Legislator Case Law & Legislation
Konf 16/2020 ECLI:CZ:NSS:2021:Konf.16.2020.12 AI generated

Court rules civil court has jurisdiction over non-property damage claims arising from excessive administrative procedure delays.

Case Number Konf 16/2020
Court / Authority
Jurisdiction Czech Republic (CZ)
Decision Date
Outcome Allowed / Granted

Legislator summary

AI generated

The Supreme Administrative Court ruled that the civil court, not the administrative court, has jurisdiction over a claim for non-property damage caused by excessive delays in administrative proceedings. The applicant argued that procedural rights under the ECHR apply regardless of the employment relationship, while the opposing party contended the matter belonged to administrative jurisdiction. The court decided that since the claim relies on procedural violations rather than unlawful substantive decisions, it falls under civil jurisdiction.

Legislator headnote

AI generated

Zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů; § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb.; If a claim for non-property damage is based on alleged delays in administrative or judicial proceedings, it constitutes liability arising from a public law relationship and falls under civil court jurisdiction.

Keywords

AI generated
competence dispute civil court jurisdiction administrative delay non-property damage procedural rights public law relationship excessive length of proceedings

Cited Legislation

AI generated
Zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů
Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníku bezpečnostních sborů
Zákon č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti
Zákon č. 82/1998 Sb.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“).

Cited Case Law

AI generated
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020
30 Cdo 968/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020).

Need to analyze how this precedent applies to your matter?

Cross-reference this judgment against statutes, commentaries, and subsequent citing case law inside Legislator AI.

Open in Legislator →

Full text

OUTCOME: příslušný soud - občanské soudní řízení MATTER: Služební poměr

Konf 16/2020 - 12

USNESENÍ

Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Simona, Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Romana Fialy a JUDr. Tomáše Rychlého, rozhodl o návrhu náměstka pro zabezpečovací složky Bezpečnostní a informační služby na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Městským soudem v Praze, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 239/2012, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 320 000 Kč s příslušenstvím: žalobce D. Ž., zastoupeného Mgr. Mariánem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, a žalované České republiky – Ministerstva vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,

takto:

I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 320 000 Kč s příslušenstvím, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 239/2012, j e s o u d v o b č a n s k é m s o u d n í m ř í z e n í .

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, čj. 28 Co 23/2016-78, se zrušuje.

Odůvodnění:

[1] Podáním doručeným dne 20. 11. 2020 navrhuje náměstek pro zabezpečovací složky Bezpečnostní a informační služby, (dále též jen „navrhovatel“), aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“), rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a) téhož zákona, který vznikl mezi ním a Městským soudem v Praze, rozhodujícím v občanském soudním řízení, ve věci náhrady nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Bezpečnostní a informační službou o žádosti žalobce o přiznání příspěvku za službu.

[2] Z návrhu na zahájení kompetenčního sporu a jeho příloh vyplynuly následující skutečnosti: Konf 16/2020

[3] Rozhodnutím ředitele ekonomického odboru Bezpečnostní a informační služby ze dne 25. 11. 2011, čj. 390-14/2011-BIS-33, ve spojení s rozhodnutím náměstka pro zabezpečovací složky Bezpečnostní a informační služby ze dne 23. 3. 2012, čj. 783-5/2011- BIS-3, bylo v řízení vedeném dle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníku bezpečnostních sborů, rozhodnuto, že žalobci nenáleží příspěvek za službu dle § 110 odst.

1 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Žaloba proti posledně zmiňovanému (odvolacímu) rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2015, čj. 9 Ad 9/2012-43; kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2016, čj. 9 As 259/2015-27.

[4] Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 27. 12. 2012 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 320 000 Kč s příslušenstvím, jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Tuto újmu spatřoval žalobce v nečinnosti služebních funkcionářů v řízení o jeho žádosti o příspěvek za službu (viz bod [3] výše), která měla být podána již koncem roku 1995, rozhodnuto o ní však bylo až 23. 3. 2012. Podle názoru žalobce tak řízení o jeho žádosti trvalo 17 let, což představuje nepřiměřenou délku řízení; za takto vzniklou újmu požadoval po žalované odškodnění. Této žalobě předcházelo uplatnění předmětného nároku u Bezpečnostní a informační služby, která jej postoupila k vyřízení Ministerstvu financí. Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem ze dne 24. 8. 2015, čj. 64 C 239/2012-38, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech soudního řízení (výrok II.), neboť měl za to, že ve věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí a nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu (o žádosti bylo rozhodováno bez průtahů). Na základě odvolaní Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 27. 4. 2016, čj. 28 Co 23/2016-78, rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o postoupení věci řediteli Bezpečnostní a informační služby (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, podle kterého je služební poměr vztahem státně zaměstnaneckým, tedy veřejnoprávním. K projednání a rozhodnutí věci, která souvisí se služebním poměrem žalobce, což platí i pro nároky související s existencí či zánikem tohoto poměru, není dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení podle § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř., a to i v případech, kdy služební poměr již skončil. Vzhledem k tomu, že nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, nezbylo městskému soudu, než rozsudek obvodního soudu zrušit, řízení zastavit a po právní moci věc postoupit k vyřízení příslušnému služebnímu funkcionáři.

[5] Poté, co došlo k postoupení věci, náměstek pro zabezpečovací složky Bezpečnostní a informační služby rozhodnutím ze dne 30. 9. 2016, ř. j 820-16/2016-BIS-3, žalobci nepřiznal nárok na zaplacení částky 320 000 Kč s příslušenstvím, jakožto zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, opírající se o ustanovení § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., a nepřiznal mu ani náklady správního řízení. Vycházel přitom ze základní premisy, dle které řízení o žádosti o příspěvek za službu bylo zahájeno až 17. 5. 2011 (nikoli v roce 1995, jak tvrdil žalobce) a rozhodnutí služebních funkcionářů o tomto nároku tak nebyla vydána v nepřiměřené lhůtě, ani nedošlo k jinému nesprávnému Konf 16/2020 - 13 pokračování úřednímu postupu. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím ředitele Bezpečnostní a informační služby ze dne 30. 5. 2017, čj. 805-6/2016- BIS-1. Obě tato rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, čj. 14 A 16/2017-28, a věc byla vrácena řediteli Bezpečnostní a informační služby k dalšímu řízení. Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že v intencích právního názoru vysloveného Ústavním soudem v nálezu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19, mají o všech nárocích uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb., rozhodovat soudy v občanském soudním řízení, a to i v případech, kdy jde o nárok uplatněný (bývalým) příslušníkem bezpečnostního sboru, související se služebním poměrem. Služební funkcionáři tedy v dané věci nebyli orgánem (věcně – pozn. zvláštního senátu) příslušným pro rozhodování o uplatněném nároku a jejich rozhodnutí proto z pohledu zákona per se nemohou obstát. Zároveň městský soud navrhovatele instruoval, aby s ohledem na závěry plynoucí z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, čj. 28 Co 23/2016-78, inicioval řízení před zvláštním senátem, ve kterém by popřel svou pravomoc.

[6] Navrhovatel s ohledem na shora popsaný skutkový stav podává návrh na rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Upozorňuje na skutečnost, že na jedné straně byl k vedení řízení ve věcech služebního poměru zavázán rozhodnutím soudu v občanském soudním řízení, na straně druhé jeho rozhodnutí v tomto řízení vydaná byla zrušena správním soudem, který vyjádřil závazný právní názor o nedostatku pravomoci služebních funkcionářů o žádosti žalobce rozhodovat. Za této situace nemá jinou možnost, než podat návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb.

[7] Podle ustanovení § 1 odst. 2 věty druhé zákona č. 131/2002 Sb. je negativním kompetenčním sporem spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků. V nyní posuzované věci svou pravomoc rozhodnout o nároku žalobce popřel jak soud v občanském soudním řízení (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, čj. 28 Co 23/2016-78, jako soudu odvolacího), tak i navrhovatel, jsa vázán závazným právním názorem Městského soudu v Praze, jako soudu rozhodujícího ve správním soudnictví, vysloveným v rozsudku ze dne 30. 9. 2020, čj. 14 A 16/2017-28, podle kterého služební funkcionáři o tomto nároku nemohou pro nedostatek (věcné) příslušnosti rozhodovat. Lze tedy hovořit o existenci negativního kompetenčního sporu, k jehož projednání je povolán zvláštní senát.

[8] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním orgánem a soudem zvláštní senát vychází ze své konstantní judikatury, ve které se k podstatě tohoto typu kompetenčního sporu již vyslovil (viz například usnesení ze dne 19. 6. 2019, čj. Konf 13/2018-19, či ze dne 13. 11. 2019, čj. Konf 17/2019-14), přičemž nenalézá důvody, pro které by se měl od této judikatury jakkoli odchylovat.

[9] Domáhá-li se žalobce nároku na náhradu nemajetkové újmy – újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení, jde nepochybně o nárok, který se řídí zákonem č. 82/1998 Sb. (ostatně i žalobce se tohoto zákona v žalobě výslovně dovolával). Jak se podává například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, čj. 30 Cdo 161/2017-151, „[p]odle § 3 odst. 1 písm. a) OdpŠk [míněn zákon č. 82/1998 Sb.; pozn. zvláštního senátu] odpovídá stát za škodu, kterou způsobily státní orgány. Za podmínek Konf 16/2020

stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. odpovídá podle § 5 písm. b) OdpŠk stát za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanovíli zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě podle § 13 OdpŠk. Na uvedeném nemění nic ani okolnost, že řízení probíhalo částečně před soudy a částečně před jinými orgány. Jestliže se tedy žalobci domáhají náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, příp. přiměřené lhůtě, je třeba důvodnost jejich nároku posoudit podle § 13 a § 31a OdpŠk“.

[10] Není přitom důvod odchylovat se od ustálené judikatury civilních soudů, dle které jsou k projednání a rozhodování takových sporů povolány soudy v občanském soudním řízení (viz § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.), bez ohledu na to, v jakém řízení mělo k tvrzeným průtahům, případně nepřiměřené délce řízení dojít. Je-li nárok na náhradu nemajetkové újmy opřen o tvrzené průtahy ve správním řízení, případně i o nepřiměřenou délku správního i soudního řízení v jejich souhrnu, jde o odpovědnost vyplývající z veřejnoprávního vztahu, neboť jde o poměr mezi účastníkem správního řízení a rozhodujícím správním orgánem. Žalobce zde přitom tvrdí porušení nikoli hmotného práva, jak tomu mělo být v případě újmy způsobené mu nezákonným rozhodnutím (viz řízení uvedená v odst. [3] výše), ale porušení procesních práv, spočívajících v neprojednání jeho věci bez průtahů, respektive v přiměřené době. Tato práva jsou společná všem účastníkům správních či soudních řízení bez ohledu na povahu nároku, o kterém je v nich rozhodováno. Skutečnost, že jde o nárok plynoucí ze služebního poměru, zde nehraje roli. Jinak řečeno, i osoba ve služebním poměru má právo na projednání věci bez průtahů, případně právo na projednání věci v přiměřené lhůtě jako součást práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. Není přitom na zvláštním senátu, aby přesně kvalifikoval povahu nároku žalobce související s jím tvrzeným neprojednáním jeho nároků bez průtahů, popřípadě v přiměřené době (k rozdílům obou pojmů srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020).

[11] S ohledem na výše uvedené proto zvláštní senát postupem dle § 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. výrokem ad I. vyslovil, že příslušným projednat žalobcem uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 320 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou správního řízení, je soud v občanském soudním řízení.

[12] Zvláštní senát podle § 5 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech dále zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Zvláštní senát proto výrokem ad II. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, čj. 28 Co 23/2016-78, neboť odporuje výroku ad I. tohoto usnesení. Konf 16/2020 - 14 pokračování [13] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb., závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Je nyní na Městském soudu v Praze, aby (neshledá-li že nejsou splněny jiné podmínky řízení) věcně projednal odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 8. 2015, čj. 64 C 239/2012-38, a rozhodl o něm.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 31. května 2021

JUDr. Michal Mazanec předseda zvláštního senátu