7 As 142/2018 · Nejvyšší správní soud

OUTCOME: zamítnuto MATTER: Životní prostředí - ochrana přírody a krajiny

7 As 142/2018 - 23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: Správa a údržba silnic Pardubického kraje, se sídlem Doubravice 98, Pardubice, zastoupena JUDr. Františkem Nunvářem, advokátem se sídlem Šaffova 29, Polička, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 2. 2018, č. j. 52 A 37/2017 - 56, takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

[1] Žalobkyně podala žádost o povolení kácení 12 ks hrušní na silničním pozemku p. č. 2789/1 v kat. ú. Chrudim podle § 8 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), společně s návrhem na náhradní výsadbu 31 ks švestek domácích. Městský úřad Chrudim, odbor životního prostředí (dále jen „městský úřad“), rozhodnutím ze dne 16. 12. 2015, č. j. CR 066837/2015 OŽP/Mk, povolil žalobkyni kácení dřevin v počtu 9 ks hrušní (u tří hrušní konstatoval, že nedosahují rozměrů, u nichž by bylo třeba k jejich kácení povolení) včetně náhradní výsadby tak, jak byla navržena. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně neuplatnila žádné řádné ani mimořádné opravné prostředky.

[2] Žalobkyně podáním ze dne 5. 9. 2016 požádala městský úřad o změnu podmínek pro kácení a výsadbu, neboť se vyskytly skutečnosti znemožňující jí splnění původně

7 As 142/2018

stanovených podmínek. Důvodem žádosti byla nesouhlasná stanoviska Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, územního odboru Chrudim (dále jen „Policie ČR“), ze dne 25. 5. 2016, č. j. KRPE-36357-1/ČJ-2016-170306, a odboru dopravy městského úřadu jako silničního správního úřadu (dále jen „silniční správní úřad“) ze dne

29. 7. 2016, č. j. CR 050097/2016 ODP/KL, v nichž oba orgány odkázaly na technickou normu ČSN 73 6101, která mimo jiné stanoví podmínky pro výsadbu zeleně u pozemních komunikací. Silniční správní úřad ve svém stanovisku nesouhlasil s náhradní výsadbou s odkazem na nedostatečný odstup náhradní výsadby od vozovky a poukázal na další parametry stanovené technickou normou ČSN 73 6101. Policie ČR ve svém stanovisku zmínila, že by vysázením stromů v této vzdálenosti mohlo dojít k umístění pevné překážky podle § 29 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), a stanovila další opatření v souladu s předmětnou technickou normou.

[3] Městský úřad rozhodnutím ze dne 13. 12. 2016, č. j. CR 081816/2016 OŽP/Mk, ponechal podmínky svého původního rozhodnutí v platnosti a uvedl, že podmínky v něm stanovené zůstávají v platnosti. V souladu s názorem Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (dále jen „Agentura“), které se na závaznost technické normy ČSN 73 6101 dotázal, poukázal městský úřad na to, že se tato norma, na kterou odkazuje silniční správní orgán i Policie ČR, vztahuje (i podle svého názvu) pouze na případy stavby nové komunikace či stavební úpravu stávající komunikace a nevztahuje se na pouhou obnovu silničního stromořadí. Výsadba stromů má být učiněna v místech vykácených hrušní a není důvod k jinému postupu. Zároveň dospěl městský úřad k závěru, že pro něj nejsou stanoviska Policie ČR ani silničního správního úřadu závazná. Dohoda se silničním správním úřadem je nutná pouze k povolení kácení dřevin podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a nikoliv ke stanovení náhradní výsadby podle § 9 téhož zákona. Povinnost dohody z § 9 zákona o ochraně přírody a krajiny ve vztahu k náhradní výsadbě nevyplývá a obě stanoviska jsou tak pouze nezávaznými podklady pro vydání rozhodnutí.

[4] Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 2. 2017, č. j. 14885/2017/OŽPZ/VR, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí městského úřadu s tím, že názor Agentury jakožto odborného orgánu zřízeného Ministerstvem životního prostředí je dostatečným podkladem pro rozhodnutí městského úřadu o nezávaznosti sporné technické normy. Dále se žalovaný zabýval námitkou dotčených vlastníků sousedních pozemků a rovněž otázkou vzdálenosti nově vysazovaných stromů od vozovky. Žalovaný poukázal na to, že aleje stromů historicky k silniční síti patří, slouží rovněž např. k clonění slunci, zabraňování zasypávání silnice sněhem či udržování směru jízdy a dají se pokládat za určitou místní zvyklost. Kdyby nebylo toto zohledňováno, mohlo by dojít k vymizení velkého množství zeleně u silnic. Zároveň žalobkyně zvolila v projektové dokumentaci vysázení takových stromů, které nejsou příliš vzrůstné a nebudou omezovat hospodářské využití sousedních pozemků, a současně se zachová krajinný ráz. Žalovaný také připomněl, že obdobné argumenty žalobkyně používá ve svých odvoláních v posledních letech opakovaně, z čehož dovodil, že již v době podávání žádosti o povolení kácení jí muselo být zřejmé, že jí navrhovaná náhradní výsadba je podle jejího vlastního názoru nerealizovatelná.

II.

7 As 142/2018 - 24 pokračování [5] Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného, poukázala na závaznost technické normy ČSN 73 6101, závaznost obou nesouhlasných stanovisek a na fakt, že by náhradní výsadbou vznikla pevná překážka, kterou lze na pozemní komunikaci umístit jen na základě povolení silničního správního úřadu. Zároveň žalobkyně napadla jako nedostatečný způsob, jakým se žalovaný vypořádal s námitkami ohledně osob, které mohou být dotčeny výsadbou, a na závěr poukázala také na to, že náhradní výsadbou bude ohrožena bezpečnost užití pozemní komunikace.

[6] Krajský soud žalobu napadeným rozsudkem ze dne 14. 2. 2018 zamítl. Poukázal na § 84 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a ztotožnil se s tím, že je otázkou správního uvážení správních orgánů, zda přistoupí ke změně či zrušení již vydaného rozhodnutí či nikoliv.

[7] Podle krajského soudu nelze technickou normu považovat za obecně závaznou, jak zcela jednoznačně plyne z § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. Krajský soud proto i s ohledem na vymezení předmětu v samotné normě ČSN přisvědčil žalovanému, že norma ČSN 73 6101 se na projednávanou otázku nevztahuje, jelikož se týká novostaveb, přeložek a rekonstrukcí zemního tělesa, zatímco v dané věci se jednalo o náhradní výsadbu stromů, resp. o rekonstrukci původního stromořadí.

[8] K otázce závaznosti stanovisek Policie ČR a silničního správního úřadu k náhradní výsadbě krajský soud uvedl, že z § 8 ani z § 9 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze dovodit zákonnou povinnost správního orgánu, který rozhoduje o povolení kácení dřevin a současně podmiňuje svoje rozhodnutí uložením náhradní výsadby, dohodnout se se silničním správním úřadem rovněž na podmínkách náhradní výsadby. Naopak systematické zařazení náhradní výsadby v samostatném zákonném ustanovení pod samostatnou rubrikou podporuje právní názor, že ve vztahu k uložení náhradní výsadby zákonodárce akcentuje odbornost orgánu ochrany přírody a krajiny, která je nezbytná pro stanovení vhodného druhu, kultivaru, počtu, stanoviště, termínu náhradní výsadby, jakož i případné následné péče o ni.

[9] K otázce vzniku pevné překážky krajský soud uvedl, že jak vyplývá z § 29 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, vztahuje se úprava pevné překážky pouze na vozovky, dopravní ostrůvky, na krajnici vozovky, silnice a místní komunikace. Jelikož je ze správního spisu zřejmé, že výsadba stromů má být provedena až za příkopem dotčeného pozemku, který je tvořen příkopem a zeleným pásem, nemohou nově vysazené stromy představovat pevnou překážku ve smyslu § 29 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, neboť se nejedná o vozovku ani o krajnici vozovky.

[10] K námitce rozporu výsadby s § 15 zákona o pozemních komunikacích a omezením bezpečnosti provozu krajský soud uvedl, že náhradní výsadba má být realizována až za příkopem dotčeného pozemku, nejedná se tedy o silniční vegetaci ve smyslu § 15 zákona o pozemních komunikacích, přičemž tento názor podporuje nejen znění zákona, ale rovněž odborný komentář M. Č. a důvodová zpráva k dotčenému ustanovení.

7 As 142/2018

[11] Pokud jde o námitku, že správní orgány nejednaly s vlastníky sousedních pozemků, kteří měli být ve správním řízení vedlejšími účastníky, protože mohou být dotčeni na svých právech napadeným rozhodnutím, a o námitku žalobkyně, že není možné umístit výsadbu na hranici či téměř na hranici se sousedními pozemky, jelikož by to odporovalo § 1017 občanského zákoníku, krajský soud uvedl, že obě tyto námitky patřily svojí procesní povahou do původního řízení. Otázka účastníků řízení, domáhá-li se přitom žalobkyně procesních práv za jiného, není uplatněním změny rozhodných okolností, které byly pro vydání rozhodnutí stěžejní.

III.

[12] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.

[13] Stěžovatelka předně uvedla, že nesouhlasí s tím, jak krajský soud posoudil právní otázku možnosti změny či zrušení rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ve smyslu § 84 zákona o ochraně přírody a krajiny. Zejména nesouhlasila s tvrzením, že z právní úpravy § 8 a § 9 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze dovodit zákonnou povinnost správního orgánu, který rozhoduje o povolení kácení dřevin a současně podmiňuje svoje rozhodnutí uložením náhradní výsadby, dohodnout se se silničním správním úřadem rovněž na podmínkách náhradní výsadby. Podle jejího názoru pokud správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí o povolení kácení dřevin současně ukládá žadateli náhradní výsadbu dřevin rostoucích na silničních pozemcích, nemůže žalovaný tato ustanovení vykládat izolovaně, a jestliže povolení ke kácení dřevin na silničních pozemcích může orgán ochrany přírody vydat jen po dohodě se silničním správním úřadem, musí tento orgán, zejména v případě jediného rozhodnutí jak o povolení kácení, tak i o náhradní výsadbě, podmínky náhradní výsadby stanovit jen po dohodě se silničním správním úřadem a na základě jeho stanoviska. Pokud předchozí dohoda orgánu ochrany přírody se silničním správním úřadem na kácení dřevin je v zákoně z důvodu bezpečnosti silničního provozu, musí být této dohody správních orgánů dosaženo i před uložením náhradní výsadby, kde touto náhradní výsadbou na silničních pozemcích zřízením pevných překážek na nevhodném nebo právně nemožném místě silničních pozemků dochází k podstatně většímu ohrožení bezpečnosti silničního provozu. V tomto směru ostatně vyznívala i předložená stanoviska Policie ČR a silničního správního úřadu, která jsou závaznými stanovisky ve smyslu § 149 správního řádu a odůvodňují jiné řešení již jednou rozhodnuté otázky.

[14] Stěžovatelka také nesouhlasila s odůvodněním napadeného rozsudku, že „zvláštní zákony nestanoví pro řízení o uložení povinnosti provést náhradní výsadbu žádný dotčený orgán“. Podle jejího názoru je v případě uložení náhradní výsadby na silničním pozemku a v silničním ochranném pásmu dotčeným orgánem silniční správní orgán dle § 29 zákona o pozemních komunikacích. Přitom při posouzení otázky vzniku pevné překážky krajský soud chybně vycházel pouze z jeho prvního odstavce, když dospěl k závěru, že pokud stromy nejsou vysazeny na vozovku, dopravní ostrůvek, na krajnici vozovky, silnice a místní komunikace, nejsou pevnou překážkou. Měl ovšem vycházet i z jeho druhého odstavce.

7 As 142/2018 - 25 pokračování [15] Stěžovatelka zároveň upozornila na to, že povinnost opatřování důkazů pro vydání rozhodnutí náleží správnímu orgánu, který řízení vede (§ 50 odst. 2 správního řádu) stejně tak jako povinnost uplatnění zásady součinnosti mezi správními orgány podle § 8 správního řádu. Zároveň závěr krajského soudu o tom, že má k výsadbě nových stromků dojít za příkopem, nemá podle stěžovatelky žádnou oporu ve spisu.

IV.

[16] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Žádné ustanovení neukládá povinnost projednávat náhradní výsadbu s jinými orgány a obě stanoviska, o která se opírá stěžovatelka, jsou nezávazná. Ustanovení § 29 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích nelze vytrhovat z kontextu – z odst. 1 jasně vyplývá, co je pevnou překážkou, a v odst. 2 se stanoví okolnosti, za kterých lze pevnou překážku definovanou v odst. 1 tohoto ustanovení k silniční komunikaci umisťovat. Jiný postup by nebyl logický. Kromě toho v současné době probíhá řízení o změně č. 3 územního plánu města Chrudim, jejímž obsahem je přeložení předmětné části silniční komunikace do jiné, dopravně více vyhovující trasy. Silnice II. třídy tak bude převedena do kategorie silnice III. třídy a bude dopravně zatížena pouze minimálně, přičemž nebezpečnost výsadby podél ní lze z těchto důvodů posoudit ve zcela jiném světle.

V.

[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[18] Podle § 84 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném do 31. 5. 2017 může orgán ochrany přírody z vlastního podnětu nebo na návrh po provedeném řízení jím vydané rozhodnutí změnit, popřípadě zrušit, dojde-li ke změně skutečností rozhodných pro vydání rozhodnutí. K tomu Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 As 51/2012 - 124: „Zda byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 84 zákona, je na správním uvážení orgánu ochrany přírody, jehož povinností je takové rozhodnutí řádně odůvodnit.“

[19] Jak vyplývá z výše uvedeného a jak správně zdůraznil i krajský soud, úvahy o změně rozhodnutí se dějí ve sféře volného správního uvážení správního orgánu, tedy v zákonem předpokládané volnosti správního orgánu zvážit podle charakteru a závažnosti změny skutečností rozhodných pro vydání rozhodnutí, zda své dřívější rozhodnutí změní či nikoliv. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole vystavena pouze částečně. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo

7 As 142/2018

správního uvážení soudcovské uvážení a sám rozhodl podle svého přesvědčení. Úkolem soudu tedy je pouze posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 - 46, publ. pod č. 416/2004 Sb. NSS, ze dne

21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62, publ. pod č. 225/2004 Sb. NSS, či ze dne 9. 2. 2005, č. j. 5 A 131/2001 - 86, publ. pod č. 1171/2007 Sb. NSS).

[20] V nyní posuzovaném případě Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgány nevybočily z mezí správního uvážení. Zásadní navíc je, že ve smyslu § 84 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny nedošlo ke změně skutečností rozhodných pro vydání rozhodnutí o povolení kácení dřevin a o povinnosti náhradní výsadby. Stěžovatelka dovozuje, že takovou změnu představovala stanoviska silničního správního úřadu a Policie ČR. K tomu je ovšem třeba konstatovat, že tato stanoviska nemají závaznou povahu ve smyslu § 149 správního řádu, neboť Policie ČR ani silniční správní orgán nejsou při rozhodování o výsadbě dotčenými orgány podle správního řádu. Dle § 136 odst. 1 správního řádu jsou dotčenými orgány: a) orgány, o kterých to stanoví zvláštní zákon, a b) správní orgány a jiné orgány veřejné moci příslušné k vydání závazného stanoviska nebo vyjádření, které je podkladem rozhodnutí správního orgánu. Zvláštní zákony však nestanoví pro rozhodování o náhradní výsadbě žádný dotčený orgán a ani nestanoví pravomoc některému z obou správních orgánů vydat v této věci závazné stanovisko, jak plyne ze vztahu § 8 a § 9 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ustanovení § 8 zákona o ochraně přírody a krajiny, nadepsané jako Povolení ke kácení dřevin, v odst. 1, věta třetí, uvádí, že povolení ke kácení dřevin na silničních pozemcích může orgán ochrany přírody vydat jen po dohodě se silničním správním úřadem. Naopak ustanovení § 9 téhož zákona, nadepsané jako Náhradní výsadby a odvody, v odst. 1 uvádí, že orgán ochrany přírody může ve svém rozhodnutí o povolení kácení dřevin uložit žadateli přiměřenou náhradní výsadbu ke kompenzaci ekologické újmy vzniklé pokácením dřevin. Nejvyšší správní soud shodně jako krajský soud dospěl na základě této zákonné úpravy k závěru, že pro uložení náhradní výsadby nepotřebuje orgán ochrany přírody žádné stanovisko jiných orgánů a může o něm rozhodnout samostatně. Tomu odpovídají jak znění a výklad zákona o ochraně přírody a krajiny, tak další související zákony, ve kterých lze nalézt pouze odkazy zmiňující kácení dřevin a nikoliv náhradní výsadbu.

[21] Nelze se ztotožnit ani s tím, že by povinnost dohody se silničním správním úřadem či Policií ČR při stanovení náhradní výsadby vyplývala z § 15 zákona o pozemních komunikacích. Ten v odst. 1 uvádí, že silniční vegetace na silničních pomocných pozemcích a na jiných vhodných pozemcích tvořících součást dálnice, silnice nebo místní komunikace nesmí ohrožovat bezpečnost užití pozemní komunikace nebo neúměrně ztěžovat použití těchto pozemků k účelům údržby těchto komunikací nebo neúměrně ztěžovat obhospodařování sousedních pozemků. V odst. 2 téhož ustanovení je uvedeno, že na návrh Policie ČR nebo po projednání s ní nebo na návrh silničního správního úřadu nebo po projednání s ním je vlastník, popřípadě správce dálnice, silnice a místní komunikace oprávněn v souladu se zvláštními předpisy kácet dřeviny na silničních pozemcích. V tomto ohledu je však důležité upozornit zejména na to, že se odst. 2 tohoto ustanovení vztahuje pouze na kácení dřevin. K tomuto závěru vede nejen doslovné znění

7 As 142/2018 - 26 pokračování zákona, ale také odkaz v § 15 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích na § 8 a nikoliv na § 9 zákona o ochraně přírody a krajiny a jiný výklad je opět rozšiřující nad rámec zákona. Povinnost dohody tedy není ve vztahu k náhradní výsadbě vůbec zákonně zakotvena a nelze ji bez dalšího dovodit pouze ze znění § 8 zákona o ochraně přírody a krajiny (který se zabývá jen kácením dřevin).

[22] Krom toho nelze přehlédnout, že městský úřad přistoupil k povolení kácení dřevin a stanovení náhradní výsadby podle projektové dokumentace předložené stěžovatelkou, která, jakožto právnická osoba zabývající se správou silnic, měla nebo mohla vědět, jaké podmínky je třeba pro kácení a náhradní výsadbu dřevin splnit. Jestliže v projektové dokumentaci navrhla takové řešení náhradní výsadby, které neporušuje závazné právní předpisy, ale u kterého není jisté, zda splňuje veškeré parametry obsažené v obecně nezávazných technických normách, měla si být vědoma následků spojených s takovým návrhem. Již žalovaný ostatně poukázal ve svém rozhodnutí na opakovanost postupu stěžovatelky, která nejprve žádá o povolení ke kácení dřevin s návrhem nové výsadby a následně požádá o změnu rozhodnutí s poukazem na nemožnost přislíbené výsadby.

[23] Důvodná pak není ani stěžovatelčina námitka, že vysázením dřevin podle původního rozhodnutí vznikne pevná překážka podle § 29 zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud přehledně a logicky vysvětlil, proč je nutné vykládat celé ustanovení komplexně a jeho jednotlivé odstavce ve vzájemné souvislosti, a že pokud budou stromy vysázeny mimo pozemky uvedené v § 29 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích (tedy pokud se nebudou nacházet na vozovkách, dopravních ostrůvcích a krajnicích dálnice, silnice a místní komunikace), nemohou se stát pevnou překážkou podle odst. 2 téhož ustanovení. Nejvyšší správní soud poukazuje rovněž na to, že i pokud by se náhradní výsadba nacházela na silničním pomocném pozemku, jak tvrdí stěžovatelka, pak stěžovatelka stejně neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by jednoznačně vyplývalo ohrožení bezpečnosti užití pozemní komunikace náhradní výsadbou či nemožnost zachovat podmínky uvedené v obou předložených stanoviscích.

[24] Námitky týkající se správnosti původního rozhodnutí městského úřadu o povolení kácení a stanovení podmínek náhradní výsadby pak v nynějším řízení vůbec nemají místo, neboť proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka nijak nebránila. Předmětem soudního přezkumu bylo nyní výhradně rozhodnutí, jímž později městský úřad odmítl toto rozhodnutí změnit.

[25] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s. in fine).

[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §

60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

7 As 142/2018

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. května 2018

JUDr. Tomáš Foltas předseda senátu