6 Ads 270/2016 · Nejvyšší správní soud

OUTCOME: zamítnuto MATTER: Důchodové pojištění - ostatní

6 Ads 270/2016 - 35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: D. J., zastoupena JUDr. Liborem Koňaříkem, advokátem, se sídlem Nad Lánem 1206/1, Olomouc, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, týkající se žaloby proti rozhodnutím žalované ze dne 11. 5. 2015, č. j. X, a č. j. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 8. 2016, č. j. 59 Ad 9/2015 – 79, takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

[1] Žalobkyně dne 21. 10. 2014 podala u Okresní správy sociálního zabezpečení Olomouc (dále jen „okresní správa sociálního zabezpečení“) dva samostatné návrhy na zahájení řízení o vydání rozhodnutí o rozsahu péče o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě vyžadující mimořádnou péči dle § 85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“). Žalobkyně požadovala uznat dobu od 1. 7. 1996 do 1. 5. 2000 jako dobu, po kterou pečovala o dlouhodobě těžce zdravotně postiženého syna P. J. (první návrh), resp. dlouhodobě těžce postiženého syna MgA. M. J. (druhý návrh). Okresní

6 Ads 270/2016

správa sociálního zabezpečení rozhodnutími ze dne 10. 12. 2014, č. j. X, a ze dne 17. 12. 2014, č. j. X, řízení o návrzích žalobkyně zastavila pro nepřípustnost dle § 66 odst. 1 písm.

b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Odvolání proti těmto rozhodnutím zamítla žalovaná rozhodnutími ze dne 11. 5. 2015, č. j. X, a č. j. X (dále jen „napadená rozhodnutí“). Správní orgány shodně vycházely ze skutečnosti, že podle ustanovení § 5 odst. 3 ve spojení s § 5 odst. 1 písm. r) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), ve znění do 31. 12. 2006, vzniká účast na důchodovém pojištění osobě pečující o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě vyžadující mimořádnou péči, jen pokud tato osoba podala přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení této péče. Přihlášku k účasti na důchodovém pojištění tedy měla žalobkyně podat nejpozději dne 1. 5. 2002. Z důvodu procesní opatrnosti nechala okresní správa sociálního zabezpečení a poté i žalovaná posoudit zdravotní stav obou synů žalobkyně, přičemž obě posudkové komise dospěly po zhodnocení lékařských záznamů shodně k závěru, že ani jeden ze synů žalobkyně nebyl v období od 1. 7. 1996 do 1. 5. 2000 těžce zdravotně postiženým dítětem vyžadujícím mimořádnou péči.

[2] Proti napadeným rozhodnutím brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“), který žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 9. 8. 2016, č. j. 59 Ad 9/2015 – 79 (dále jen „napadený rozsudek“). Krajský soud konstatoval, že předpisy účinné do 31. 12. 2006 stanovily jako podmínku vydání rozhodnutí o účasti na důchodovém pojištění podání přihlášky nejpozději do dvou let od skončení péče (ustanovení § 5 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2006). Péče žalobkyně o její dvě děti skončila dle jejích vlastních tvrzení dne 1. 5. 2000. Přihlášku k účasti na důchodovém pojištění žalobkyně do dvou let (tj. do dne 1. 5. 2002), od ukončení péče o děti nepodala, neboť ji podala až dne 20. 10. 2014. Z tohoto důvodu nelze žalobkyni započíst dobu péče o děti jako dobu účasti na důchodovém pojištění. Tato otázka je jedinou otázkou, kterou se soud v tomto řízení mohl zabývat, a která byla rozhodná pro posouzení věci. Případné nedostatky lékařských posudků a nedostatky postupů při jejich pořizování by závěr soudu o zákonnosti rozhodnutí žalované nemohly změnit.

[3] Lze se domnívat, že pokud by žalobkyně byla v období od 1. 7. 1996 do 1. 5. 2000 osobou pečující o dítě dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, postupovala by žalovaná následně v souladu s pověřením ministra práce a sociálních věcí, na něž poukazovala i žalobkyně. To znamená, že by rozhodla kladně o případné žádosti o odstranění tvrdosti zákona dle § 106 odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, pokud započtení doby péče o dítě brání pouze nedodržení lhůty k podání přihlášky k účasti na důchodovém pojištění. Řízení o odstranění tvrdosti zákona však v daném případě vůbec nebylo zahájeno.

[4] Tvrdost zákona při provádění sociálního zabezpečení může odstraňovat podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ministr práce a sociálních věcí, případně tento může pověřit správy sociálního zabezpečení, aby odstraňovaly tvrdosti v jednotlivých případech. Na tento postup však není ze zákona právní nárok a v konkrétním případě rozhoduje ministr či jím pověřené správy sociálního zabezpečení dle své úvahy (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2010,

6 Ads 270/2016 - 36 pokračování

č. j. 3 Ads 34/2010 – 80). Tato rozhodnutí ministra (příp. žalované či okresních správ sociálního zabezpečení, je-li na ně taková kompetence delegována) nejsou přezkoumatelná ve správním soudnictví (§ 106 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Krajský soud se z těchto důvodů nezabýval zdravotním stavem dětí a rovněž zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazu výslechem účastníků řízení a listinami, kterými chtěla žalobkyně prokazovat naplnění podmínky mimořádné péče o dlouhodobě těžce zdravotně postižené děti.

II.

Kasační stížnost, vyjádření žalované, replika stěžovatelky

[5] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Stěžovatelka akceptuje právní rozbor legislativy sociálního zabezpečení, jak jej provedl krajský soud v napadeném rozsudku, a rovněž nezpochybňuje závěr, že pravomoc odstraňovat tvrdosti zákona je svěřena výhradně ministru práce a sociálních věcí, a nikoliv soudu. Nemůže se však ztotožnit s důvody, pro které soud zamítl její důkazní návrhy, kterými chtěla prokázat naplnění podmínky mimořádné péče o dlouhodobě těžce zdravotně postižené děti. Stěžovatelka má za to, že při existenci pověření ministra, aby okresní správy sociálního zabezpečení rozhodovaly kladně o žádosti o odstranění tvrdostí v případech, kdy jedinou překážkou započtení doby péče o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě jako náhradní doby důchodového pojištění je zmeškání lhůty k podání přihlášky, nešlo při zpracování lékařských posudků o pouhou procesní opatrnost správních orgánů. Lze jen spekulovat, jaký by byl závěr napadených rozhodnutí v případě, že by lékařské posudky vyšly opačně.

[6] Oba lékařské posudky postrádají jakýkoliv popis podmínek mimořádné péče o konkrétní dlouhodobě těžce zdravotně postižené děti. Je taktéž nepřípustné, aby byl vypracován lékařský posudek bez součinnosti posuzované osoby a poskytovatelů mimořádné péče. K vypracování lékařských posudků došlo bez účasti posuzovaných osob a tyto posudky jsou neúplné, jelikož postrádají posudkové zhodnocení mimořádné péče.

[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnuje argumentaci napadených rozhodnutí a se závěry napadeného rozsudku se ztotožňuje. Dodává, že k posouzení zdravotního stavu dětí stěžovatelky došlo při vědomí, že výsledný posudkový závěr, ať v kladném nebo záporném smyslu, nemůže nijak ovlivnit rozhodnutí v probíhajícím řízení. K posouzení zdravotního stavu dětí došlo toliko z důvodu, aby v případě, že by některé z nich bylo možné považovat v období od 1. 7. 1996 do 1. 5. 2000 za dítě dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, byl připraven posudek pro případné řízení o odstranění tvrdosti při provádění sociálního zabezpečení ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.

[8] Stěžovatelka v replice uvádí, že podle vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění platném v době od 1. 10. 1995 do 31. 12. 1995, se za dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě považuje dítě, jehož onemocnění nebo stav uvedený v příloze č. 3 citované vyhlášky potrvá déle než jeden rok. Položka č. 13 uvedené přílohy uvádí vrozené rozštěpy obličeje a dutiny ústní, kterými

6 Ads 270/2016

trpí obě děti stěžovatelky. Obě děti byly dne 27. 9. 1995 naposledy posuzovány okresní správou sociálního zabezpečení se závěrem, že v obou případech se jedná o dítě dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči. Následně přijatou legislativní změnou byla shora uvedená vyhláška s účinností od 1. 1. 1996 zrušena. Nabízí se otázka, jaký je rozdíl v hodnocení zdravotního stavu obou dětí v době před či po 1. 1. 1996, přičemž formálně se jedná o zlomovou změnu, fakticky však nikoliv.

III.

Posouzení kasační stížnosti

[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[10] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[11] Stěžovatelka v kasační stížnosti dle vlastních slov nezpochybňuje výklad krajského soudu ve vztahu k aplikovaným předpisům sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Krajský soud vycházel z toho, že podle ustanovení § 102a odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se účast osoby pečující o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě vyžadující mimořádnou péči na důchodovém pojištění před 1. lednem 2007 posuzuje podle právních předpisů platných před tímto dnem. Podle ustanovení § 5 odst. 3 ve spojení s § 5 odst. 1 písm. r) zákona o důchodovém pojištění ve znění do 31. 12. 2006 vzniká účast na důchodovém pojištění osobě pečující o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě vyžadující mimořádnou péči, jen pokud tato osoba podala přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení této péče.

[12] Obdobným ustanovením ve vztahu k započtení náhradní doby v případě péče o osobu bezmocnou, se již Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 Ads 52/2005 – 37. Dovodil, že právní úprava důchodového pojištění podmiňuje účast na pojištění podáním přihlášky k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče. Tato podmínka čelí jednak problémům konkurence, kdy by při péči o tutéž osobu mohly nárok na započtení doby pojištění uplatnit i dvě osoby, jednak představuje základ pro prokazování dob, neboť s odstupem času by bylo obtížné některé skutečnosti prokázat. S ohledem na záměr, jenž byl přijetím tohoto ustanovení sledován, je lze považovat za ustanovení preventivního či ochranného charakteru. Důsledkem opožděného podání přihlášky je nezapočtení doby péče pro výpočet důchodu, jde o důsledek uplatnění principu vigilantibus iura scripta sunt. Ani Ústavní soud neshledal uvedenou právní úpravu protiústavní (srov. usnesení ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 1937/07), přičemž konstatoval, že se jedná o zápočet tzv. náhradní doby. Jde o situaci, kdy daná osoba není účastna pojištění z titulu své výdělečné činnosti a nepodílí se na financování důchodového

pojištění, ale nachází se v určité specifické životní a sociální situaci, kdy stát považuje za sociálně

6 Ads 270/2016 - 37 pokračování

spravedlivé tyto situace zhodnotit a promítnout do důchodového pojištění; to však jen jako náhradní doby a za podmínek v zákoně vymezených, aby tak byla současně respektována i práva pojištěnců, účastných na pojištění z titulu výdělečné činnosti. Podmínkou zápočtu doby péče o osobu bezmocnou je včasné uplatnění této doby u příslušných orgánů (OSSZ); je tedy zcela na úvaze osoby, která se v takové sociální situaci ocitla, zda ji jako náhradní dobu bude či nebude uplatňovat. Jestliže stěžovatelka v dané lhůtě zápočet doby péče o bezmocnou osobu neuplatnila, pak podmínku stanovenou zákonem jednoznačně nesplnila.

[13] Závěry napadeného rozsudku i napadených rozhodnutí nejsou zcela přesné. V posuzovaném případě se totiž stěžovatelka nedomáhala započtení náhradní doby pojištění v řízení o žádosti o přiznání dávky důchodového pojištění dle zákona o důchodovém pojištění (dle vlastního vyjádření v kasační stížnosti podala stěžovatelka žádost o přiznání částečného invalidního důchodu až dne 17. 10. 2016). Předmětem přezkumu je v nyní posuzovaném případě rozhodnutí v řízení o rozsahu péče o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě vyžadující mimořádnou péči dle § 85 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Toto rozhodnutí představuje podkladové rozhodnutí pro rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zákonném nároku na dávku důchodového pojištění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 4 Ads 78/2005 – 93). Jedná se o jeden z možných důkazních prostředků, kterými lze v řízení o přiznání dávky důchodového pojištění osvědčit náhradní dobu pojištění, spočívající v péči o zdravotně postižené dítě. Není ovšem vyloučeno, aby byla doba a rozsah péče o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě v řízení o přiznání důchodu prokazována i jinými důkazními prostředky, než je rozhodnutí vydané podle § 85 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (v podrobnostech srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2015, č. j. 2 Ads 8/2015 – 52).

[14] Tato nepřesnost napadených rozhodnutí a napadeného rozsudku však nemá žádný vliv na správnost závěru o nepřípustnosti návrhu stěžovatelky. I podle ustanovení § 85 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení totiž platí, že návrh na zahájení řízení o době a rozsahu péče o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě lze podat nejpozději do dvou let od skončení péče. Jedná se o právní úpravu účinnou od 1. 1. 1996, ve stejném znění byla účinná i ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Jelikož stěžovatelka zmeškala lhůtu pro podání návrhu na zahájení řízení dle § 85 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení o více než 12 let, okresní správa sociálního zabezpečení nemohla v tomto řízení dobu a rozsah péče věcně zkoumat.

[15] Posouzení zdravotního stavu obou dětí tudíž nemohlo mít žádný vliv na výsledek řízení a výrok napadeného rozhodnutí. Jinými slovy, okresní správa sociálního zabezpečení by musela rozhodnout stejným způsobem, i kdyby se dle lékařských posudků v případě onemocnění dětí stěžovatelky jednalo o dlouhodobé těžké zdravotní postižení vyžadující mimořádnou péči. V kasační stížnosti stěžovatelka výslovně brojí pouze proti vadám a výsledku posouzení zdravotního stavu dětí, nikoliv proti důvodům napadeného rozhodnutí.

[16] V jistém smyslu lze rozumět obavám stěžovatelky, že lékařské posudky vyhotovené v řízení o době a rozsahu péče (které pokládá za neúplné a věcně nesprávné), mohou být v budoucnu využity v jiném řízení. Ostatně, sama žalovaná ve vyjádření ke kasační

6 Ads 270/2016

stížnosti uvádí, že posudky byly vypracovány pro případné řízení o odstranění tvrdosti při provádění sociálního zabezpečení ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Výsledek budoucích řízení však v tuto chvíli nelze předjímat.

[17] Příkazem ministra práce a sociálních věcí č. 30/2006 je Česká správa sociálního zabezpečení pověřena, aby ve své působnosti kladně rozhodovala o žádostech o odstranění tvrdosti zákona, jestliže půjde mimo jiné o žádosti o důchod nebo o jeho úpravu spojené s žádostí o hodnocení doby péče o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě vyžadující mimořádnou péči [§ 5 odst. 1 písm. r) zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2006], pokud započtení této doby pro účely důchodového pojištění jako náhradní doby důchodového pojištění brání pouze nedodržení lhůty k podání přihlášky k účasti na důchodovém pojištění. Ke dni vydání napadených rozhodnutí však stěžovatelka nepožádala o důchod, když dle vlastních slov tak učinila až dne 17. 10. 2016. Stejně tak nemohlo být ve věci stěžovatelky ke dni vydání napadených rozhodnutí vedeno řízení o odstranění tvrdosti zákona ve věci žádosti o důchod, když nezbytným předpokladem pro vedení takového řízení je existence rozhodnutí, jehož tvrdost je třeba odstranit.

IV.

Závěr a náklady řízení

[18] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.

[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož je správním orgánem ve věcech důchodového pojištění [§ 60 odst. 2 s. ř. s.].

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. května 2017

Mgr. Jana Brothánková předsedkyně senátu