1 Afs 255/2016 · Nejvyšší správní soud

OUTCOME: zrušeno a vráceno MATTER: Daně - daň z přidané hodnoty

1 Afs 255/2016 - 96

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: PROFI-CZ, spol. s r. o., se sídlem Plovární 478/1, Plzeň, zastoupené Mgr. Miroslavem Surmánkem, advokátem se sídlem Loretánská 173/1, Praha 1, proti žalovanému: Finanční úřad pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, č. j. 11 A 188/2015 – 77, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, č. j. 11 A 188/2015 – 77, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í městskému soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobkyně podala u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu před nečinností žalovaného.

[2] Následně doplnila žalobu o alternativní žalobní návrh. Z procesní opatrnosti zvolila na ochranu svých práv rovněž žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Domáhala se, aby soud v případě, že označí tento žalobní návrh jako vhodný prostředek ochrany, (1) určil daňovou kontrolu ve věci DPH za zdaňovací období květen 2015 prováděnou žalovaným jako nezákonnou a aby (2) zakázal žalovanému ve zmíněné daňové kontrole pokračovat; pro případ, že by v době rozhodování soudu již byla daňová kontrola ukončena, požadoval (3) určení, že daňová kontrola byla nezákonným zásahem. Žalobkyně vyjádřila názor, že lhůta pro podání zásahové žaloby je

1 Afs 255/2016

zachována, neboť alternativní žalobní návrh učinila v zákonné lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o zásahu dozvěděla, resp. od doručení vyrozumění o vyřízení jednotlivých opravných prostředků ze strany Odvolacího finančního ředitelství.

[3] Následně žalobkyně v pořadí již podruhé doplnila žalobu, reagovala na výzvu žalovaného k předání informací na technickém nosiči dat v rámci probíhající daňové kontroly podle § 87 odst. 1 daňového řádu. Podle názoru žalobkyně se jednalo o čistě formální úkon, kterým se žalovaný snažil pouze zastřít svou faktickou nečinnost.

[4] Městský soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, č. j. 11 A 188/2015 - 77 žalobu zamítl. Žalobní návrh posoudil jako nečinnostní (odkázal přitom na judikaturu správních soudů) a jen v tomto rozsahu se věcně zabýval žalobní argumentací. Dospěl k závěru, že v uvedeném případě nedošlo k porušení zásady rychlosti ve smyslu § 7 odst. 1 daňového řádu, s ohledem na obsah spisového materiálu je patrné, že jí žalovaný naopak beze zbytku dostál. Vždy třeba vzít v úvahu složitost předmětu daného řízení (rozsudek ze dne

31. 3. 2010, č. j. 7 Ans 3/2010 – 138). Žalovaný nebyl nečinný ani podle jednotlivých ustanovení § 38 daňového řádu. Podle městského soudu žalobkyně nijak nedoložila námitku týkající se čistě formální povahy výzvy k předání informací na technických nosičích dat ze dne 11. 12. 2015. Po prostudování veřejné i neveřejné části spisového materiálu tak soud dospěl k závěru, že žalovaný činil úkony daňové kontroly soustavně, po celou dobu jejího trvání, čímž jednal zcela ve shodě s daňovým řádem. Využil přitom oprávnění, které mu daňový řád poskytuje, aby v co možná nejkratší době odstranil vzniklé pochybnosti v důsledku žalobkyní podaného daňového tvrzení.

II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření a replika

[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s“).

[6] Stěžovatelka namítá nesprávné a nedostatečně odůvodněné posouzení žaloby městským soudem z hlediska žalobního typu (soud žalobu nesprávně posoudil jako žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu a nesprávně odmítl alternativní žalobní návrh, tj. žalobu zásahovou).

[7] Závěry soudu, že nedošlo k porušení zásady rychlosti podle § 7 odst. 1 daňového řádu ze strany žalovaného, jsou mylné. Nelze souhlasit ani se závěry soudu ohledně nenaplnění titulů pro ochranu před nečinností podle jednotlivých ustanovení § 38 daňového řádu. Soud se nevypořádal s důkazními prostředky, které stěžovatelka předložila k replice (fotografie automobilu, jehož se pochybnosti správce daně týkaly a ze kterých je evidentní, že stěžovatelka automobil skutečně pořídila a využívá jej ke své ekonomické činnosti). Závěry ohledně „subsidiárního“ charakteru § 38 odst. 2 daňového řádu nebyly dostatečně odůvodněné a jsou věcně nesprávné.

[8] Nadto podle názoru stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí soudu bez nařízení jednání, resp. soud ústní jednání opomenul nařídit v návaznosti na žádost v rámci druhého doplnění žaloby. pokračování 1 Afs 255/2016 -

[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s právním názorem vyjádřeným v napadeném rozsudku. Pro dokreslení své nikoliv formální aktivity doložil v příloze seznam úkonů učiněných vůči stěžovatelce po podání nečinnostní žaloby. Poslední úkony přitom byly nezbytné k prověření daňových povinností za předmětné zdaňovací období a zcela zřetelně rozkrývají obchodní transakce stěžovatelky v její neprospěch. Závěrem podotkl, že k celé komplikovanosti daňového řízení přispěla rovněž sama stěžovatelka změnou svého sídla.

[10] V replice stěžovatelka setrvala na svém dosavadním názoru, že žalovaný nepostupuje bez zbytečných průtahů a naopak činí účelové úkony, které měl příležitost realizovat o několik měsíců dříve.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[11] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[12] Kasační stížnost je důvodná.

[13] Nejvyšší správní soud především přisvědčil stěžovatelce, že řízení před městským soudem bylo zatíženou vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.

[14] Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. „[s]oud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.“ Nezbytnými předpoklady fikce souhlasu, na základě které soud může o návrhu rozhodnout bez jednání, je tedy doručení výzvy k vyjádření, zda účastník souhlasí s tímto postupem, a marné uplynutí lhůty k vyjádření.

[15] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2005, č. j. 4 As 46/2004

- 58, „[z]amítl-li soud žalobu bez jednání poté, co na výzvu předsedy senátu (§ 51 odst. 1 s. ř. s.) vyjádřil účastník řízení s takovým postupem nesouhlas, je kasační stížnost podaná z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro vadu řízení spočívající v tom, že byla účastníku odepřena možnost jednat před soudem, důvodná.“ (srov. také rozsudek ze dne 30. 9. 2009, č. j. 8 As 49/2008 – 62). Rozhodne-li tedy soud ve věci samé bez nařízení jednání před uplynutím dvoutýdenní lhůty pro vyjádření nebo nepřihlédne-li k řádně uplatněnému nesouhlasu, dopustí se vady řízení, která může mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Současně tím soud poruší také právo účastníka řízení na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti vyjádřit se k věci, které je v ústavněprávní rovině zaručeno čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

[16] Byť je v napadeném rozsudku uvedeno, že „Městský soud v Praze o podané žalobě rozhodl bez nařízení jednání, neboť byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.“, toto

1 Afs 255/2016

tvrzení nemá oporu v obsahu soudního spisu. Na č. listu 38 se nachází pokyn k odeslání „poučení o procesních právech a povinnostech“ zástupci stěžovatelky, samotné poučení obsahující i výzvu podle § 51 s. ř. s. se nachází na č. listu 39. Z doručenky datové zprávy zaslané zástupci stěžovatelky připojené k č. listu 40 vyplývá, že zpráva byla doručena v pondělí 23. 11. 2015 (dvoutýdenní lhůta k vyjádření podle § 51 s. ř. s. tedy uplynula v pondělí 7. 12. 2015). Dne 23. 11. 2015 učinila stěžovatelka toliko doplnění žaloby o alternativní návrh. Následně dne 18. 12. 2015 opět doplnila žalobu, v jejímž závěru (v bodu 12) uvedla: „S ohledem na pokračující nezákonné jednání žalovaného a jeho snahu o zastření tohoto nezákonného jednání, navrhuje nově žalobce, aby se před soudem uskutečnilo ústní jednání.“ Napadený rozsudek byl vydán dne 25. 8. 2016.

[17] Souhlas stěžovatelky k rozhodnutí věci bez nařízení jednání není obsažen v žalobě ze dne 2. 11. 2015, v alternativním žalobním návrhu ze dne 23. 11. 2015, ani v jiném dokumentu, který by stěžovatelka doručila soudu před vydáním napadeného rozsudku. Na č. listu 49 se naopak nachází žádost stěžovatelky o nařízení jednání, která byla podle doručenky na č. listu 48 odeslána soudu dne 18. 12. 2015, tj. po uplynutí zmíněné dvoutýdenní lhůty, avšak v době před vydáním kasační stížností napadeného rozhodnutí. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Azs 216/2005 - 50, č. 975/2006 Sb. NSS, přitom platí, že „[p]okud marně uplyne dvoutýdenní zákonná lhůta podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neznamená to, že by účastník řízení pozbyl práva požadovat nařízení jednání k projednání věci. Pokud svůj nesouhlas s takovým postupem účastník řízení soudu sdělí do doby, než je o žalobě rozhodnuto, je nutné vycházet z toho, že s projednáním věci bez nařízení jednání nesouhlasí.“

[18] V posuzované věci nebyly naplněny ani jiné okolnosti, výslovně předvídané soudním řádem správním, kdy by soud mohl rozhodnout o věci samé bez jednání, neboť žaloba byla zamítnuta (srov. § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 s. ř. s. a contrario). Městský soud proto pochybil, rozhodl-li ve věci samé bez nařízeného soudního jednání.

[19] V navazujícím řízení si městský soud, i s ohledem na vyjádření účastníků řízení při jednání, vyjasní a dostatečně zdůvodní otázku, zda byl alternativní žalobní návrh ze dne 23. 11. 2015 (zásahová žaloba) skutečně nevhodným žalobním typem, zváží přitom judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k průtahům v daňové kontrole (zejm. rozsudek ze dne 5. 2. 2015, č. j. 9 Afs 279/2014 - 29, č. 3199/2015 Sb. NSS, a dále rozsudky ze dne 19. 12. 2012, č. j. 2 Ans 15/2012 - 22; ze dne 10. 10. 2012, č. j. 1 Ans 10/2012 - 52 a ze dne 7. 11. 2012, č. j. 1 Ans 11/2012 - 59); v případě eventuálního závěru o vhodnosti zásahové žaloby se městský soud bude rovněž zabývat její včasností.

[20] Nejvyšší správní soud se v tomto okamžiku nemůže vyjádřit k dalším námitkám uplatněným stěžovatelkou v kasační stížnosti vztahujícím se k věcnému posouzení nebo nedostatkům odůvodnění, protože nelze předjímat další vývoj věci v návaznosti na jednání před městským soudem. Vypořádání těchto námitek by bylo předčasné a potvrzení nebo popření správnosti závěrů městského soudu by postrádalo svůj význam.

IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti pokračování 1 Afs 255/2016 -

[21] Nejvyšší správní soud uzavřel, že městský soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, proto napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1. s. ř. s.). V něm městský soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[22] Městský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. září 2017

JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu