7 As 111/2016 · Nejvyšší správní soud

OUTCOME: zamítnuto

MATTER: Služební poměr

7 As 111/2016 - 49

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala

Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Mgr.

P. M., zastoupen JUDr. Ing. Milanem Mlezivou, advokátem se sídlem Skrétova 1011/48,

Plzeň, proti žalované: Bezpečnostní informační služba, se sídlem Nárožní 1111/2, Praha 5,

zastoupena JUDr. Ivo Fajmonem, advokátem se sídlem Ječná ul. 243/39a, Praha 2, v řízení

o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č.

j. 8 Ad 13/2012 - 78,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4.114

Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr.

Ing. Milana Mlezivy, advokáta.

Odůvodnění:

[1] Včas podanou kasační stížností se Bezpečnostní informační služba domáhá zrušení

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č. j. 8 Ad 13/2012 - 78 a vrácení

věci k dalšímu řízení.

[2] Městský soud v Praze výrokem I. napadeného rozsudku zrušil rozhodnutí

ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 19. 6. 2012, č. j. 165-15/2012-BIS-1

(dále též „napadené rozhodnutí“), i jemu předcházející rozhodnutí kancléře ve věcech

služebního poměru ze dne 5. 1. 2012, č. j. 9-2/2012-BIS-6 (dále též „rozhodnutí

kancléře“), a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Výrokem II. téhož rozsudku rozhodl

tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12.922 Kč, a

to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Ing. Milana Mlezivy, advokáta.

[3] Městský soud především konstatoval, že rozhodnutí o propuštění příslušníka

bezpečnostního sboru z důvodu uvedeného v § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003

Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále též jen „zákon“) je

7 As 111/2016

vydáváno ve zvláštním řízení; v řízení je prvním úkonem služebního funkcionáře vůči

účastníkovi řízení právě až doručení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru.

To znamená, že v takovém řízení jsou zcela suspendována veškerá procesní práva,

která účastník řízení obecně ve správním řízení má, a to i v těch řízeních, která jsou

vedena podle zákona. Základním a zcela principiálním právem je právo být

vyrozuměn o tom, že se s účastníkem takové řízení vede, co je jeho předmětem a

s jakým následkem pro účastníka může skončit. Účastník řízení má dále podle § 174

odst. 1 a 2 zákona právo nahlížet do spisu a pořizovat si z něj výpisy, navrhovat

důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení. Má dále právo na poskytnutí

informací o řízení potřebných k hájení svých práv a oprávněných zájmů, právo

vyjádřit v řízení své stanovisko, klást otázky svědkům a znalcům, a vyjádřit se před

vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, popřípadě

navrhnout jejich doplnění. V průběhu řízení má tedy účastník možnost uplatňovat to,

co považuje za potřebné k ochraně svých práv a zájmů. Ve zvláštním řízení podle §

184 zákona jsou však účastníkovi všechna tato práva odepřena, jelikož prvním úkonem

je až doručení rozhodnutí. Toto podstatné zkrácení jeho procesních práv je proto

alespoň zčásti kompenzováno tím, že služební funkcionář musí zjistit před svým

rozhodnutím takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,

který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Skutečnost, že účastník řízení je zbaven

možnosti jakkoliv přispět k opatřování podkladů pro rozhodnutí, je tu tedy zčásti

vyvážena tím, že služební funkcionář sám je povinen provést dokazování tak

důkladně, aby o skutkových zjištěních nebyly důvodné pochybnosti. Uváděného

vysokého důkazního standardu musí být přitom dosaženo již při vydání rozhodnutí I.

stupně, neboť je to předpokladem pro jeho vydání. Jakkoliv tedy i v tomto druhu

řízení platí, že řízení v I. stupni a řízení odvolací tvoří jediný celek, je nutno

požadavek dosažení vysokého důkazního standardu vztahovat již k řízení

prvostupňovému a rozhodnutí kancléře. Znamená to, že postup podle § 184 odst. 2

zákona, tedy zahájení řízení až doručením prvostupňového rozhodnutí, je možný

pouze a právě jen tehdy, je-li stav věci zjištěn tak, že o něm nejsou důvodné

pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.

[4] Postup podle § 184 odst. 2 zákona proto nelze použít, není-li věc dostatečně objasněna,

a v případech, kde se náležité objasnění věci předpokládá až v průběhu řízení. Tomuto

vysokému důkaznímu standardu však rozhodnutí vydané kancléřem dne 5. 1. 2012

neodpovídalo. Především zde není dostatečně určitě popsáno jednání, jímž se měl

žalobce dopustit zavrženíhodného jednání, které mělo znaky trestného činu a bylo

způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Jeho skutek je jen velmi volně

vymezen z hlediska času spáchání (roky 2008 až 2011), a velmi nekonkrétně z hlediska

způsobu jeho spáchání, protože tvrzené přisvojení si části finančních prostředků není

nijak blíže specifikováno a jednotlivé případy nejsou nijak konkretizovány, například

čísly stvrzenek apod. Není ostatně uveden ani počet případů, kdy měl žalobce takto

jednat. Konečně není v rozhodnutí ani vyčíslena škoda, která měla Bezpečnostní

informační službě vzniknout, ačkoliv výše škody je zákonným znakem skutkové

podstaty jak trestného činu zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku, tak trestného

činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Údaje konkretizující údajné žalobcovo

jednání nejsou pak obsaženy ani v odůvodnění tohoto rozhodnutí, neboť v něm je jen

odkázáno na důkazní prostředky v jiném spise, aniž by byl jejich obsah jakkoliv

uveden a zejména vyhodnocen.

7 As 111/2016 - 50

pokračování

[5] Ředitel BIS, který rozhodoval o odvolání žalobce, se snažil tyto závady rozhodnutí I.

stupně odstranit a v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal jednání, jímž se měl

žalobce provinit ve smyslu § 42 odst. 1 písm. d) zákona. Specifikoval jednotlivé

případy, kdy měl žalobce jednat ke škodě BIS, a to s uvedením data, kdy se tak mělo

stát, čísla příslušné stvrzenky a rovněž výše škody, která tím měla být způsobena.

Navíc odvolací orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že

podklad pro rozhodnutí, z něhož vycházel, byl do spisu č. j. 5/2012-BIS-50 zahrnut až

dne 3. 2. 2012, což je téměř jeden měsíc po vydání rozhodnutí I. stupně. Takto

konkrétně však měl být podklad pro rozhodnutí shromážděn, specifikován a

vyhodnocen již při vydání rozhodnutí kancléře dne 5. 1. 2012; to se nestalo. Nelze

tedy pochybovat o tom, že rozhodnutí kancléře o propuštění žalobce ze služebního

poměru bylo vydáno v rozporu s § 184 odst. 2 zákona. Tuto podstatnou jeho vadu

však nemohl odstranit svým rozhodnutí odvolací orgán, protože nebylo v jeho moci

zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zpětně k datu vydání rozhodnutí

kancléře. Podle městského soudu takovou „opravu“ rozhodnutí I. stupně nelze

připustit i proto, že by znamenala zkrácení práva účastníka řízení na efektivní

uplatnění řádného opravného prostředku. Je tomu tak proto, že v řízení zahájeném

z moci úřední musí být účastníku řízení umožněno účinně se bránit prostřednictvím

opravného prostředku.

[6] Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná Bezpečnostní informační služba jako

stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, kterou opřela o § 103

odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

[7] Podle stěžovatelky městský soud její věc posoudil po právní stránce nesprávně, pokud

došel k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné. Zdůrazňuje, že

v projednávané věci bylo s žalobcem vedeno spolu s řízením o propuštění ze

služebního poměru souběžně i řízení trestní, přičemž obě tato řízení se týkala týchž

žalobcových jednání. V daném případě proto nemohly být součástí spisu dokumenty,

jimiž byl důkaz proveden, protože tvořily součást trestního spisu. Obstojí proto

postup správního orgánu prvého stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí pouze

odkázal na příslušný trestní spis. Do správního spisu byly kopie příslušných originálů

listin skutečně zahrnuty až po vydání rozhodnutí. To však nemohlo ovlivnit správnost

rozhodnutí ve věci samé, protože služební funkcionář se ve svém rozhodnutí neopíral

o neexistující nebo vymyšlené podklady, ale o podklady skutečné, v odůvodnění

napadeného rozhodnutí jednoznačně určené a žalobce k nim měl umožněn přístup.

Nebyl tak vystaven libovůli služebního funkcionáře. Žalobce měl možnost do spisu

nahlédnout v průběhu odvolacího řízení. Jestliže pak byl spis doplněn o příslušné

podklady v průběhu odvolacího řízení, nemohlo dojít k újmě na jeho právech.

[8] Chybný je též názor městského soudu, že stěžovatelka nemohla v rámci odvolacího

řízení zhojit vady v řízení před správním orgánem prvé stupně, tedy napravit vytýkané

(soudem a ostatně i žalovanou) nepřesné a nekonkrétní odůvodnění rozhodnutí

kancléře. Správní orgán prvého stupně vycházel z existujících podkladů v rozhodnutí

označených, byť pouze odkazem na číslo jednací příslušného trestního spisu. Bylo

jasně charakterizováno i jednání, které bylo kladeno žalobci za vinu. Nedostatky u

účtenek předkládaných v kancléřem označeném období byly přitom zjevné, „do očí

bijící“: Šlo o zjevné padělky, což koneckonců konstatovaly i orgány činné v trestním

řízení. Na kancléřově straně tedy nebyla libovůle v rozhodování. Naopak kancléř měl

po seznámení se s podklady, které ve svém rozhodnutí označil, důvod k postupu,

7 As 111/2016

který zvolil, resp. vzhledem ke znění § 42 odst. 1 („příslušník musí být propuštěn“)

zákona, nemohl postupovat jinak. Lze tedy posoudit, zda úvahy a závěry spolehlivě a

odpovídajícím způsobem vycházejí ze skutkových zjištění či nikoliv,

a zda argumentace správního orgánu odráží zjištěný stav věci. Již odůvodnění

prvoinstančního rozhodnutí identifikovalo žalobcovo jednání tak, že předkládal k

vyúčtování falšované účetní doklady, které byly založeny v trestním spise. Tato

okolnost dostatečně určitě vymezila i meze možné žalobcovy protiargumentace. Mohl

tvrdit, že účtenky v trestním spise jsou pravé, či že nebylo prokázáno, že je předkládal

právě on. Tyto vady v argumentaci prvoinstančního orgánu tedy bylo možno shledat,

a účinně na ně poukázat v řádném opravném prostředku. Není tedy pravda, že právo

na uplatnění opravného prostředku bylo v posuzovaném případě zcela formální.

Tvrzení soudu, že až z rozhodnutí vydaného odvolacím orgánem se žalobce dověděl,

jaké jednání přesně mu je kladeno za vinu, o jaké důkazy se služební funkcionář opírá

a jakými úvahami ke svým závěrům dospěl, je pak v rozporu s obsahem spisu, ze

kterého vyplývá, že žalobci bylo v průběhu odvolacího řízení, tedy před vydáním

rozhodnutí, umožněno do spisu nahlížet (viz přiložené záznamy), umožněno

předkládat své argumenty a odvolací orgán se s touto argumentací v odůvodnění svého

rozhodnutí vypořádal.

[9] Rozsudek městského soudu je i dílem nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Soud

totiž na jedné straně přihlédl k tomu, že trestní řízení vedené proti žalobci pro skutek,

jenž byl důvodem jeho propuštění ze služebního poměru, bylo zastaveno (usnesením

státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 6. 2015,

č. j. 1 VZT 321/201-17), neboť se stíhaný skutek nestal [§ 172 odst. 1 písm. a) trestního

řádu]. Na straně druhé však uvedl, že je ve správním soudnictví vázán jen případným

rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (viz § 52 odst. 1

soudního řádu správního). Podle názoru žalované by však soud neměl být vázán

ani zprošťujícím rozhodnutím soudu. Městský soud v závěru rozsudku také uvedl,

že neshledal rozumný důvod pro to, aby odhlédl od rozhodnutí vydaného příslušným

orgánem činným v přípravném řízení trestním. Takové vypořádání věci považuje

stěžovatelka za nesrozumitelné. Není totiž zřejmé, co konkrétně městský soud

z předestřených skutečností vyvozuje, resp. co znamená, že neodhlédl od rozhodnutí

vydaného příslušným orgánem činným v přípravném řízení trestním. Podle názoru

žalované se soud může s řešením skutkových a právních otázek v rozhodnutí vydaném

v trestní věci buď ztotožnit, nebo je odmítnout, ale věta, že soud k tomuto rozhodnutí

přihlédl, je sama o sobě bez jakékoli vypovídající hodnoty. Napadený rozsudek je

proto dílem i nepřezkoumatelný.

[10] Žalobce považuje podanou kasační stížnost žalované za opožděnou. Má totiž

k dispozici stížností napadený rozsudek městského soudu, z jehož doložky právní

moci vyplývá, že rozhodnutí ze dne 25. 2. 2016, č. j. 8 Ad 13/2012-78-82, resp. jeho

výrok I. nabyl právní moci dne 17. 5. 2016 a II. výrok se stal vykonatelným dne

17. 6. 2016. Dovozuje proto stejně jako žalovaná, že tento rozsudek městského soudu

je pravomocný. Žalovaná nadto již na jeho základě dne 28. 6. 2016, č. j. 284/2016-BIS-

50 vydala rozhodnutí služebního funkcionáře, kterým zastavila zvláštní řízení o

propuštění žalobce ze služebního poměru. Kasační stížnost je i věcně nedůvodná.

Stěžovatelka účelově ve své stížnosti neuvádí všechny rozhodné skutečnosti. A to

zejména pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu

v poukazované trestní věci žalobce. Musela by totiž konstatovat, že rozhodnutí VSZ

7 As 111/2016 - 51

pokračování

vycházelo v podstatě z názoru soudu, který věc nestranně posoudil a rozhodl. Skutek,

pro který byl žalobce stíhán a v podstatě i propuštěn ze služebního poměru se totiž

nestal. Nebylo totiž v trestním řízení nijak prokázáno ani zpronevěření částky 8.551

Kč žalobcem (protože mu bylo ve skutečnosti svěřeno jen 3.000 Kč), ani že by byla

předkládána falza účtenek, resp. že by se vůbec stal skutek, jak byl popsán v obžalobě.

Pokud by však žalovaná, resp. kancléř shromáždil veškeré zákonem předpokládané

podklady pro své rozhodnutí, musel by dojít k totožnému právnímu názoru jako

orgány činné v trestním řízení. Protože tak ale neučinil, vydal nezákonné rozhodnutí.

Obstát nemůže ani argumentace, že žalobci byly svěřeny finanční prostředky na nákup

pohonných hmot a tyto prostředky nebyly řádně vyúčtovány, čímž vznikl schodek,

za který by žalobce odpovídal. Je tmu tak proto, že doposud žádný kompetentní orgán

nerozhodl o tom, že by žalobci svěřené prostředky nebyly řádně vyúčtovány. Naopak

žalobce podával vyúčtování každý měsíc dopravnímu referentovi a doposud nebyly

z jeho strany shledány pochybnosti nebo nesrovnalosti. Ze všech uvedených důvodů

má za to, že je kasační stížnost účelová, založená na domněnkách stěžovatelky, a to

ačkoliv jí musí být i z jiných kauz v „akci benzín“ zřejmé, že se sama dopustila

značných pochybení, jež vyústily k nepodloženému vyšetřování příslušníků 2.

servisního odboru BIS a jejich dehonestaci. Ze všech uvedených důvodů proto

navrhuje, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl.

[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského

soudu v souladu s § 109 odst. 3, 4 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů uplatněných v kasační

stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[12] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podává z důvodů uvedených

v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném

posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a také pro

nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu.

[13] Jde-li o vytýkanou nepřezkoumatelnost [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], či jinou vadu

v řízení, Nejvyšší správní soud konstatuje, že jde o vlastnost rozhodnutí správního

soudu, ke které je povinen přihlížet z úřední povinnosti. K posouzení této vady řízení

musel Nejvyšší správní soud přistoupit přednostně a není přitom omezen dispoziční

zásadou.

[14] Nejvyšší správní soud při posuzování zákonnosti napadeného rozsudku městského

soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález

sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 94/97), podle níž jedním z principů, které

představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu,

je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit. Z odůvodnění rozhodnutí proto

musí vyplývat především vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení

důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

[15] Nejvyšší správní soud nepominul ani nález sp. zn. I. ÚS 741/06: „odůvodnění

rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit,

jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným

požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí

zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla

spravedlivě posouzena“. Také v nálezu sp. zn. I. ÚS 1534/08 Ústavní soud konstatoval,

že: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit,

proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v

7 As 111/2016

zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces

garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“. K podobným závěrům dospívá ve své stabilní

judikatuře také Nejvyšší správní soud.

[16] Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné a srozumitelné, musí z něj být zřejmé,

jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o podstatných

skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při jejich posuzování. Nesmí být

také vnitřně rozporné. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze

dovodit, z jakého skutkového stavu věci správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do

rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je soud, nestanoví-li

zákon jinak (srov. § 75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.),

vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze ani okolnost, že obsah odůvodnění

rozhodnutí správního soudu v podstatě předurčuje možný rozsah opravného

prostředku vůči tomuto rozhodnutí ze strany účastníků řízení. Pokud by vůbec

neobsahovalo odůvodnění, nebo by nereflektovalo žalobní námitky, mělo by to nutně

za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.

[17] Z obsahu napadeného rozsudku městského soudu je ale dostatečně zřejmé,

z jakých skutkových a právních důvodů městský soud napadená správní rozhodnutí

zrušil. Učinil tak pro porušení práv žalobce, pro nezákonnost rozhodnutí správního

orgánu prvého stupně a porušení procesních práv žalobce v odvolacím řízení. Bylo

tomu tak proto, že se žalobce o skutečných důvodech a skutkových okolnostech, které

vedly k jeho propuštění ze služebního poměru, dozvěděl až z rozhodnutí stěžovatelky.

Formální postup správních orgánů obou stupňů v jeho věci mu tak fakticky

znemožnil, aby mohl již ve správním řízení využít efektivně opravného prostředku

(odvolání) proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně (skutkovým a právním

závěrům, které vedly k jeho vydání). Uvedené platí pak tím spíše, je-li právním

předpisem (§185 a § 190 odst. 1 zákona) odvolací lhůta zkrácena na 7 dnů. Vyslovené

právní názory městského soudu, na nichž je vystavěn výrok I. napadeného rozsudku,

tak jsou nejen dostatečně srozumitelné (tedy i přezkoumatelné), ale také věcně správné.

Rozsudek městského soudu tedy není nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.

[18] Městský soud ve svém rozsudku na str. 8 odst. 5 skutečně deklaroval, že soud je při

svém rozhodování vázán jen rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin,

kdo jej spáchal; a současně i uvedl, že „pro úplnost“ přihlédl i k tomu, že trestní řízení

vedené proti žalobci pro skutek, pro nějž byl propuštěn ze služebního poměru,

bylo zastaveno, neboť se stíhaný skutek nestal [§ 172 odst. 1 písm. a) trestního řádu].

[19] Tento předestřený postup městského soudu není ani v rozporu s § 52 odst. 2 s. ř. s.,

ani nezpůsobuje nesrozumitelnost. Ustanovení § 52 odst. 2 s. ř. s. zakotvuje zásadu

vázanosti soudu jiným rozhodnutím soudu o tom, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej

spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. Městským soudem poukazované

usnesení VSZ ze dne 9. 6. 2015, o zamítnutí stížnosti stěžovatelky do usnesení MSZ v

Praze ze dne 27. 2. 2015, o zastavení trestního stíhání žalobce pro skutky, pro něž měl

být současně i propuštěn ze služebního poměru k stěžovatelce, takovým rozhodnutím

skutečně není. Městský soud tedy mohl usnesení provést jako listinné důkazy a řádně

je vyhodnotit. Dospěl při tom k závěru, že obsah předloženého správního spisu

neobsahuje důkazy a skutečnosti, které by byly sto prokázat, že se žalobce dopustil

jednání, které mu bylo původně kladeno za vinu. Neshledal ani žádného rozumného

důvodu k tomu, aby se odchýlil od závěru orgánů činných v trestním řízení, byť pro

7 As 111/2016 - 52

pokračování

něj nebyly závazné. Takovýto postup městského soudu není nesrozumitelný. Je

naopak zcela logický a i dostatečně skutkově podložený.

[20] Městský soud při svém rozhodování přisvědčil žalobci, že v jeho právní věci byla

žalobou napadená rozhodnutí nezákonná, neboť nereflektovala práva žalobce,

který se až z rozhodnutí odvolacího správního orgánu dozvěděl, jaké jednání přesně

mu je kladeno za vinu, o jaké důkazy se služební funkcionář správního orgánu prvého

stupně opíral, jakými úvahami ke svým závěrům dospěl, a že žalobce neměl možnost

průběžně se seznamovat s výsledky dokazování, když všechny rozhodné skutečnosti

měly v souladu se zákonem vyplývat již z rozhodnutí správního orgánu prvého

stupně. S těmito závěry stěžovatelka nesouhlasila a napadla rozsudek městského soudu

kasační stížností.

[21] Rozsudek městského soudu dále není nezákonný pro nesprávné posouzení právní

otázky soudem v předcházejícím řízení. Je třeba vyjít z této právní úpravy:

[22] Podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona musí příslušník být propuštěn, jestliže porušil

služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného

činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Podle § 174 odst. 1

písm. b) účastník má právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke

způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění. Podle § 183 zákona při

řízení o propuštění podle § 42 odst. 1 písm. d) („zvláštní řízení“) se postupuje podle

hlav I a II s výjimkou ustanovení § 174 odst. 1 písm. b). Podle § 184 odst. 1 je zvláštní

řízení zahájeno dnem, kdy ředitel bezpečnostního sboru nebo vedoucí organizační

části bezpečnostního sboru, jenž má pravomoc jednat a rozhodovat ve věcech

služebního poměru, učiní první úkon vůči účastníkovi. Podle § 184 odst. 2 prvním

úkonem může být doručení rozhodnutí o propuštění, jestliže služební funkcionář

uvedený v odstavci 1 zjistil takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to

v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Podle § 185 je odvolání možno

podat do 7 kalendářních dnů ode dne doručení rozhodnutí o propuštění. Odvolání

nemá odkladný účinek.

[23] Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že žalobou napadené rozhodnutí,

resp. rozhodnutí správního orgánu prvého stupně (rozhodnutí kancléře) o propuštění

žalobce ze služebního poměru bylo rozhodnutím vydaným ve zvláštním řízení podle

§ 183 a násl. zákona. U takového rozhodnutí je zcela nezbytné vyžadovat, jak

přiléhavě uvedl již městský soud „vysoký důkazní standard“. To se nestalo, neboť při

jeho vydání nebyly splněny předpoklady, které zákon v § 184 odst. 2 zákona stanoví.

Žalobce po vydání prvostupňového rozhodnutí, které bylo také prvým úkonem

v řízení, neměl možnost plně využít svých práv, která by mu jinak náležela již

v prvostupňovém řízení (srov. § 183 zákona). Na uvedeném nic nemění, že tento

vadný stav napravovala žalovaná ve svém řízení, ani okolnost, že v rozhodnutí

žalované byly pregnantně rozvedeny důvody, které měly vést již správní orgán I.

stupně k vydání rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru. Proto tedy

rozhodnutí odvolacího správního orgánu nezavdává důvodné pochybnosti o tom, zda

byly naplněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí správního orgánu prvého

stupně obsažené v § 42 odst. 1 písm. d) zákona.

[24] Je tomu tak proto, že prostý důvodných pochybností musí být již skutkový stav věci,

na jehož základě je vydáváno rozhodnutí ve zvláštním řízení podle § 183 zákona

(zde rozhodnutí kancléře). Je to totiž právě a výhradně toto rozhodnutí (které je i

7 As 111/2016

prvým úkonem v řízení), resp. skutkový stav věci, z nějž vycházelo, které předurčuje

možný rozsah odvolacích důvodů a správního přezkumu prvého rozhodnutí. Pokud

by se totiž – tak jak tomu bylo v této věci - žalobce dozvěděl konkrétní rozhodné

skutkové a právní důvody, pro které byl propuštěn ze služebního poměru, až

z rozhodnutí o odvolání (rozhodnutí žalované), posouvalo by se vlastní posouzení

výhrad proti propuštění teprve na řízení soudní. Řízení před správními soudy však

nemá být, a také není, pokračováním správního řízení, ale jde o samostatné řízení

založené na kasačním principu o přezkoumávání zákonnosti správních rozhodnutí a

postupů, které jejich vydání předcházely. Správnímu soudu tak nepřísluší nahrazovat

činnost odvolacího správního orgánu.

[25] Městský soud proto i s poukazem na judikaturu kasačního soudu (rozsudek ze dne

26. 8. 2014, č. j. 6 Ads 77/2013 - 54) dospěl ke správnému závěru, že již rozhodnutí

správního orgánu prvého stupně v této věci (rozhodnutí kancléře) muselo obligatorně

ve smyslu § 184 odst. 2 zákona vykazovat tzv. „vysoký důkazní standard“. Znamená

to, že za stavu, kdy (ve zvláštním řízení) bylo prvým úkonem správního orgánu

prvého stupně vůči žalobci vydání právě až rozhodnutí o propuštění žalobce ze

služebního poměru [tedy za stavu, kdy byla jinak negována oprávnění žalobce dle §

174 odst. 1 písm. b) téhož zákona], bylo povinností tohoto orgánu, aby před

rozhodnutím zjistil takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Bylo tedy

povinností správního orgánu prvého stupně, aby své rozhodnutí vydal až za stavu věci,

který by bez pochybností osvědčoval, že žalobce skutečně porušil služební slib tím, že

se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky toho kterého trestného činu,

jehož spáchání je mu kladeno za vinu a aby naplnění těchto jednotlivých podmínek

pro vydání rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru nalezlo také svůj

odraz v odůvodnění tohoto rozhodnutí (skutkových a právních úvahách kancléře). Jen

v takovém případě by měl žalobce reálné právo rozhodnutí napadnout kvalifikovaným

odvoláním.

[26] Jak uvedl přiléhavě již městský soud, tomuto legitimnímu požadavku napadené

rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nedostojí. Z rozhodnutí kancléře totiž

vůbec po skutkové stránce nevyplývá, jakým konkrétním jednáním (skutky) a kdy se

měl žalobce dopustit vytýkaného jednání a které znaky kterého trestného činu měly

být tímto jednáním naplněny. Nepodává se ani úvaha o tom, jak jednání žalobce bylo

způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Žalobce tedy neměl možnost

řádně posoudit, zda závěr správního orgánu prvého stupně může po skutkové i právní

stránce obstát. Jeho obrana proti takovému rozhodnutí byla tím zásadně ztížena; při

vydání rozhodnutí tak nebyly splněny předpoklady, které na něj klade § 184 odst. 2

zákona.

[27] Neobstojí argumentace stěžovatelky, která zdůrazňuje, že spolu s řízením o propuštění

žalobce ze služebního poměru bylo souběžně vedeno i trestní řízení, přičemž obě tato

řízení se týkala téhož jednání žalobce, a proto postačovalo odkázat na probíhající

trestní řízení a důkazy, o které se opíralo. To proto, že řízení o propuštění ze

služebního poměru je samostatné a nezávislé na probíhajícím řízení trestním. Pokud

pak zákon v § 184 odst. 2 služebního zákona dokonce správnímu orgánu výslovně

ukládá, aby zjistil takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (v rozsahu

nezbytném pro jeho rozhodnutí), bylo povinností rozhodujícího správního orgánu,

aby sám a řádně zjistil skutkový stav věci předpokládaný zákonem, aby tento měl

7 As 111/2016 - 53

pokračování

oporu ve spise a také nalezl svůj odraz v odůvodnění přijatého rozhodnutí; to se

nestalo.

[28] Jak uvedeno, řízení před krajskými soudy není pokračováním správního řízení, ale je

řízením přezkumným. Stěžovatelka se proto mýlí, pokud dovozuje, že byla oprávněna

v odvolacím řízení zhojit vady řízení na I. stupni při zjišťování skutkového stavu,

jakož i napravit nepřesné a nekonkrétní odůvodnění rozhodnutí kancléře. Je tomu tak

proto, že tím zkracuje žalobce na jeho právu domáhat se přezkoumání zákonnosti

správního rozhodnutí ve správním řízení. Skutečné a relevantní důvody, které vedly

k vydání rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru, se totiž žalobce

fakticky dozvěděl až z rozhodnutí stěžovatelky o zamítnutí odvolání. Případné

výhrady vůči odvolacím správním orgánem popsanému zjištěnému skutkovému stavu

věci a skutečným důvodům, na nichž mělo být vystavěno již rozhodnutí správního

orgánu prvého stupně, tak v této věci nebylo možno přezkoumat ve správním řízení.

Na uvedeném ničeho nemůže změnit ani nynější tvrzení stěžovatelky, že rozhodovací

důvody byly žalobci známy proto, že mu bylo v průběhu odvolacího řízení - před

vydáním rozhodnutí o odvolání umožněno nahlížet do spisu a předkládat argumenty,

s nimiž se stěžovatelka vypořádala. Bylo totiž primárně na správním orgánu prvého

stupně, aby před vydáním svého rozhodnutí řádně a v zákonném rozsahu zjistil

skutkový stav věci a teprve po té vydal rozhodnutí, které by odpovídalo zákonu.

[29] Protože městskému soudu nepřísluší nahrazovat činnost odvolacího správního orgánu,

zrušil soud spolu s rozhodnutím stěžovatelky oprávněně i rozhodnutí správního

orgánu prvého stupně (rozhodnutí kancléře) a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení.

[30] Z vyložených důvodů pak Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost směřující

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č. j. 8 Ad 13/2012 - 78,

protože není důvodná (§ 110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).

[31] Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., za použití § 120 s. ř. s.

Žalovaná se svou kasační stížností úspěch neměla a proto je povinna zaplatit procesně

úspěšnému žalobci, zastoupenému na základě plné moci advokátem, na náhradě

nákladů řízení částku 4.114 Kč. Náklady spočívají v odměně advokáta za jeden úkon

právní služby v hodnotě 3.100 Kč [§ 1 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1

písm. d) advokátního tarifu] a v náhradě hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3

advokátního tarifu). Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se

tento nárok o částku odpovídající této dani, kterou je povinen z odměny za

zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z

přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a která činí 714 Kč. Nejvyšší správní

soud proto rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů

řízení částku 4.114 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Ing. Milana Mlezivy, advokáta.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

JUDr. Michal Mazanec

předseda senátu

7 As 111/2016