8 Azs 102/2021 · Nejvyšší správní soud

OUTCOME: odmítnuto pro nepřijatelnost MATTER: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

8 Azs 102/2021-30

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: A. E., zastoupený JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem sídlem Joštova 138/4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2019, čj. OAM-1077/ZA-ZA11-ZA17-2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2021, čj. 33 Az 49/2019-34, takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalovaný rozhodl v záhlaví uvedeným rozhodnutím o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 12, § 13, § 14, § 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Krajský soud v Brně výše uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Předně neshledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným. Krajský soud se dále ztotožnil se závěrem žalovaného, že samotnou skutečnost, že příslušníci poměrně početné kurdské menšiny mohou být v turecké společnosti vystaveni určitým projevům nepřátelského chování či ústrkům, není možné obecně považovat za projevy systematické nebo státem řízené diskriminace či perzekuce. V případě žalobce nejsou přítomny další okolnosti, které by svědčily o tom, že by žalobce v zemi původu pronásledován na základě některého z azylově relevantních důvodů. Takovým důvodem nemůže být ani tvrzení žalobce, že vnitřně sympatizuje s politickou stranou HDP, aniž je jejím členem nebo ji veřejně jakýmkoliv způsobem podporuje. K poslednímu vývoji situace v příhraniční oblasti se Sýrií krajský soud uvedl, že jde pouze o lokální ozbrojený konflikt a z výpovědi žalobce nevyplynulo, že by on či jeho rodina kurdské milice podporovali nebo do konfliktu jinak zasahovali. Žalovaný navíc správně poukázal na možnost vnitřního přesídlení.

8 Azs 102/2021

Dle krajského soudu není totiž pochyb o tom, že v jiných oblastech Turecka žádný ozbrojený konflikt v současné době neprobíhá. Stejně jako žalovaný ani krajský soud v azylovém příběhu žalobce nenalezl žádné indicie, které by měly nasvědčovat tomu, že v případě návratu do země původu jsou na místě obavy ať už z perzekuce ze strany vládnoucího režimu, či ze socio-ekonomických poměrů v zemi.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž jako jedinou kasační námitku uplatnil požadavek na přímou aplikaci čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU z 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále „procedurální směrnice“), který zakotvuje právo na účinný opravný prostředek zabezpečující úplné posouzení skutkové i právní stránky případu ex nunc. Stěžovatel poukázal na vývoj situace v Turecku na podzim roku 2019 (v období těsně po vydání žalobou napadeného správního rozhodnutí), kdy došlo k turecké invazi do Sýrie, kde turecké jednotky bojují s kurdskými jednotkami ovládajícími pohraniční oblast. Dle stěžovatele může tato skutečnost měnit náhled na situaci kurdské menšiny žijící v Turecku. Stěžovatel měl za to, že z tohoto důvodu je třeba napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení za účelem shromáždění relevantních a aktuálních informací o současných protikurdských náladách v Turecku, a to jak s ohledem na možné pronásledování stěžovatele v zemi původu (důvod pro udělení azylu), tak s ohledem na riziko možné vážné újmy (důvod pro udělení doplňkové ochrany) v případě jeho návratu do vlasti. Vzhledem k tomu, že v předchozím řízení nebyly shromážděny dostatečné podklady, nedošlo dle stěžovatele k náležitému zjištění skutkového stavu věci.

[4] Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

[5] Žalovaný předně zmínil, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil obdobné námitky jako již v žalobě, a proto odkázal na své rozhodnutí a rozsudek krajského soudu. Stěžovatelem uvedené důvody nejsou dle žalovaného azylově relevantní. Zopakoval, že jediným a skutečným důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu je snaha stěžovatele legalizovat si pobyt na území ČR. Zájem setrvat zde z pracovních důvodů je však třeba realizovat v režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. K námitkám týkajícím se procesního postupu soudu se žalovaný nechtěl vyjadřovat. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[6] Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační stížnost jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 3. 2021, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (usnesení NSS z 26. 4. 2006 čj.

1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, a z 16. 6. 2021 čj. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS).

[7] Otázkou přímé aplikace čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, jíž se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává, se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi již

8 Azs 102/2021-31 pokračování opakovaně zabýval (např. stěžovatelem zmiňovaný rozsudek z 26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015-32) a dospěl k závěru, že v systému českého správního soudnictví jeho aplikace připadá v úvahu pouze v řízení před krajským soudem jako soudem „prvního stupně“, nikoli v řízení o kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku před NSS (rozsudky NSS z 11. 7. 2019, čj. 9 Azs 157/2019-24, bod 21, či z 11. 11. 2020, čj.

1 Azs 288/2020-27, bod 18).

[8] Skutečnosti týkající se vývoje situace v Turecku na podzim roku 2019, které by stěžovatel nově uplatnil až v kasační stížnosti, by Nejvyšší správní soud již nemohl zohlednit s ohledem na znění § 109 odst. 5 s. ř. s., podle kterého ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží [usnesení NSS ze 17. 9. 2020, čj. 6 Azs 203/2020-28, body 6 až 8, kde NSS učinil tento závěr v obdobné věci jako je nyní projednávaná, rovněž ohledně vývoje situace v Turecku na podzim roku 2019 (provedení vojenské operace „Pramen míru“)].

[9] Nicméně, v případě stěžovatele nejde o zcela nové skutečnosti, neboť (na rozdíl od posledně uvedeného případu) již v žalobě namítl nutnost zohlednění posledního vývoje situace v příhraniční oblasti se Sýrií a krajský soud na tuto námitku reagoval. Problematikou vývoje v Turecku na podzim roku 2019, (vojenskou operací označovanou jako „Pramen míru“ spočívající ve vpádu ozbrojených sil Turecka do severní Sýrie kontrolované kurdskými milicemi) se již NSS opakovaně zabýval v několika svých rozhodnutích (kupříkladu usnesení ze 7. 11. 2019, čj. 2 Azs 75/2019-46, bod 15, z 30. 4. 2020, čj. 7 Azs 127/2019-54, bod 11, z 21. 5. 2020, čj. 7 Azs 359/2019-50, bod 11, či ze dne 17. 9. 2020, čj. 6 Azs 203/2020-28, bod 10, či rozsudek čj. 1 Azs 288/2020-27, bod 23). V usnesení čj. 2 Azs 75/2019-46, bod 15 NSS uvedl, že „že tento ozbrojený konflikt je lokalizován výhradně na konkrétním území (část hranice se Sýrií), které již žalovaný s krajským soudem dříve hodnotili jako bezpečnostně problematické; nelze však bez dalšího říci, že se jedná o vnitřní ozbrojený konflikt či válečný stav na celém území Turecka.“. I v posuzované věci žalovaný připustil, že se žalobce mohl setkat v místě svého bydliště s předpojatostí a ústrky vůči své osobě z důvodu kurdské národnosti, dovodil však, že svou situaci může řešit vnitřním přesídlením. Tyto závěry korespondují s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, který se již situací kurdského obyvatelstva v Turecku opakovaně zabýval (např. rozsudky z 11. 9. 2012, čj. 4 Azs 34/2011-154, a další tam uvedená rozhodnutí) a vývoj v této zemi na podzim roku 2019 na uvedených závěrech sám o sobě nic nemění (rozsudek čj. 1 Azs 288/2020-27, bod 23).

IV. Závěr a náklady řízení

[10] Nejvyšší správní soud uzavírá, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na kasační námitku a krajský soud se v napadeném rozsudku od této judikatury neodchýlil a nedopustil se ani procesního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

[11] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. bod 53 usnesení rozšířeného senátu NSS z 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, a bod 18 usnesení NSS z 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Stěžovatel nebyl

8 Azs 102/2021

v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 17. února 2022

Jitka Zavřelová předsedkyně senátu