pravomoci nadřízených služebních

funkcionářů při rozhodování ve věcech služebního poměru podle § 2 zákona č. 361/2003

Sb.

19. Podle zvláštního senátu je z citovaného usnesení pléna Ústavního soudu,

sp. zn. Pl. ÚS 4/22, patrné, že Ústavní soud již netrvá na závěru o systémové podjatosti

vysloveném v nálezu pléna ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19. V opačném případě by

totiž Ústavní soud musel část § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., ve slovech „jiným

jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře“, zrušit. O daném názorovém posunu

svědčí rovněž, že Ústavní soud odkázal na to, že pro případ porušení práv a povinností

vyplývajících z rovného zacházení, které má základ v konkrétním rozhodnutí vedoucího

příslušníka bezpečnostního sboru, má oběť k dispozici opravné prostředky zakotvené

v části dvanácté hlavě páté zákona č. 361/2003 Sb. (srov. usnesení pléna Ústavního soudu,

sp. zn. Pl. ÚS 4/22, bod 23 a 24). Působnost služebních funkcionářů přitom určuje

Závazný pokyn policejního prezidenta č. 75, ze dne 12. 4. 2013, ve znění jeho změn a

doplnění. Ten v čl. 3 odst. 2 a čl. 9 odst. 2 eliminuje původně Ústavním soudem dovozené

riziko systémové podjatosti tím, že pravomoc rozhodovat o právu příslušníka na náhradu

škody nesvěřuje služebnímu funkcionáři, který má personální pravomoc ve věcech

služebního poměru, ale svěřuje ji náměstku policejního prezidenta pro ekonomiku, resp.

náměstku ředitele krajského ředitelství pro ekonomiku, nebo ekonomickému řediteli

krajského ředitelství policie. Nemůže tedy dojít k tomu, že by o nároku na náhradu újmy

příslušníka z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí rozhodoval tentýž služební

funkcionář, který nezákonné rozhodnutí vydal. Nadto i v případě absence úpravy

působnosti služebních funkcionářů v Závazném pokynu policejního prezidenta by bylo

možné k takovému výkladu dospět. Byť právní úprava zákona č. 361/2003 Sb. neobsahuje

vlastní úpravu vyloučení služebních funkcionářů, užije se subsidiárně správní řád, který v §

14 odst. 1 a 2 obsahuje úpravu vyloučení úředních osob z rozhodování.

20. Z dikce § 77 zákona č. 361/2003 Sb. obecně vyplývá zásada rovného zacházení se

všemi příslušníky bezpečnostního sboru, zákaz přímé i nepřímé diskriminace ve služebním

poměru, zákaz zneužití práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru k újmě

jiného účastníka služebního poměru nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti a zákaz

postihu nebo znevýhodňování příslušníka bezpečnostního sboru proto, že se zákonným

způsobem domáhá svých práv a nároků, které pro něj vyplývají ze služebního poměru.

21. Všechny nároky vyplývající z porušení shora uvedených zásad a zákazů je třeba

chápat jako nároky vyplývající ze služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru,

pro něž v zásadě platí procesní režim podle části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb. Jedinou

výjimku z tohoto pravidla představuje § 77 odst. 9 citovaného zákona, který zakládá

výluku z obecné procesní úpravy řízení ve věcech služebního poměru svěřených jinak

služebnímu funkcionáři, a v uvedených typech řízení zakládá přímou pravomoc soudu v

občanském soudním řízení. Ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních

sborů je podle § 7 odst. 3 o. s. ř. dána pravomoc soudu rozhodovat pouze tehdy, je-li žaloba

podána z důvodu porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným

jednáním, než rozhodnutím služebního funkcionáře vydaným podle § 181 zákona č.

361/2003 Sb. Takovým jiným jednáním je například obtěžování a sexuální obtěžování,

pronásledování, odmítnutí nebo opomenutí přijmout určité rozhodnutí nebo opatření,

jehož důsledkem je znevýhodnění jednoho příslušníka oproti jiným apod. Má-li však

Konf 13/2020-52

pokračování

porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení základ v konkrétním

rozhodnutí služebního funkcionáře, má příslušník k dispozici opravné prostředky (v prvé

řadě odvolání jakožto řádný opravný prostředek), jako v jakémkoliv jiném případě

(viz Chrobák, J., Blahut, A., Kulhánek, J., Vodička, S. Zákon o služebním poměru

příslušníků bezpečnostních sborů. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019.

s. 170. ISBN 978-80-7598-539-2).

22. Žalobce tvrdí, že byl dlouhodobě a soustavně vystaven jednání ze strany

nadřízených služebních funkcionářů, vedoucímu ke snižováním jeho lidské důstojnosti a

vytváření nepřátelského a ponižujícího prostředí, jímž měl být přinucen k opuštění

služebního místa vedoucího Územního odboru Uherské Hradiště, což mělo vést ke vzniku

výše uvedeného nároku. Dle zvláštního senátu by bylo možné uvedené jednání

kvalifikovat jako obtěžování ve smyslu § 77 odst. 5 zákona č. 361/2003 Sb., které je možné

označit též jako tzv. bossing, tedy jednání vedoucích příslušníků spočívající

v systematickém psychickém pronásledování nebo šikanování příslušníka, které zpravidla

směřuje k tomu, aby postižený sám skončil služební poměr (viz Tomek, P., Fiala, Z.

Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem, poznámkami

a judikaturou. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Olomouc: Anag, 2019. ISBN 978-80-

7554-234-2; nebo usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 9. 2021, čj. Konf 8/2020-21).

Zároveň byl žalobce v důsledku bossingu donucen k podání žádosti o převedení na jiné

služební místo, o němž bylo rozhodnuto rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství

policie Zlínského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 18. 12. 2012,

čj. ZLK-3535/2012, které bylo rozhodnutím ministra vnitra ve věcech služebního poměru

ze dne 13. 12. 2013, čj. KM-100-6/PK-2013, zrušeno.

23. Žalobcem popisovaná jednání v rámci služebního poměru, z něhož dovozuje svůj

nárok na náhradu nemajetkové újmy, vykazuje ve smyslu § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003

Sb. znaky porušení práva žalobce na zachování jeho lidské důstojnosti, a to ve dvou

formách. Zaprvé rozhodnutím služebního funkcionáře a zadruhé jeho jiným jednáním.

24. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že v případě řízení, jehož

předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového

základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku, a to

bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo

rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, jestli se jedná o samostatný nárok či nikoliv,

vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích

nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní

soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, či usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo

413/2021). Učiní-li žalobce předmětem řízení více nároků se samostatným skutkovým

základem, musí v zájmu určitosti a srozumitelnosti žaloby ve vztahu k jednotlivým

uplatněným nárokům též vyčíslit peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého

nároku požaduje zaplatit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30

Cdo 5180/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo

4754/2016), přičemž ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je to

výhradně žalobce (nikoliv soud), kdo prostřednictvím návrhu na zahájení řízení a v něm

vymezeného skutku i na něj navazujícího údaje o tom, čeho se žalobce v řízení domáhá,

určí, co je předmětem zahájeného řízení, zatímco soud je tímto vymezením v souladu s §

Konf 13/2020

153 odst. 2 o. s. ř. po celou dobu řízení vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2022/2022).

25. Dané rozdělení nároků, včetně specifikace konkrétního jednání, z něhož je nárok

odvozen, a určení požadovaného zadostiučinění ke každému z nich, a to i s případnou výší

peněžitého zadostiučinění, je podstatné nejen pro shora uvedenou určitost a srozumitelnost

žaloby, ale i s ohledem na určení pravomoci orgánu, který bude o jednotlivých nárocích

rozhodovat. Došlo-li totiž k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení

jiným jednáním, než rozhodnutím služebního funkcionáře, bude k projednání a

rozhodnutí takového nároku dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení ve

smyslu § 7 odst. 3 o. s. ř. Má-li však porušení práv a povinností vyplývajících z rovného

zacházení základ v konkrétním rozhodnutí služebního funkcionáře, pak je ve smyslu § 77

odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. ve spojení s § 2 téhož zákona v pravomoci služebního

funkcionáře, aby o takovém nároku rozhodl. Není tedy vyloučeno, že o jednotlivých

nárocích žalobce budou rozhodovat různé orgány.

26. Protože však žalobce dosud nerozdělil své nároky relevantním způsobem, jak je

shora uvedeno, nebylo možné zabývat se povahou nároků a rozhodnout o pravomoci toho

kterého orgánu. Zvláštní senát proto analogicky podle § 5 odst. 1 zákona o některých

kompetenčních sporech rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II, a vrátil věc Obvodnímu

soudu pro Prahu 7, u něhož byla žaloba poprvé podána, a to z důvodu, aby obvodní soud

odstranil popsané vady žaloby a teprve poté se zabýval pravomocí k rozhodnutí ve vztahu

k jednotlivým nárokům, a to podle kritérií shora vysvětlených.

27. Zvláštní senát podle § 5 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech zruší

rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci

rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci

uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dosud však nebylo možné

rozhodnout o určení pravomoci, neboť nebylo možné posoudit charakter nároků, jestliže

tyto nebyly řádně vymezeny. Zvláštní senát proto výrokem III zrušil usnesení Obvodního

soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 6. 2019, čj. 5 C 4/2016-114, a usnesení Městského soudu v

Praze ze dne 2. 8. 2019, čj. 14 Co 250/2019-132, čímž se otevírá možnost pro toto

posouzení.

28. Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle § 5 odst. 5 zákona o některých

kompetenčních sporech závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v

němž spor vznikl, pro správní orgány [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Obvodní soud

pro Prahu 7 bude tedy dále pokračovat v řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,

která měla žalobci vzniknout v důsledku tzv. bossingu, a vyzve žalobce podle § 43 odst. 1

o. s. ř., aby rozdělil jednotlivé nároky se samostatným skutkovým základem a určil částky,

kterých se za takto vymezené nároky domáhá. Teprve poté bude Obvodní soud pro Prahu

7 moci uvážit o své pravomoci a o daných nárocích rozhodnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 22. května 2023

JUDr. Pavel Simon

Konf 13/2020-53

pokračování

předseda zvláštního senátu