Supreme Administrative Court dismissed tax appeal for failing to specify R&D details required by law.
Legislator summary
AI generatedThe Supreme Administrative Court dismissed the taxpayer's cassation complaint against a tax authority's decision to deny a research and development deduction. The taxpayer merely claimed their activities constituted R&D without providing specific facts or evidence distinguishing their work from simple innovation. The court ruled that the taxpayer failed in their procedural duty to substantiate their claim, as the legal boundary between innovation and R&D depends on concrete case specifics rather than general assertions.
Legislator headnote
AI generated§ 34 odst. 4 a násl. zákona o daních z příjmů; § 95 odst. 1 daňového řádu: While the tax authority may require expert appraisal for complex R&D determinations, the taxpayer bears the burden of providing concrete factual grounds to distinguish their activities as R&D rather than mere innovation.
Keywords
AI generatedCited Legislation
AI generatedFull text
OUTCOME: zamítnuto MATTER: Daně - daň z příjmů
2 Afs 394/2020 - 27
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Holík International s.r.o., se sídlem Za Dvorem 612, Zlín - Štípa, zastoupená Mgr. Alešem Dufkem, advokátem se sídlem K Pasekám 2984/45, Zlín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2019, č. j. 29326/19/5200-11434-711926, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2020, č. j. 31 Af 72/2019 - 40, takto:
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „daňový řád“) a podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro předmětné zdaňovací období (dále jen „zákon o daních z příjmů“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen „správce daně“) na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 4. 2014 do 31. 3. 2015 ze dne 22. 6. 2018, č. j. 1455303/18/3301-51523-707268 (dále jen „dodatečný platební výměr“).
2 Afs 394/2020
[2] Dodatečným platebním výměrem byla žalobkyni doměřena daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 214 700 Kč a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále ve výši 42 940 Kč. Žalobkyni nebyla za předmětné zdaňovací období uznána uplatněná odčitatelná položka od základu daně ve smyslu § 34 odst. 4 a násl. zákona o daních z příjmů ve výši 1 130 000 Kč.
[3] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu směřující proti napadenému rozhodnutí. Krajský soud podrobně shrnul relevantní právní úpravu i průběh daňového řízení. Poukázal na obecnost a nekonkrétnost žalobních námitek týkajících se ocenitelného prvku novosti v podobě nové technologie zpracování kůže a parametrů ručního zpracování jednotlivých druhů usní s cílem vyrobit módní rukavice. Tvrzení žalobkyně svědčí o inovaci jejích výrobků, nikoliv o realizaci výzkumu a vývoje, který by k této inovaci vedl. Krajský soud shledal, že žalobkyně nedostatečně specifikovala skutečnosti, na základě nichž považuje posouzení žalovaného za nezákonné. Módní rukavice nejsou na trhu nikterak specifické, běžně jsou vyráběny a prodávány. Z ničeho nevyplývá, že by rukavice měly mít odlišné vlastnosti než rukavice jiných výrobců. Výzkum a vývoj má významně přesahovat běžnou úroveň stávajícího stavu, což odlišuje výzkum a vývoj od běžných činností inovačního charakteru. Právě tento přesah oproti stávajícímu stavu žalobkyně v průběhu daňového řízení nijak neprokázala, netvrdila a nenavrhovala jej prokazovat ani v žalobním návrhu.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“ a „napadený rozsudek“) kasační stížnost, v níž uplatnila důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Stěžovatelka namítá, že neexistuje přesná hranice, která by vymezovala, která část inovace ve výrobě je drobnou změnou výrobního postupu a od které fáze se tato inovace stává důsledkem výzkumné a vývojové činnosti, a tudíž daňově odčitatelnou položkou. Stěžovatelka si je vědoma své povinnosti unést důkazní břemeno, avšak není jí zřejmé, jak jinak měla v daňovém řízení postupovat.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem a odkázal na své vyjádření k žalobě. Shrnul argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí a navrhl kasační stížnost zamítnout. Podle žalovaného stěžovatelka nebrojí a priori proti napadenému rozsudku a obdobně jako v žalobě neuvádí téměř žádné stížní důvody. Toliko obecně vyjadřuje nesouhlas s napadeným rozsudkem a rozhodnutím žalovaného. Námitky stěžovatelky stran neexistence přesné hranice mezi posuzováním výzkumu a vývoje a inovací a toho, že skutková podstata, z níž správce daně vycházel, nemá oporu ve spise, jsou uplatněny nově a dle § 104 odst. 4 s. ř. s. jsou nepřípustné, jelikož nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval přípustností kasační stížnosti.
2 Afs 394/2020 - 28 pokračování
[7] Žalovaný ve svém vyjádření upozorňoval, že stěžovatelka brojí toliko proti rozhodovacím důvodům žalovaného a nezpochybňuje závěry krajského soudu, pročež by byla kasační stížnost nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s. (srov. k tomu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009 - 77, č. 2103/2010 Sb. NSS, ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 - 63, nebo ze dne 28. 5. 2020, č. j. 9 Azs 101/2020 - 17, body 11 a 12).
[8] S tímto náhledem se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Ačkoliv je kasační stížnost stěžovatelky stručná a brojí v zásadě proti právnímu posouzení ocenitelného prvku novosti a vyjasnění výzkumné nebo technické nejistoty, jímž se zabývali jak žalovaný, tak krajský soud, nepřebírá mechanicky či doslovně argumentaci v žalobě ani nehovoří výslovně jen o právním názoru žalovaného. Stěžovatelka naopak v kasační stížnosti, ač ve zcela obecné rovině, nesouhlasí s argumentací krajského soudu, který poukazoval na hranici mezi inovací a ocenitelným prvkem novosti. Kasační stížnost je tedy přípustná, neboť se opírá o důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[9] Vznáší-li stěžovatelka ve své kasační stížnosti námitku, že „z důvodu, že tato přesná hranice při posuzování, co je výzkum a vývoj neexistuje, považuje stěžovatel napadené rozhodnutí za vadné, protože je v rozporu se skutkovou podstatou obsaženou ve spise,“ přičemž žádné další podrobnosti k rozporu s obsahem spisu neuvádí, jedná se spíše než o samostatnou námitku podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. o nesprávnou klasifikaci této námitky ze strany stěžovatelky. Z obsahu kasační stížnosti je zjevné, že stěžovatelka sporuje především právní posouzení krajského soudu a žalovaného ve vztahu k hranici mezi inovací a vývojem a výzkumem. Tato tvrzení lze proto summa summarum podřadit pod námitku nesprávného právního posouzení podle § 103 odst. 1 a) s. ř. s.
[10] Připomínce žalovaného, že kasační námitka neexistence přesné hranice mezi posuzováním výzkumu a vývoje a inovací je nepřípustná, neboť ji stěžovatelka neuplatnila v žalobě (§ 104 odst. 4 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Stěžovatelka v žalobě namítala, že její činnost spočívala ve výzkumu a vývoji a obecně zkonstatovala, že ocenitelným prvkem novosti je nová technologie zpracování kůže a specifikace parametrů ručního zpracování. Na to krajský soud v napadeném rozsudku obdobně jako žalovaný reagoval úvahou o rozdílu mezi inovací a výzkumem a vývojem. Ačkoliv mohla stěžovatelka již v žalobě vést svou argumentaci výslovně a konkrétně o nejasných hranicích mezi inovací a výzkumem, lze tuto kasační námitku v obecné rovině podřadit pod námitku, zda činnost stěžovatelky je výzkumem a vývojem, či nikoliv. Nejvyšší správní soud shledal kasační námitku přípustnou.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
2 Afs 394/2020
[12] Obdobně jako v napadeném rozsudku úvodem Nejvyšší správní soud uvádí, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78).
[13] Řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční a je na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze na žalobci, aby v případě, že se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá, a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§ 71 s. ř. s.).
[14] Stěžovatelka toliko namítá, že její činnost nebyla inovací, ale výzkumem a vývojem. Rozdíl nelze podle ní určit na základě úvahy správního orgánu.
[15] K tomu Nejvyšší správní soud s odkazem na svou dosavadní judikaturu uvádí, že „[d]efinici výzkumu a vývoje zákon o daních z příjmů neobsahuje. V souladu s právním názorem krajského soudu a se zásadou jednotnosti právního řádu je zapotřebí hledat takovou definici jinde (tento postup obecně aproboval Nejvyšší správní soud např. v rozsudcích ze dne 6.
8. 2013, čj. 8 As 63/2012-37, a ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8 Afs 13/2011-81). Vymezení pojmu výzkumu a vývoje je obsaženo pouze v § 2 odst. 1 zákona o podpoře výzkumu. Toto ustanovení popisuje výzkum jako systematickou tvůrčí práci ‚rozšiřující poznání, včetně poznání člověka, kultury nebo společnosti, metodami umožňujícími potvrzení, doplnění či vyvrácení získaných poznatků, [prováděnou jako] základní výzkum, kterým jsou experimentální nebo teoretické práce prováděné s cílem získat znalosti o základech či podstatě pozorovaných jevů, vysvětlení jejich příčin a možných dopadů při využití získaných poznatků; [...] [aplikovaným výzkumem] jsou experimentální nebo teoretické práce prováděné s cílem získání nových poznatků zaměřených na budoucí využití v praxi; ta část aplikovaného výzkumu, jehož výsledky se prostřednictvím vývoje využívají v nových výrobcích, technologiích a službách, které jsou určeny k podnikání podle zvláštního právního předpisu, se označuje jako průmyslový výzkum.‘ Vývoj dle citované právní úpravy představuje ‚systematické tvůrčí využití poznatků výzkumu nebo jiných námětů k produkci nových nebo zlepšených materiálů, výrobků nebo zařízení anebo k zavedení nových či zlepšených technologií, systémů a služeb, včetně pořízení a ověření prototypů, poloprovozních nebo předváděcích zařízení.‘“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 24/2014 - 119). Krajský soud i žalovaný tak v obecné rovině správně uvedli, že základním kritériem pro odlišení výzkumu a vývoje od ostatních činností a od inovací je přítomnost ocenitelného prvku novosti a vyjasnění výzkumné nebo technické nejistoty.
2 Afs 394/2020 - 29 pokračování
[16] Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu dále uvádí, že „finální zhodnocení, zda projekty stěžovatelky lze považovat za projekty výzkumu a vývoje ve smyslu § 34 odst. 4 zákona o daních z příjmů, náleží správním orgánům. Jedná se o otázku právní. Povinností správních orgánů však v takovém případě bylo náležitě zjistit veškeré skutkové okolnosti a náležitě posoudit veškeré aspekty zpochybněných projektů stěžovatelky.“ Oproti nyní posuzované věci však v tehdy přezkoumávaném případu stěžovatelka od počátku namítala konkrétní tvrzení, které dokládala množstvím důkazů ohledně technických aspektů její činnosti a snažila se správní orgán i krajský soud přesvědčit, v čem konkrétně spočíval ocenitelný prvek novosti. Jednalo se převážně o technická data, o technický popis jednotlivých aspektů projektů, včetně výkresů. Stěžovatelka v citovaném případě kupříkladu poukazovala na modifikace, které musely být u jednotlivých projektů provedeny, aby bylo možné formu či nástroj vůbec vyrobit, a namítala, že odborným hodnocením se měl zabývat znalec. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „[s]právce daně zpravidla nedisponuje dostatečnými technickými znalostmi k posouzení důkazních prostředků technické povahy navržených za účelem prokázání přítomnosti ocenitelného prvku novosti a technické nejistoty u přezkoumávaných projektů výzkumu a vývoje. Jsou-li tyto důkazy pro věc relevantní, je povinen ustanovit znalce dle § 95 odst. 1 daňového řádu.“
[17] V nyní přezkoumávané věci však stěžovatelka takto podrobná tvrzení a důkazy o své činnosti neuvádí. Nikterak ani nespecifikuje, z jakých konkrétních důvodů by její činnost měla být považována za výzkum a vývoj, a proč je v jejím případě úvaha krajského soudu, a potažmo i žalovaného, nesprávná. V žalobě ani v kasační stížnosti nenamítá, v čem konkrétně spatřuje ve svém případě přítomnost ocenitelného prvku novosti a vyjasnění výzkumné nebo technické nejistoty. Krajskému soudu stěžovatelka ani nevytýká, jaké konkrétní okolnosti v její situaci svědčí o tom, že posoudil právní otázku nesprávně. Kromě toho stěžovatelka ani nenamítá, že k posouzení, zda se v jejím případě jedná o inovaci nebo výzkum a vývoj, je zapotřebí znaleckého posudku, neboť by byly vyžadovány odborné znalosti přesahující možnosti správce daně, žalovaného či krajského soudu.
[18] Byť tedy judikatura Nejvyššího správního soudu připouští, že závěr, zda se jedná o výzkum a vývoj, nebo pouhou inovaci, může spočívat na odborném znaleckém posouzení tvrzení a důkazních návrhů daňového subjektu, v případě stěžovatelky potřebě jeho provedení nic nenasvědčuje, neboť stěžovatelka toliko konstatovala, že se o výzkum a vývoj jedná, aniž by cokoliv uvedla na podporu svého stanoviska. To bylo však v soudním řízení správním její úlohou, jejíž nesplnění jde k tíži stěžovatelky. K toliko obecné kasační námitce lze proto jen uvést, že pevnou a jasnou hranici mezi inovací na jedné straně a výzkumem a vývojem na straně druhé nelze vymezit, neboť posouzení záleží vždy na konkrétním případu činnosti daňového subjektu a jejím charakteru i v kontextu trhu a daného vědního oboru.
IV. Závěr a náklady řízení
2 Afs 394/2020
[19] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl na základě § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2022
Mgr. Eva Šonková předsedkyně senátu