5 Afs 3/2012 · Nejvyšší správní soud

OUTCOME: zrušeno + zrušení rozhodnutí spr. orgánu

MATTER: Ochrana hospodářské soutěže a veřejné zakázky

5 Afs 3/2012 - 131

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily

Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D.

v právní věci žalobce: Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., se sídlem Sokolov, Staré

náměstí 69, zastoupeného Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, Advokátní kancelář

Pokorný, Wagner & partneři, s.r.o., se sídlem Praha 1, Karolíny Světlé 301/8, proti

žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 7, v

řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12.

2011, č. j. 62 Af 67/2010 - 140,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, č. j. 62 Af 67/2010 - 140,

se zrušuje.

II. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 6. 9. 2010,

č. j. ÚOHS-R 8/2010 HS-13302/2010/310/MVr, s e z r u š u j e a věc

s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na nákladech řízení 24 424 Kč do 30

dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Radka

Pokorného, advokáta.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

5 Afs 3/2012

[1] Rozhodnutím ze dne 8. 1. 2010, č. j. ÚOHS-S355/2007/KD-357/2010/820/HKa,

žalovaný rozhodl, že žalobce (dále jen „stěžovatel) se jako právní nástupce společnosti

Sokolovská uhelná, a. s. dopustil porušení zákazu kartelových dohod podle § 3 odst. 1

zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, § 3

odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění účinném do

31. 8. 2009 (dále jen „ZOHS“) a čl. 81 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství

(dále jen „Smlouva ES“), když se svými distributory a konečnými odběrateli uzavíral

dohody, ve kterých se tito zavázali, že hnědé uhlí a hnědouhelné brikety dodané

stěžovatelem (resp. jeho právním předchůdcem) nebudou vyvážet mimo území České

republiky a že s palivem dodaným stěžovatelem nebudou obchodovat tak, aby vývoz

z České republiky umožnili. Tyto dohody stěžovatel uzavíral a plnil v období od

30. 12. 1997 do 27. 8. 2009, přičemž cílem uvedeného jednání bylo narušení hospodářské

soutěže na trhu hnědouhelných briket, hnědého energetického uhlí a hnědého tříděného

uhlí v České republice. Uvedené jednání bylo stěžovateli žalovaným zakázáno a byla mu

uložena pokuta ve výši 17 283 000 Kč. Stěžovateli byla taktéž uložena povinnost nahradit

náklady správního řízení ve výši 2500 Kč.

[2] Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který byl rozhodnutím ze dne

6. 9. 2010, č. j. ÚOHS-R 8/2010 HS-13302/2010/310/MVr zamítnut, když předseda

žalovaného po přezkoumání souladu jak napadeného rozhodnutí, tak správního řízení,

které mu přecházelo, jakož i po přezkoumání věcné správnosti napadeného rozhodnutí

v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu, dospěl k závěru, že žalovaný se nedopustil

žádných pochybení, jež by mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

[3] Rozkladové rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou u Krajského

soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), v níž mj. namítal nepřezkoumatelnost napadeného

rozhodnutí, porušení zásady ochrany legitimního očekávání, uplynutí prekluzivní lhůty

pro vydání rozhodnutí či nenaplnění materiálních znaků správního deliktu. Krajský soud

rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 62 Af 67/2010 – 140, žalobu stěžovatele jako

nedůvodnou zamítl, když rozhodnutí žalovaného považoval za přezkoumatelné a

z pohledu aplikace hmotného práva za zákonné. Krajský soud měl za to, že žalovaný v

průběhu rozhodování aplikoval správný právní předpis, v jeho rámci vždy správní právní

normu a nedopustil se žádného výkladového pochybení, které by mohlo mít vliv na

zákonnost napadeného rozhodnutí.

II. Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti

[4] Proti shora označenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel u zdejšího

soudu včasnou kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d)

zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen „s. ř. s.“).

[5] Rozsudek stěžovatel napadl v celém jeho rozsahu, a to z důvodu tvrzeného

nesprávného posouzení právních otázek krajským soudem, vad řízení spočívajících v tom,

že správní soud nepřihlédl k tomu, že při zjišťování skutkového stavu věci byl porušen

zákon č. 500/2004 Sb., správní řad, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)

5 Afs 3/2012 - 132

pokračování

v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit

zákonnost rozhodnutí a z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

[6] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že žalovaný se již v minulosti v rámci šetření

vedeného pod sp. zn. P 796/97 zabýval obsahem smluv uzavřených mezi ním a jeho

odběrateli. Pokud přitom tyto dohody (obsahující klauzuli o zákazu exportu) neshledal v

rozporu s tehdy platnou a účinnou soutěžněprávní legislativou, měl stěžovatel legitimní

důvod domnívat se, že předmětná ujednání byla žalovaným považována za kompatibilní

s právní úpravou ochrany hospodářské soutěže. Jelikož žalovaný přistupoval dlouhodobě

stejně k posuzování soutěžněprávních aspektů trhu s hnědým uhlím ve vztahu k jemu

nepochybně známým skutečnostem o tom, že smlouvy hnědouhelných producentů

s distributory obsahují ujednání, která nyní vykládá jako dohody dle § 3 odst. 1 ZOHS,

pak je dle stěžovatele nepochybné, že došlo ke vzniku správní praxe, s níž jsou všichni

hnědouhelní producenti seznámení a chovají se na trhu v souladu s ní. Stěžovatel je proto

přesvědčen, že závěr krajského soudu, že mu nemohlo vzniknout legitimní očekávání,

že jeho jednání je v souladu se soutěžním právem, resp. není správním deliktem, je zcela

nepodložený a nesprávný.

[7] Stěžovatel je dále přesvědčen, že závěr krajského soudu, že ke dni nabytí právní

moci druhostupňového rozhodnutí žalovaného ještě neuplynula prekluzivní lhůta dle § 22

odst. 5 ZOHS pro uložení pokuty za údajné deliktní jednání, je taktéž nesprávný. Pokud

by dle stěžovatele platilo, že prekluzivní lhůta dle § 22 odst. 5 ZOHS počne běžet až

spácháním (dokonáním) pokračujícího deliktu, takový stav by fakticky umožňoval, aby

žalovaný věděl o protiprávním jednání, neučinil ohledně takového jednání žádné kroky tak

dlouho, jak dlouho by toto protiprávní jednání trvalo, a po ukončení protiprávního

jednání by teprve započala běžet prekluzivní lhůta. Takový výklad ustanovení § 22 odst. 5

ZOHS je dle stěžovatele nejen nelogický, ale i zjevně účelový.

[8] Nesprávný je dle názoru stěžovatele i závěr žalovaného potvrzený krajským

soudem o naplnění znaků správního deliktu dle § 3 odst. 1 ZOHS, neboť jak krajský soud

tak i žalovaný dle tvrzení stěžovatele nesprávně vyložili charakter některých smluvních

ujednání, jež byla předmětem správního řízení, jako dohody narušující soutěž, když o

nezávaznosti, neúčelnosti a obsolentnosti těchto smluvních ujednání shodně vypověděli i

svědci vyslechnutí k tomu žalovaným.

[9] Materiální stránka deliktu dle § 3 odst. 1 ZOHS nemohla být dle stěžovatele

v kontextu dané věci naplněna ani s ohledem na některá specifika hnědouhelných komodit

a relevantních trhů. Stěžovatel je totiž toho názoru, že narušení soutěže je možné zkoumat,

a to jak v případě jejího skutečného narušení, tak i v případě analýzy potenciálních dopadů

údajných dohod na relevantní trh, pouze ve vztahu ke (i) skutečnému trhu a jeho

specifikům, (ii) v daném časovém horizontu a (iii) kvalitě a existenci soutěže na tomto trhu

či trzích. Dle názoru stěžovatele je zcela nepřípustné při zkoumání potenciálního narušení

soutěže přihlížet k jinému než skutečnému trhu a stavu soutěže na takovém trhu, nebo

dokonce na takovou analýzu zcela rezignovat.

[10] Stěžovatel je taktéž přesvědčen, pokud jde o posouzení jeho jednání z hlediska

aplikovatelnosti čl. 81 Smlouvy ES, že vytýkané jednání nemohlo mít dopad na obchod

mezi členskými státy a i pokud by dopad na obchod mělo, tento potenciální dopad nikdy

nemohl naplnit kritérium „znatelnosti“. V této souvislosti stěžovatel poukazuje především

na fakt, že export hnědouhelných paliv z České republiky v posledních letech činil cca 3 %

5 Afs 3/2012

celkové produkce komodity v České republice, přičemž tvořil de facto dodávky komodit

určené k přímé spotřebě, nikoli k dalšímu prodeji. Dle stěžovatele je proto zjevné, že

omezený export hnědouhelných paliv a fakticky nulový import těchto komodit zcela

jednoznačně potvrzuje zásadní oddělenost a nepropojenost tuzemského trhu s trhy jiných

členských států.

[11] Stěžovatel napadá rovněž nesprávnou aplikaci § 6 odst. 1 písm. b) ZOHS na jeho

postavení na trhu hnědého energetického uhlí v období po roce 2006. Podle posledně

uvedeného ustanovení totiž platí: „Zákaz dohod podle § 3 odst. 1 se nevztahuje na vertikální

dohodu, pokud podíl žádného z účastníků dohody na relevantním trhu nepřesahuje 15 %.” Dle

názoru stěžovatele přitom žalovaný nesprávně zjistil jeho tržní podíl na relevantním trhu

hnědého energetického uhlí, když nezohlednil do celkového objemu trhu objem dodávek

společnosti Severočeské doly, a.s. pro společnost ČEZ, a. s. z důvodu, že obě společnosti

patří do stejného podnikatelského seskupení (skupina ČEZ).

[12] Rozsudek krajského soudu i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného nelze dle

stěžovatele považovat za zákonná rovněž z toho důvodu, že z pouhé účasti několika

stejných osob v představenstvu právního předchůdce stěžovatele a stěžovatele samotného

nelze dovozovat subjektivní vztah právnické osoby ve formě nevědomé nedbalosti ve

smyslu § 22b odst. 6 ZOHS. Dle stěžovatele byl přitom dán rovněž důvod k aplikaci § 22b

odst. 1 ZOHS ve znění od 1. 9. 2009, neboť vynaložil veškeré úsilí, které od něj bylo

možné požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil, když bezprostředně poté, co

žalovaný zahájil správní řízení, nebyla do smluv uzavíraných s odběrateli stěžovatele

ujednání, jež byla předmětem správního řízení, zahrnována.

[13] Stěžovatel ve svém podání napadá rovněž závěr krajského soudu týkající se aplikace

výjimky dle § 3 odst. 4 ZOHS. Dle tvrzení uvedeného v kasační stížnosti stěžovatel

uplatněním dodávek na domácí trh přispěl k dostupnosti svých komodit konečným

spotřebitelům na trhu v České republice, aniž by současně uložil svým distributorům

nadbytečná omezení, ani nevyloučil soutěž na podstatné části trhu, tj. pokud se ve vztahu

k vytýkaným smluvním ujednáním skutečně jednalo o dohody dle § 3 odst. 1 ZOHS, byla

naplněna všechna zákonná kritéria pro aplikaci výjimky dle § 3 odst. 4 ZOHS.

[14] Pochybení žalovaného spatřuje stěžovatel i ve skutečnosti, že bez ohledu na údajnou

skartaci spisu P 796/97 a údajnou neznalost žalovaného o této věci, měl žalovaný

postupovat v souladu s § 3 správního řádu a učinit úkony ke zjištění skutkového stavu, o

němž nejsou důvodné pochybnosti. S ohledem na procesní postup žalovaného však takový

skutkový stav dle názoru stěžovatele zjištěn nebyl, přičemž však rozsudek krajského soudu

tuto skutečnost nesprávně nezohlednil.

[15] Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že rozsudek krajského soudu je ve svém

odůvodnění, a to minimálně ve vztahu k otázkám legitimního očekávání a uplynutí

prekluzivní lhůty dle § 22 odst. 5 ZOHS nepřezkoumatelný, a to z toho důvodu, že závěry

a dedukce krajského soudu jsou dovozovány z judikatury týkající se odlišných procesních

institutů a nelze je žádným způsobem logicky dovodit z odkazované judikatury.

[16] S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti proto stěžovatel navrhl, aby

Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu ze dne 15. 12. 2011, č. j. 62 Af 67/2010 –

140, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5 Afs 3/2012 - 133

pokračování

III. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti

[17] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu a uvedl, že

judikatura, na níž stěžovatel ve vztahu k aplikaci zásady ochrany legitimního očekávání

poukazuje, hovoří o ustálené konstantní správní praxi, za niž nelze považovat jednotlivý

správní postup v případě stěžovatele, resp. jeho právního předchůdce. Nadto tento postup

dle žalovaného neaproboval předmětné jednání jako soutěžně konformní.

[18] Žalovaný rovněž odmítl tvrzení stěžovatele o uplynutí prekluzivní lhůty dle § 22

odst. 5 ZOHS pro uložení pokuty za deliktní jednání, když v projednávané věci se dle jeho

názoru jedná o pokračující delikt, o němž se lze podle trestněprávní doktríny dozvědět

nejprve v okamžiku jeho dokonání.

[19] Tvrzení stěžovatele o nemožnosti aplikace čl. 81 Smlouvy ES na jeho jednání

považuje žalovaný taktéž za liché, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovatel pomíjí,

že k dovození možného ovlivnění obchodu mezi členskými státy postačí toliko dosažený

tržní podíl sám o sobě. Skutkové zjištění stran překročení obratového kritéria tak není

třeba. Stran zbývající argumentace stěžovatele odkázal žalovaný na správní rozhodnutí a

rozsudek krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele

jako nedůvodnou zamítl.

IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[20] Stěžovatel se včas podanou kasační stížností (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) domáhá přezkumu

rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§ 102 s. ř. s.), jeho

kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§ 106 odst. 1 s. ř. s.) a je zastoupen advokátem

(§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné důvody pro nepřípustnost

kasační stížnosti.

[21] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu

s ustanovením § 109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ve své kasační

stížnosti uplatnil. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s.,

k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[22] Kasační stížnost je důvodná.

IV. A.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí

Tvrzení stěžovatele

[23] Stěžovatel v kasační stížnosti mj. namítal, že rozsudek krajského soudu je ve svém

odůvodnění, a to minimálně ve vztahu k otázkám legitimního očekávání a uplynutí

prekluzivní lhůty dle § 22 odst. 5 ZOHS nepřezkoumatelný, a to z důvodu, že závěry a

5 Afs 3/2012

dedukce krajského soudu jsou dovozovány z judikatury týkající se odlišných procesních a

právních institutů a nelze je žádným způsobem logicky dovodit z odkazované judikatury.

Hodnocení soudu

[24] Jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces, je i povinnost

soudů své rozsudky řádně odůvodnit. Nepřezkoumatelné rozhodnutí totiž nedává

dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím

ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Podle judikatury Nejvyššího správního

soudu je přitom za nepřezkoumatelné nutné považovat takové rozhodnutí, v němž nebyly

vypořádány všechny žalobní námitky, dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé,

proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní

námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené. Za nepřezkoumatelné je nezbytné

považovat rovněž takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná

kritéria, případně je nepřezkoumatelnost rozhodnutí dána tehdy, pokud spis obsahuje

protichůdná sdělení a z rozhodnutí není zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč

(srov. např. rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publikovaný pod č.

1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298, publikovaný pod č.

1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47, publikovaný pod č. 386/2004

Sb. NSS nebo ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25, publikovaný pod č. 81/2004 Sb.

NSS, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou rovněž dostupná na internetové adrese

www.nssoud.cz).

[25] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v částech, kde se krajský

soud zabýval popsanými námitkami stěžovatele, avšak dospěl k závěru, že napadený

rozsudek žádnou z výše uvedených vad netrpí. Z rozsudku je zřejmé, z jakých skutečností

krajský soud vycházel, jakými úvahami se při posuzování řídil a proč neshledal námitky

stěžovatele důvodnými. Co se týká tvrzeného nesouladu mezi krajským soudem

argumentovanou judikaturou a závěry vyplývajícími z napadeného rozsudku, zdejší soud

se s těmito námitkami neztotožnil, když má za to, že závěry vyplývající z judikatury, na

kterou v napadeném rozsudku odkazuje krajský soud, na souzenou věc nepochybně

dopadají. V podrobnostech si přitom dovoluje pro stručnost odkázat na části IV. B. 1. a IV.

B. 2 odůvodnění tohoto rozsudku, ve kterých se této otázce věnuje blíže, a to v širším

kontextu tam posuzovaných námitek.

IV. B.

Nesprávné právní posouzení věci

IV. B. 1.

K porušení zásady ochrany legitimního očekávání

Hodnocení soudu

[26] Správní orgán je nepochybně povinen dbát, aby při rozhodování skutkově

shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, jak mu to ostatně

ukládá ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu. Není-li v obdobných věcech rozhodnuto bez

vážných důvodů obdobně, může jít vskutku o porušení principů legitimního očekávání,

předvídatelnosti práva a ochrany oprávněné důvěry v právo. O takový případ se však v

projednávané věci nejedná.

5 Afs 3/2012 - 134

pokračování

[27] Nejvyšší správní soud se otázkou stability správní praxe a její vynutitelností

před správními soudy opakovaně zabýval (srov. např. rozsudky ze dne 28. 4. 2005,

č. j. 2 Ans 1/2005 - 57, publikovaný pod č. 605/2005 Sb. NSS či ze dne 25. 4. 2006,

č. j. 2 As 7/2005 - 86). Z uvedené judikatury lze dovodit, že princip vázanosti správního

orgánu vlastní správní praxí vychází ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného

zacházení v případě, že zákon dává správnímu orgánu prostor pro uvážení. Rozšířený senát

Nejvyššího správního soudu pak k této problematice ve svém rozhodnutí ze dne

21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, publikovaném pod č. 1915/2009 Sb. NSS,

vyslovil: „Správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá

činnost (příp. i nečinnost) orgánu veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a

použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Jen taková správní praxe

je doplněním psaného práva a je způsobilá modifikovat pravidla obsažená v právní normě.“

[28] Nezákonně benevolentní praxe žalovaného by sice u stěžovatele skutečně mohla

za určitých okolností vytvořit legitimní očekávání, nicméně v projednávané věci hovoří

proti tomu, aby byla přiznána priorita ochraně právní pozice stěžovatele před požadavkem

dosažení objektivní legality mj. skutečnost, že důvod nezahájení správního řízení v období

let 1997 - 1998 není zřejmý, přičemž z ničeho neplyne, že tímto důvodem byla skutečnost,

že žalovaný byl toho názoru, že uvedená ujednání nejsou ujednáními protisoutěžními.

Zdejší soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že důvody pro nezahájení správního

řízení mohly byt různé, přičemž ze žádných důkazů nevyplývá, že by jím měl být souhlas

žalovaného s jednáním stěžovatele.

[29] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že aplikovatelnost zásady ochrany legitimního

očekávání je omezena také tím, že nesmí jít o „nezákonné“ legitimní očekávání. Pokud

by v jednom případě stěžovatel nebyl v rozporu se zákonem za své deliktní jednání

sankcionován, pak takový postup žalovaného nezakládá legitimní očekávání stěžovatele,

že v jiných případech nemůže být v souladu se zákonem postižen (srov. rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2009, č. j. 4 As 58/2008 - 97).

[30] Obdobným způsobem nahlíží na princip legitimního očekávání také Soudní dvůr

Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“), a to zejména pro obor hospodářských aktivit.

V souladu s jeho judikaturou se zásady ochrany legitimního očekávání nemůže dovolávat

osoba, která se dopustila zjevného porušení platné právní úpravy (viz rozsudky Soudního

dvora ze dne 12. 12. 1985, Sideradria, 67/84, Recueil, s. 3983, bod 21 či ze dne 13. 3. 2008,

Vereniging Nationaal Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening, spojené věci C-383/06 až

C-385/06, Recueil, s. I-1561, bod 56, rozsudky Soudního dvora jsou dostupné na adrese

curia.europa.eu). V této souvislosti přitom nelze pominout skutečnost, že dohody

omezující export zboží do zahraničí jsou ze své podstaty schopny narušit hospodářskou

soutěž a, zejména co se týká soutěžního práva Evropské unie, představují tzv. „tvrdé“

protisoutěžní jednání. Stěžovatel (resp. jeho právní předchůdce) si proto musel být vědom,

že se dopouští nezákonného jednání, které je v rozporu s právními předpisy na ochranu

hospodářské soutěže, a že za své jednání může být sankcionován (viz zejména rozsudky

Soudního dvora ze dne 1. 2. 1978, Miller v. Komise, C-19/77, Recueil, s. 131, bod 7 a ze dne

16. 5. 1991, Komise v. Nizozemsko, C-96/89, Recueil, s. I-2461, bod 30: „[T]hat principle may

not be relied upon by an undertaking which has committed a manifest infringement of the rules

in force“).

[31] Z pohledu unijního práva považuje zdejší soud za vhodné poukázat taktéž na

rozhodnutí Tribunálu ze dne 18. 6. 2010, Lucembursko v. Komise, T-549/08, Recueil, s. II-

5 Afs 3/2012

2477, body 71-78, které se sice věcně týkalo jiné právní oblasti (pozastavení průběžných

plateb z Evropského sociálního fondu), nicméně s ohledem na obecnost tam učiněných

závěrů, jsou vývody Tribunálu vyplývající z tohoto rozsudku použitelné i na právě

probíhající řízení: „V souladu s ustálenou judikaturou předpokládá právo dovolávat se

legitimního očekávání současné splnění tří podmínek. Zaprvé musela být zúčastněné osobě

veřejnou správou poskytnuta konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění z oprávněných

a spolehlivých zdrojů. Zadruhé musí být tato ujištění takové povahy, že jsou schopna vyvolat

legitimní očekávání u toho, komu jsou určena. Zatřetí musí být poskytnutá ujištění v souladu

s platnými normami […] V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že porušení zásady

ochrany legitimního očekávání nemůže uplatňovat osoba, která se dopustila zjevného porušení

platné právní úpravy […] V judikatuře tak již bylo upřesněno, že zásada ochrany legitimního

očekávání nemůže bránit pozastavení pomoci Společenství, jestliže podmínky stanovené pro

poskytnutí uvedené pomoci nebyly zjevně splněny […] Případná existence nesrovnalostí, které

nebyly předtím sledované nebo odhalené, nemůže v žádném případě vyvolat legitimní

očekávání (viz v tomto smyslu a obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 16. října 2003, Irsko

v. Komise, C-339/00, Recueil, s. I-11757, bod 81).“

[32] Uvedená kombinace faktorů vede Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě

stěžovatele převažuje zájem na dosažení objektivní legality před zájmem na ochraně jeho

právní pozice. Jeho očekávání, že za ujednání omezující či zakazující export jim

dodávaného zboží nebude nijak sankcionován, nebylo v rozhodné době natolik silně

opřeno o legitimní důvody, aby mu musel ustoupit požadavek legality při výkonu veřejné

správy. Naopak, v situaci, kdy by bylo porušení relevantních právních předpisů ze strany

stěžovatele zcela zřejmé, nelze o vzniku legitimního očekávání vůbec uvažovat. Přijetí

argumentace stěžovatele by znamenalo, že by pachateli jakéhokoliv správního deliktu nebo

přestupku, který za své protiprávní jednání nebyl postižen, vzniklo legitimní očekávání,

které by muselo být zohledňováno při posuzování míry zavinění a stanovení sankce.

Vytýkaná údajná nečinnost žalovaného v jednotlivém případě proto nemohla a ani

nezavázala žalovaného z hlediska jeho budoucího rozhodování. Situace by byla odlišná,

kdyby žalovaný dříve vedl se stěžovatelem správní řízení v souvislosti s předmětnými

dohodami a shledal by, že nedošlo k porušení zákona. Pak by totiž žalovaný musel při

trestání stěžovatele náležitě odůvodnit, proč se odchýlil od svého dřívějšího hodnocení.

Tato hypotetická situace však v posuzované věci nenastala (viz k tomu rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 8 As 67/2009 - 66).

IV. B. 2.

K uplynutí prekluzivní lhůty

Tvrzení stěžovatele

[33] Nezákonnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatel rovněž ve skutečnosti,

že ke dni nabytí právní moci rozhodnutí žalovaného uplynula lhůta stanovená § 22 odst. 5

ZOHS, v níž bylo možné jeho jednání sankcionovat. Stěžovatel předně nesouhlasí

s názorem krajského soudu, že lhůta pro uložení pokuty za pokračující správní delikt

počala běžet teprve od okamžiku ukončení protiprávního jednání (27. 8. 2009) a nikoliv

ode dne, kdy žalovaný zajistil informaci o možném nezákonném jednání (18. 7. 2007).

Pokud by platilo tvrzení krajského soudu, takový stav by dle stěžovatele fakticky

umožňoval, aby žalovaný věděl o protiprávním jednání, neučinil ohledně takového jednání

5 Afs 3/2012 - 135

pokračování

žádné kroky tak dlouho, jak dlouho by toto protiprávní jednání trvalo, a po ukončení

protiprávního jednání by teprve započala běžet prekluzivní lhůta. Na podporu svého

názoru stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn.

II. ÚS 192/05 (N 110/46 SbNU 11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž

dostupná na internetové adrese nalus.usoud.cz) a uzavřel, že závěr krajského soudu,

že ke dni nabytí právní moci rozhodnutí žalovaného ještě neuplynula prekluzivní lhůta

pro uložení pokuty za údajné deliktní jednání, je zcela nepodložený a nesprávný a z tohoto

důvodu je rozsudek krajského soudu zjevně nezákonný.

Hodnocení soudu

[34] Nejvyšší správní soud při posuzování této kasační námitky předně vážil názor

Ústavního soudu vyslovený v nálezu, na který odkazoval stěžovatel ve svém podání.

Dospěl však k závěru, že na daný případ tento nález nedopadá. Předně je třeba uvést, že

Ústavní soud se v tomto nálezu sice vyjádřil k počátku běhu prekluzivních lhůt pro

uložení pokuty za správní delikt, nicméně učinil tak ve výrazně odlišném rámci přezkumu

vymezeném ústavní stížností. V daném řízení byla posuzována námitka směřující proti

výkladu § 14 odst. 5 zákona č. 63/1991 Sb., jak jej pojal Nejvyšší správní soud v rozsudku

ze dne 21. 12. 2004 č. j. 2 A 12/2002-OL-503. Podle posledně uvedeného ustanovení mohl

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže k uložení pokuty za zneužití dominantního

postavení přistoupit do jednoho roku od zjištění porušení povinnosti, nejpozději však do

tří let následujících po roce, ve kterém byla tato povinnost porušena. Nejvyšší správní soud

ustanovení interpretoval tak, že pokuta musí být do jednoho roku ode dne zjištění

porušení povinností uložena pravomocně, přičemž začátkem lhůty je teprve okamžik, kdy

byla stěžovatelce poskytnuta možnost vyjádřit se k předmětu řízení a výsledkům šetření.

Ústavní soud se s tímto výkladem neztotožnil a konstatoval: „Pokud by byl přijat výklad

podaný v napadeném rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, pak by okamžik, kdy se Úřad o

porušení zákazu nebo nesplnění povinnosti dozvěděl, při krajním výkladu mohl být totožný s

okamžikem, kdy je vydáno rozhodnutí, kterým se nesplnění zákazu nebo porušení povinnosti

deklaruje (jak také trefně upozorňuje stěžovatelka). Lhůta by pak byla degradována,

zjednodušeně řečeno, na rámec, v němž má proběhnout rozkladové řízení.“ Jak však Ústavní

soud uvedl v tomto nálezu: „Vztaženo na projednávanou věc ji (otázku správného určení

počátku lhůty – pozn. Nejvyššího správního soudu) lze omezit na posouzení, zda „zjištění“ a

„dozvědění se“ jsou termíny, které nelze vykládat shodně, nebo je to naopak žádoucí.“ Je tak

zřejmé, že předmětem přezkumu Ústavního soudu nebyl počátek, resp. uplynutí

prekluzivní lhůty u tzv. trvajících či pokračujících správních deliktů, ale přezkum

ústavnosti výkladu § 14 odst. 5 zákona č. 63/1991 Sb. v obecné rovině, jak ho provedl

Nejvyšší správní soud, a to konkrétně pouze výkladu pojmu „zjištění“. Z tohoto důvodu

proto nelze bez dalšího tam uvedené závěry aplikovat na probíhající řízení. Za inspirativní

přesto Nejvyšší správní soud považuje tu část nálezu Ústavního soudu, ve které se uvádí:

„Předmětná lhůta byla zákonodárcem do právního předpisu zakotvena jako prostředek ochrany

účastníka správního řízení proti postupu orgánů veřejné moci. Tomu je potřeba přizpůsobit i

interpretaci příslušných ustanovení a vyvarovat se takové, která by smysl lhůty zcela míjela.“

S tímto vědomím přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení své dosavadní judikatury

k otázce běhu prekluzivních lhůt u pokračujících správních deliktů, avšak nedospěl

k závěru, že je potřeba se od ní jakkoliv odchýlit.

[35] Zdejší soud neshledal důvodnou ani námitku, že odkaz na rozsudek Nejvyššího

správního soudu ze dne 22. 2. 2005, č. j. 5 A 164/2002 – 44, publikovaný pod č. 832/2006

5 Afs 3/2012

Sb. NSS, není případný, neboť se netýká běhu prekluzivních lhůt, nýbrž lhůt pro zahájení

správního řízení. Předmětem posledně uvedeného řízení sice skutečně nebylo posouzení

běhu prekluzivních lhůt pro uložení pokuty za správní delikt, nicméně bylo jím posouzení

běhu lhůt, s jejímž uplynutím zákonodárce rovněž spojoval důsledek prekluze. Stejně tak

formulace § 87 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, jehož výklad byl

v daném řízení předmětem přezkumu, je obdobná jako je tomu v případě § 22 odst. 5

ZOHS. I když ani toto rozhodnutí nelze bez dalšího vztáhnout na posouzení uplynutí

prekluzivní lhůty pro uložení pokuty v projednávaném řízení, s ohledem na skutečnost, že

v obou řízeních byl projednáván tzv. jiný správní delikt, který spočíval v trvajícím jednání,

přičemž jak § 87 odst. 2 zákona o cenných papírech tak i § 22 odst. 5 ZOHS užívají

totožné pojmy, neshledal zdejší soud důvody, které by vedly k potřebě odchýlit se od tam

uvedeného názoru. V citovaném rozsudku sice bylo předmětem soudního přezkumu

porušení § 47a odst. 1 písm. a), § 47b odst. 1 písm. e) a § 45 odst. 2 zákona o cenných

papírech, které mělo charakter tzv. trvajícího deliktu, tj. nikoliv deliktu pokračujícího,

nicméně jak vyplývá mj. z rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 Afs 87/2008 –

139, tam uvedené závěry lze plně aplikovat rovněž na jednání, které lze charakterizovat

jako pokračující správní delikt. Nejvyšší správní soud se přitom v tomto rozsudku

k uplynutí prekluzivních lhůt vyjádřil následovně:

„Trestní právo rozlišuje od jednorázových trestných činů z hlediska časového úseku, v

němž byly spáchány, trestné činy pokračující, trvající a hromadné (kolektivní). Je pro ně

společné, že trestná činnost trvá po delší dobu a skládá se buď z řady dílčích útoků či spočívá v

udržování protiprávního stavu.“ (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon.

Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 23 a násl. Novotný, O. a kol.: Trestní právo

hmotné. I. obecná část. 3. vydání. Praha: Codex, 1997, s. 66, 192. Solnař, V., Císařová, D.,

Fenyk, J.: Základy trestní odpovědnosti. 2. vydání. Praha: Orac, 2003, s. 61-62, 336 a 415-416.).

Tyto principy je namístě přiměřeně akceptovat i pro potřeby správního trestání. […]

Jednání, jímž pachatel udržuje protiprávní stav, závadný z hlediska správního práva, tvoří

jeden skutek a jeden správní delikt až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do

okamžiku odstranění protiprávního stavu. Lhůta pro uložení pokuty, případně pro zahájení

řízení o uložení pokuty, může začít běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího správního

deliktu. Pokaždé, kdy se správní orgán dozví, že protiprávní stav je delikventem pořád

udržován, tj. že stále nedošlo k ukončení trvajícího jiného správního deliktu, počne vždy běžet

nová subjektivní lhůta k uložení pokuty, resp. k zahájení řízení o uložení pokuty.

[…]

K tomuto závěru vede nejenom analogie se soudním trestáním, ale též teleologická

redukce: Jestliže by soud přijal výklad předestřený žalobcem, že lhůta k zahájení řízení o uložení

pokuty začala běžet 3. 11. 2000, kdy se Komise o jeho jednání, jímž udržoval protiprávní stav,

dozvěděla, a že dne 22. 6. 2001, kdy se v rámci státní kontroly dozvěděla, že žalobce tento

protiprávní stav i udržuje nadále, lhůta již uplynula, dospěl by k absurdnímu závěru, podle

něhož by žalobce mohl v protiprávním jednání i nadále beztrestně pokračovat, neboť by již

nebyla zákonná možnost, jak jej postihnout.

Krom toho samo ustanovení § 87 odst. 2 zákona o cenných papírech váže počátek běhu

subjektivní lhůty pro uložení pokuty k okamžiku, kdy se Komise „dozvěděla o skutečnostech

rozhodných pro uložení pokuty“. Mezi tyto skutečnosti beze vší pochybnosti patří i rozsah

protiprávního jednání, jímž delikvent udržuje protiprávní stav; ostatně sám § 87 odst. 1 zákona

5 Afs 3/2012 - 136

pokračování

o cenných papírech toto hledisko řadí mezi kritéria, které musí Komise brát v úvahu při

ukládání opatření k nápravě a pokut.“

[36] Tyto závěry lze plně aplikovat i na právě projednávanou věc. Bylo-li totiž

pokračování protiprávního stavu žalovaným zjištěno ještě v srpnu 2009, kdy se stěžovatel

svým přípisem žalovanému zavázal k uzavření dodatků ke smlouvám, kterými mělo dojít

k ukončení jeho nezákonného jednání, v takovém případě nelze hovořit o uplynutí

prekluzivní lhůty k uložení pokuty za spáchání správního deliktu. V souladu s konstantní

judikaturou zdejšího soudu totiž dozvěděním se žalovaného, že protiprávní stav je

stěžovatelem pořád udržován, tj. že stále nedošlo k ukončení pokračujícího jiného

správního deliktu, počala běžet nová prekluzivní lhůta k uložení pokuty. S ohledem na

tuto skutečnost proto zdejší soud neshledal důvod odchýlit se od právního názoru

krajského soudu a dospěl k závěru, že k uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 22 odst. 5

ZOHS v projednávaném řízení nedošlo.

IV. B. 3.

K nenaplnění znaků správního deliktu

Tvrzení stěžovatele

[37] Stěžovatel dále uvedl, že jemu vytýkané jednání nelze považovat za deliktní, jelikož

bez ohledu na gramatickou formulaci jednotlivých smluvních ujednání nemohla být

naplněna materiální stránka deliktu dle § 3 odst. 1 ZOHS. Závěr krajského soudu

o údajných cílech a účelech proto považuje za zcela spekulativní, nepodložený a

neprokázaný z žádných podkladů správního řízení. Na svou obranu mj. uvedl, že export

hnědouhelných komodit z České republiky se pohyboval řádově v jednotkách procent

celkové tuzemské produkce a není tedy opodstatněné byť jen odvozovat určitou kvalitu

jeho „zahraničních pozic“ a následně z této domněnky dále dovozovat, že takové „pozice“

měly být jeho jednáním nějakým způsobem chráněny. Stěžovatel rovněž poukazoval na to,

že i pokud by bylo možné přistoupit na hypotézu „ochrany pozic na zahraničních trzích“,

zákazem exportu by stěžovatel svoje pozice na zahraničních trzích chránit nemohl. Sám

totiž mohl veškerou svoji produkci dodávat přímo zahraničním odběratelům za vyšší ceny.

Závěr o nezákonnosti jím uzavíraných dohod nemůže žádným způsobem vyplývat pouze a

jedině z typové charakteristiky obsažené v judikatuře, neboť v konkrétním případě je

povinností správního orgánu zabývat se konkrétními skutečnostmi případu.

Hodnocení soudu

[38] Ustanovení § 3 odst. 1 ZOHS je (stejně jako ustanovení § 3 odst. 1 předchozího

zákona č. 63/1991 Sb.) generální klauzulí proti dohodám narušujícím hospodářskou soutěž.

Předmětem zákazu podle § 3 odst. 1 ZOHS jsou takové „dohody“ mezi soutěžiteli, které

vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže. Zákon tak vedle formálních

znaků vyžaduje i splnění materiální podmínky protisoutěžního charakteru dohody.

Dohoda je tedy zakázaná tehdy, pokud se vyznačuje takovými znaky mířícími

na způsobení negativního efektu na trhu, které snesou kritérium dostatečnosti či

podstatnosti a z pohledu způsobení protisoutěžního efektu též reálnosti (viz rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, č. j. 1 Afs 78/2008 - 721, publikovaný pod

č. 1878/2009 Sb. NSS).

5 Afs 3/2012

[39] Ze znění uvedeného ustanovení, jakož i z judikatury Nejvyššího správního soudu

(viz např. rozsudek ze dne 9. 1. 2007, č. j. 1 As 19/2006 - 55), je zřejmé, že zákon o ochraně

hospodářské soutěže je založen na principu potenciální soutěže, takže na jeho základě lze

působit i preventivně. Není proto nutné, aby zákonem zakázaná dohoda k narušení

hospodářské soutěže skutečně vedla nebo aby následek již fakticky nastal. K vyvození

postihu je možno přistoupit i tehdy, je-li zde taková „dohoda“, která k takovému následku

může vést, a to bez ohledu na úmysl, který k přijetí takového rozhodnutí vedl.

[40] Vzhledem k uvedenému lze dohody ve smyslu § 3 odst. 1 ZOHS typově zařadit

mezi delikty ohrožovací, jejichž následkem je ohrožení zájmu chráněného zákonem.

Potencialita narušení hospodářské soutěže se přitom vztahuje jak k protisoutěžnímu cíli

dohod, tak k jejich protisoutěžnímu následku. Zakázané jsou tedy takové dohody, které

mají za cíl narušení soutěže (aniž by takového cíle bylo třeba byť jen částečně dosáhnout), a

dohody, které mají nebo mohou mít protisoutěžní následek (a to zásadně bez ohledu na to,

zda byl takový následek stranami zamýšlen). Podmínku alespoň potenciálního narušení

hospodářské soutěže je přitom třeba pokládat za splněnou tehdy, pokud dohoda vede

alespoň ke snížení stupně nejistoty ohledně budoucího chování soutěžitelů na trhu. Tato

podmínka je splněna u takových typů konsenzuálního jednání, z nichž lze alespoň

nepřímo na základě souhrnu okolností vzniku a obsahu samotného konsenzu a jeho

realizace dovozovat, jak budou jednotliví soutěžitelé pravděpodobně na trhu v budoucnu

jednat.

[41] Protisoutěžní cíl a protisoutěžní účinek přitom nejsou kumulativní, nýbrž

alternativní podmínky, na jejichž základě dochází k uplatnění zákazu kartelových dohod

dle § 3 odst. 1 ZOHS. Zákaz některých smluvních ujednání pouze z důvodu jejich

protisoutěžního cíle je odůvodněn skutečností, že některé formy dohod mezi podniky

mohou být považovány za škodlivé pro řádné fungování normální hospodářské soutěže již

kvůli své povaze. Zákaz jednání považovaného za škodlivé pro společnost per se vytváří

právní jistotu a umožňuje všem účastníkům trhu, aby odpovídajícím způsobem

přizpůsobili své jednání. Krom toho vhodně šetří zdroje orgánů hospodářské soutěže

a soudního systému.

[42] Aby mělo jednání protisoutěžní cíl, postačuje, aby mohlo vyvolat negativní účinky

na hospodářskou soutěž. Jinými slovy musí být prakticky způsobilé vyloučit, omezit nebo

narušit hospodářskou soutěž na společném trhu. Není nezbytné, aby hospodářská soutěž

byla skutečně vyloučena, omezena nebo narušena či, aby existovala přímá souvislost mezi

jednáním soutěžitele a spotřebitelskými cenami. Otázka, zda a v jaké míře skutečně

k takovým účinkům dojde, může mít význam jen pro výpočet výše pokut a hodnocení

práv na náhradu škody. Kritérii, na jejichž základě lze dovodit předpoklad protisoutěžního

cíle, jsou přitom obsah a účel uzavřené dohody a hospodářské a právní souvislosti, za

kterých k uzavření dohody došlo (viz v tomto smyslu rovněž judikatura Soudního dvora,

kupř. rozsudky ze dne 8. 11. 1983, IAZ v. Komise, 96/82 až 102/82, 104/82, 105/82, 108/82

a 110/82, Recueil, s. 3369, bod 23 a ze dne 6. 4. 2006, General Motors v. Komise, C-551/03 P,

Recueil, s. 3173, bod 67).

[43] Pro zjištění, zda určitá dohoda může omezit hospodářskou soutěž, je přitom třeba

přezkoumat hospodářskou soutěž ve skutečném rámci, který by vznikl nebýt sporné

dohody. Je přitom třeba brát zřetel nejen na znění uzavřené dohody, ale s ohledem na

ekonomický a právní kontext i na další faktory, jako jsou cíle sledované dohodou jako

takovou. Uplatníme-li to na projednávaný případ, takové šetření vyžaduje posoudit, jak by

5 Afs 3/2012 - 137

pokračování

se odběratelé chovali a jaká by se utvořila soutěžní rovnováha na dotčeném trhu, kdyby

vývoz nebyl vyloučen s ohledem na obsah uzavřených smluv.

[44] Smlouvy uzavírané mezi stěžovatelem a jeho odběrateli stanovily mj. následující:

„Kupující se zavazuje, že palivo prodané mu podle této smlouvy nebude vyvážet ze státu svého

sídla, a že s palivem koupeným podle této smlouvy nebude ani obchodovat tak, aby jeho vývoz

z této oblasti umožnil.“, „Kupující se zavazuje, že uhlí prodané mu podle tohoto dodatku nebude

vyvážet ze státu svého sídla.“ či „Kupující se zavazuje, že palivo prodané dle této smlouvy

nebude vyvážet ze státu svého sídla bez souhlasu prodávajícího.“ Není přitom sporné, že takto

koncipované závazky byly zpravidla navázány na ustanovení o smluvní pokutě pro případ

jejich porušení.

[45] Nejvyšší správní soud ve shodě s žalovaným i krajským soudem dospěl k závěru,

že uzavřené dohody skutečně mohly omezit odběratele při jejich úvaze o případném

vývozu dotčené komodity do zahraničí. Znění uzavřených smluv, které umožňovalo

stěžovateli požadovat zaplacení smluvní pokuty v případě porušení zákazu exportu

dodávaného zboží do zahraničí, představovalo značný motivační faktor k respektování

nastavených norem chování. To prokázalo i provedené dokazování, ze kterého mj.

vyplynulo, že v některých případech k exportům docházelo až po sjednání dodatku ke

smlouvě či v některých případech docházelo k přenášení zákazu exportu na navazující

články distribučního řetězce. Právní hodnocení žalovaného i krajského soudu je proto

založeno na logických důvodech a racionálním hodnocení, když tito došli oprávněně

k závěrům, že situace na relevantním trhu by se vyvíjela odlišně v případě, kdyby sporná

ujednání nebyla součástí dotčených dohod. Tvrzení, že se někteří soutěžitelé necítili být

vázáni uzavřenou dohodou, nemůže vyvrátit skutečnost, že hrozbu postihu ze strany

stěžovatele někteří odběratelé skutečně při kontraktaci reálně zohledňovali, o čem svědčí

obsah jimi uzavřených smluv v dalších stupních distribučního řetězce. Doložka o zákazu

vývozu zboží do zahraničí tak měla prokazatelný vliv na chování některých odběratelů.

Není přitom podstatné, jak, či zda vůbec, stěžovatel postupoval při kontrole dodržování

stanovených pravidel a sankcionování v případě jejich nedodržení. I samotná existence

ujednání, byť nevynutitelného pod hrozbou sankce, totiž může mít protisoutěžní

charakter. Z judikatury Soudního dvora (General Motors v. Komise – viz výše) k článku 81

Smlouvy ES (se kterou se však zdejší soud ztotožňuje i ve vztahu k výkladu § 3 odst. 1

ZOHS) přitom jednoznačně vyplývá, že dohoda v oblasti distribuce má omezující cíl v těch

případech, kdy jasně vyjadřuje vůli znevýhodňovat prodej na vývoz oproti vnitrostátnímu

prodeji. Nejvyšší správní soud má přitom za prokázané, že cílem předmětných dohod bylo

omezení smluvní svobody odběratelů při případném vývozu dodávaného zboží do

zahraničí. Kromě toho, stěžovatel měl možnost se vyjádřit k cíli uzavíraných dohod jak

během správního řízení, tak před krajským soudem, avšak přesto nebyl schopen

přesvědčivě odůvodnit legitimitu dotčených smluvních ujednání. Nejvyšší soud proto

považuje námitku stěžovatele za nedůvodnou.

IV. B. 4.

K nezohlednění specifik relevantních trhů

Tvrzení stěžovatele

5 Afs 3/2012

[46] Materiální stránka deliktu nemohla být dle stěžovatele naplněna ani s ohledem na

některá specifika hnědouhelných komodit a relevantních trhů. Stěžovatel je toho názoru,

že narušení soutěže je možné zkoumat, a to jak v případě skutečného narušení, tak i

v případě analýzy potenciálních dopadů uzavřených dohod, pouze ve vztahu ke

skutečnému trhu a jeho specifikům v daném časovém horizontu a kvalitě a existenci

soutěže na tomto trhu či trzích. Je přitom přesvědčen, že nebyl-li export pro nutnost

vývozních licencí, vysoké přepravní náklady a tomu odpovídající objem vývozů fakticky a

ekonomicky možný, nelze uvažovat o možnosti narušení hospodářské soutěže.

Hodnocení soudu

[47] I když předpokladem realizace exportu hnědého uhlí do zahraničí bylo získání

povolení Ministerstva průmyslu a obchodu, nelze dle názoru zdejšího soudu bez dalšího

presumovat, že potřeba získání vývozní licence představovala překážku obchodování

s touto komoditou na zahraničních trzích. To zejména za situace, když ze zjištění

žalovaného i krajského soudu vyplývá, že proces udělování vývozních „povolenek“ měl

toliko formální charakter a evidenční význam. Tento závěr přitom nerozporoval ani

stěžovatel.

[48] Za překážku mezinárodního obchodu s hnědým uhlím přitom nelze považovat

ani skutečnost, že udělení vývozní licence bylo možné až po předložení smlouvy uzavřené

se zahraničním odběratelem. Jak správně v napadeném rozsudku uvádí krajský soud, mohl-

li být totiž partner v zahraničí nalezen, mohla být k žádosti o udělení licence předložena

smlouva a pro získání vývozní licence by při nenáročnosti splnění dalších podmínek

neexistovala žádná překážka pro realizaci zahraničního obchodu. Stěžovatel přitom

neuvedl žádné důvody, které by vedly k závěru o objektivní nemožnosti nalezení

obchodního partnera v zahraničí, a setrval toliko na negaci právního názoru krajského

soudu. Zdejší soud proto neshledává námitku stěžovatele důvodnou, když má za to, že

stěžovateli se v průběhu správního ani soudního řízení nepodařilo prokázat, že potřeba

vývozní licence tvořila překážku mezinárodního obchodu s hnědým uhlím a že na

zahraničních trzích objektivně neexistoval zájemce o hnědouhelné komodity z České

republiky.

[49] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, že vysoké přepravní

náklady na dopravu představují ekonomickou barieru, která znemožňuje vývoz hnědého

uhlí do zahraničí. V tomto směru nelze než opětovně souhlasit s krajským soudem, že

samotná skutečnost, že určitý objem hnědouhelné produkce byl do zahraničí vyvezen,

svědčí o tom, že vyšší náklady na dopravu zboží mohly být kompenzovány vyšší cenou

nabízenou za hnědouhelná paliva na zahraničních trzích. Vyšší přepravní náklady sice

nepochybně mohly být faktorem ovlivňujícím rozhodování dodavatelů o vývozu

hnědouhelné produkce do zahraničí, nicméně nelze pominout, že tyto náklady nejsou

jedinou položkou, která rozhoduje o výhodnosti či případném zisku z takto

obchodovaného zboží. Nelze proto přijmout tvrzení, že vysoké přepravní náklady

představují nepřekonatelnou barieru, která fakticky vylučuje jakýkoliv obchod se

zahraničím. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že k vývozům hnědouhelného paliva

v posuzovaném období (ačkoliv se jednalo pouze o malou část celkové produkce) skutečně

docházelo a nelze proto mít za to, že zde objektivně neexistovaly podmínky pro

uskutečňování mezinárodního obchodu s touto komoditou. To ostatně dokládá i tvrzení

stěžovatele o exportu společnosti Emeran 1860, s.r.o. na Slovensko pro společnost

VOSUP, s.r.o. uvedené v poznámce pod čarou v kasační stížnosti stěžovatele na straně 14.

5 Afs 3/2012 - 138

pokračování

IV. B. 5.

K nenaplnění podmínek aplikace čl. 81 Smlouvy ES

Tvrzení stěžovatele

[50] Stěžovatel je přesvědčen, pokud jde o posouzení vytýkaného jednání z hlediska

aplikovatelnosti čl. 81 Smlouvy ES, že jeho jednání nemohlo mít dopad na obchod mezi

členskými státy a i pokud by dopad na obchod mělo, tento potenciální dopad nikdy

nemohl naplnit kriterium „znatelnosti“. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí

žalovaného ze dne 28. 4. 2009, č. j. ÚOHS-S282/2008/DP-4232/2009/820 (všechna

rozhodnutí žalovaného jsou dostupná na internetové adrese www.uohs.cz), ve kterém

tento uvedl: „V daném případě se jedná o hnědé energetické uhlí, přičemž přeshraniční obchody

s touto komoditou jsou zanedbatelné (rozhodující většina produkce hnědého energetického uhlí je

spotřebována v tuzemských elektrárnách)“, na základě čehož poté unijní legislativu ve vztahu

k možnému porušení pravidel hospodářské soutěže na relevantním trhu hnědého uhlí

vůbec neaplikoval. Již z této skutečnosti je dle názoru stěžovatele patrná nezákonná,

netransparentní a de facto diskriminační aplikace unijního soutěžního práva v oblasti trhů

s hnědouhelnými produkty ze strany žalovaného, v jejímž důsledku je stěžovatel

znevýhodňován v soutěži ve srovnání se svými přímými konkurenty.

[51] Nesprávným spatřuje stěžovatel rovněž závěr žalovaného, stejně jako krajského

soudu, že v případě dohod, jež jsou ze své podstaty způsobilé ovlivnit obchod mezi

členskými státy, postačí k závěru o znatelnosti dopadu na obchod mezi členskými státy

alternativní naplnění obratového kritéria (40 mil. EUR), nebo překročení hranice tržního

podílu na relevantních trzích (5 %). Tento výklad bodu 53 výkladových pravidel Evropské

komise („Guideliness on the effect on trade concept contained in articles 81 and 82 of the

Treaty“, OJ C 101, 27. 4. 2004, p. 81 - 96 – dále též „Pokyny“; právní předpisy Evropské

unie a další související dokumenty jsou dostupné na internetové adrese eur-lex.europa.eu)

považuje stěžovatel za zjevně nesprávný, a to mj. z důvodu, že samotné překročení 5 %

hranice tržního podílu na určitém relevantním trhu v případě, kdy na trhu existují

specifické podmínky dané zejména charakterem zboží a jeho omezenou využitelností

a exportovatelností, nemůže být důkazem toho, že určitá ujednání měla dopad na obchod

mezi členskými státy. Obzvláště v případech omezeného či téměř nulového obchodu mezi

členskými státy, jako je tomu i v tomto případě, nemůže být dle názoru stěžovatele

relevantní velikost tržního podílu, takovým může být pouze objektivní kriterium

obratové. S ohledem na výše uvedené a skutečnost, že obrat stěžovatele za rok 2008 na trhu

hnědouhelných briket činil cca 174 mil. Kč a nepřesáhl hranici 40 mil. EUR, je tedy dle

stěžovatele zjevné, že výrok prvostupňového rozhodnutí žalovaného nemůže obstát jako

zákonný, jelikož minimálně ve vztahu k roku 2008 a trhu hnědouhelných briket nelze

ustanovení čl. 81 Smlouvy ES aplikovat.

Hodnocení soudu

[52] Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné předně se vypořádat s námitkou údajné

diskriminační praxe žalovaného ve vztahu k aplikaci unijního soutěžního práva v oblasti

trhů s hnědouhelnými produkty. Stěžovatel v této souvislosti poukazoval na správní řízení

vedené pod sp. zn. S 282/2008 a uvedl, že neexistuje žádný racionální, natož pak právní

důvod pro to, aby žalovaný v rámci hodnocení soutěžních aspektů chování soutěžitelů

5 Afs 3/2012

v rámci téhož relevantního trhu ve dvou případech týkajících se posuzování aplikace

ustanovení Smlouvy ES dovodil za týchž podmínek a v blízké časové souvislosti zcela

opačné závěry.

[53] Především je nezbytné zdůraznit, že závěry vyplývající z jakéhokoliv rozhodnutí,

a to bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodnutí soudní nebo rozhodnutí správního

orgánu, nelze bez znalosti jedinečných skutkových okolností případu bez dalšího přenášet

na další, ač zdánlivě obdobné kauzy v jiných soudních či správních řízeních. V této

souvislosti přitom nelze pominout skutečnost, že v rozhodnutí, na které odkazuje

stěžovatel, žalovaný v bodě 23 uvádí, že „posouzení dopadu na obchod mezi členskými státy

ES závisí na řadě faktorů“. Následně sice skutečně dochází k závěru o zanedbatelnosti

objemu přeshraničního obchodu s hnědouhelnými komoditami, nicméně závěr o

neaplikovatelnosti čl. 81 Smlouvy ES staví i na dalších argumentech, když uvádí

následující: „Úřad dále konstatuje, že jednání účastníka řízení nebylo implementováno

v okolních státech ES, ale pouze na území ČR. Společnost Lignit, vůči níž možné protisoutěžní

jednání účastníka řízení směřovalo, působí pouze na území ČR, resp. nevyváží do jiných

členských států ES. Obchod mezi členskými státy ES nebyl rovněž ovlivněn znatelně, neboť

případné zneužití dominantního postavení účastníka řízení vykazovalo čistě lokální charakter

a týkalo by se pouze zanedbatelného podílu jeho tržeb v rámci dotčeného členského státu ES. Na

základě výše uvedeného dospěl Úřad k závěru, že jednání účastníka řízení by nemohlo ovlivnit

obchod mezi členskými státy ES ve smyslu příslušných komunitárních právních předpisů.“ Je tak

zcela zjevné, že právní hodnocení možného porušení unijního soutěžního práva nebylo

v daném případě provedeno toliko s ohledem na zanedbatelnost objemu exportu

hnědouhelného paliva do zahraničí, jak uvádí stěžovatel v kasační stížnosti, nýbrž

s ohledem na celkový kontext šetřené kauzy, který byl jednoznačně odlišný od právě

projednávaného případů (mj. s ohledem na skutečnost, že dohody omezující export jsou již

ze své podstaty schopny ovlivnit obchod mezi členskými státy a proto nelze v žádném

případě uvažovat o „lokálním charakteru“ těchto smluv či o tom, že by mohly narušit

soutěžní prostředí pouze v rámci dotčeného členského státu). Nejvyšší správní soud proto

neshledává žádné pochybnosti o tom, že argumentace stěžovatele je v daném případě zcela

nepřiléhavá a není možné se s ní ani v nejmenším ztotožnit. Námitku stěžovatele proto

shledává nedůvodnou.

[54] Dle čl. 81 odst. 1 Smlouvy ES jsou se společným trhem neslučitelné, a proto

zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve

vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo

výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu.

[55] Výklad a uplatnění podmínky obsažené v čl. 81 odst. 1 Smlouvy ES týkající se vlivu

dohod na obchod mezi členskými státy musí vycházet z cíle této podmínky, kterým je

vymezit v oblasti právní úpravy hospodářské soutěže hranici mezi působností práva

unijního a působností práva členských států. Do působnosti práva Evropské unie tak spadá

každá kartelová dohoda a každé jednání, které může ovlivnit obchod mezi členskými státy

tak, že může narušit uskutečnění cílů jednotného trhu mezi členskými státy, zejména

oddělováním vnitrostátních trhů nebo změnou struktury hospodářské soutěže na

společném trhu (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 7. 2006, Manfredi a další, spojené

věci C-295/04 až 298/04, Recueil, s. I-6619, bod 41).

[56] Aby rozhodnutí, dohoda nebo jednání mohly ovlivnit obchod mezi členskými

státy, musí na základě souhrnu objektivních skutkových nebo právních okolností umožnit

5 Afs 3/2012 - 139

pokračování

předpokládat s dostatečnou pravděpodobností, že mohou přímo, nebo nepřímo, skutečně,

nebo potenciálně ovlivnit obchod mezi členskými státy, a to tak, že se lze obávat, že by

mohly být překážkou uskutečňování jednotného trhu mezi členskými státy (viz rozsudky

Soudního dvora ze dne 11. 7. 1985, Remia a další v. Komise, 42/84, Recueil, s. 2545, bod 22

či ze dne 25. 10. 2001, Ambulanz Glöckner, C-475/99, Recueil, s. I-8089, bod 48). I když

jsou přitom dohody zakazující export ze své samé podstaty považované za způsobilé

ovlivnit obchod mezi členskými státy, je nicméně nezbytné, aby i přes tuto skutečnost

nebyl vliv těchto dohod na obchod mezi členskými státy zanedbatelný (viz v tomto smyslu

zejména výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci Miller, či rozsudky ze dne 25. 11.

1971, Béguelin Import, 22/71, Recueil, s. 949, bod 16, ze dne 9. 7. 1969, Völk, 5/69, Recueil,

s. 295, bod 7, ze dne 28. 5. 1998, Deere v. Komise, C-7/95 P, Recueil, s. I-3111, bod 77 jakož

i rozsudek Tribunálu ze dne 16. 6. 2011, Ziegler v. Komise, T-199/08, dosud nezveřejněný,

bod 53).

[57] Co se týká výše uvedených výkladových pravidel Evropské komise, jejích cílem je

vylíčit způsob, jakým Komise jakožto unijní orgán pro hospodářskou soutěž bude sám

uplatňovat články 81 a 82 Smlouvy ES. V důsledku toho se Komise tímto svým

oznámením omezuje při výkonu své posuzovací pravomoci a nemůže se od obsahu tohoto

oznámení odchýlit, aniž poruší obecné právní zásady, zejména zásadu rovného zacházení

a ochranu legitimního očekávání (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 6. 2005, Dansk

Rørindustri a další v. Komise, spojené věci C-189/02 P, C-202/02 P, C-205/02 P až

C-208/02 P a C-213/02 P, Recueil. s. I-5425, bod 211). Uvedené oznámení bylo zveřejněno

v roce 2004 v řadě C Úředního věstníku Evropské unie, jejímž cílem není na rozdíl od řady

L tohoto věstníku zveřejňovat právně závazné akty, ale pouze informace, doporučení

a stanoviska týkající se Evropské unie (obdobně viz rozsudek ze dne 12. 5. 2011, Polska

Telefonia Cyfrowa, C-410/09, dosud nezveřejněný, bod 35). Z toho plyne, že k určení,

zda se jedná o citelné omezení hospodářské soutěže, či nikoli, může orgán

pro hospodářskou soutěž členského státu zohlednit prahy stanovené v bodě 53 Pokynů,

avšak není k tomu povinen. Takové prahy jsou totiž pouze jedním z vodítek, které mohou

tomuto orgánu umožnit určení, zda je určité omezení s ohledem na skutečné okolnosti

dohody výrazné, či nikoli. Je nicméně nezbytné zdůraznit, že Pokyny Evropské komise, a

to včetně prahových hodnot uvedených v bodě 53, mají svůj základ v judikatuře Soudního

dvora, který v rámci svých pravomocí zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění

unijního práva a je proto nezbytné aby v případech, kdy si to nevyžadují zvláštní okolnosti

posuzovaného případu, byla tato judikatura (za účelem jednotného uplatňování unijního

práva ve všech členských státech) v činnosti vnitrostátních orgánů respektována.

[58] Nejvyšší správní soud s ohledem na judikaturu Soudního dvora k otázce „citelnosti“

dopadu na obchod mezi členskými státy neshledal důvod odchýlit se od názoru krajského

soudu, který sice své rozhodnutí odůvodnil toliko poukazem na Pokyny Evropské komise,

nicméně dospěl k závěru, který je zcela v souladu s judikaturou Soudního dvora. Předtím

než se bude věnovat otázce samotného posouzení „citelnosti“ dopadů jednání stěžovatele

na vnitřní trh Evropské unie, považuje zdejší soud za vhodné uvést, že se s krajským

soudem ztotožňuje i v otázce výkladu bodu 53 Pokynů, ze kterého je zřejmě, že toto

ustanovení nevyžaduje pro účely aplikace čl. 81 Smlouvy ES kumulativní, nýbrž

alternativní naplnění tam uvedených podmínek. V tomto ohledu lze přitom opětovně

poukázat mj. rovněž na výše uvedené rozhodnutí ve věci Ziegler v. Komise, ve kterém

Tribunál v bodě 73 uvedl následující: „Konečně je třeba poznamenat, jak správně učinila

i Komise, že v rámci pozitivní domněnky stanovené v odstavci 53 pokynů z roku 2004 postačí

5 Afs 3/2012

k prokázání výraznosti ovlivnění obchodu mezi členskými státy splnění alespoň jedné

z alternativních podmínek.“ V případě kriteria tržního podílu sice Pokyny nekonstruují

vyvratitelnou právní domněnku, jako je tomu v případě obratového kriteria, nicméně

předpokládají, že v případě dohod, které jsou považovány za škodlivé pro řádné fungování

normální hospodářské soutěže již kvůli své povaze, lze při překročení 5 % podílu

na relevantním trhu usuzovat na dosažení hranice, kdy již jsou naplněny podmínky

aplikace čl. 81 Smlouvy ES. Krajský soud se přitom v napadeném rozsudku otázkou

„citelnosti“ dopadu stěžovatelem uzavřených dohod na obchod mezi členskými státy

zabýval, když se ztotožnil se závěry žalovaného uvedenými v bodě 141 a násl.

druhostupňového rozhodnutí.

[59] Za stěžejní pro právní posouzení situace navozené stěžovatelem považuje zdejší

soud závěry vyplývající z rozsudku Soudního dvora ve věci Miller. V daném případě se

jednalo o přezkum rozhodnutí Evropské komise, která v řízení o porušení čl. 85 odst. 1

Smlouvy ES (nyní čl. 101 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie), dospěla k závěru,

že obchodní společnost Miller International Schallplatten GmbH porušila ustanovení o

zákazu kartelových dohod, když v roce 1971 uzavřela a až do roku 1975 udržovala v

platnosti dohody, kterými zavázala své odběratele, aby jí dodané zboží nevyváželi dále do

zahraničí. I když se přitom v tomto případě jednalo o trh audionahrávek, má zdejší soud za

to, že závěry vyplývající z rozsudku Soudního dvora lze do značné míry aplikovat i na

situaci, jaká je ta v právě probíhajícím řízení.

[60] Společnost Miller v průběhu soudního řízení na svou obranu uváděla, že jí

distribuované zboží je s ohledem na jazyk, ve kterém jsou audionahrávky vyhotoveny,

určeno téměř výhradně pro německý trh a proto není s ohledem na minimální objem

exportu dotčeného zboží do zahraničí možné, aby svým jednáním jakkoliv ovlivnila situaci

na trhu Evropských společenství (nyní Evropské unie). Ujednání zakazující export

předmětných výrobků bylo dle tvrzení společnosti Miller do smluv zakomponováno

pouze s ohledem na požadavky jejich smluvních partnerů a jeho smysl byl „čistě vizuální

a psychologický“ („purely visual and psychological“). S ohledem na její slabou pozici na trhu

přitom tyto dohody ani nemohly mít vliv na obchod v unijním měřítku.

[61] Soudní dvůr k těmto argumentům konstatoval, že dohody omezující vývoz zboží

do zahraničí jsou již ze své podstaty schopny ovlivnit obchod mezi členskými státy, neboť

smyslem těchto ujednání je izolace určité části trhu od jeho celku. Ani skutečnost, že

dodavatel tyto ustanovení v praxi nevymáhá, přitom nemůže být důvodem k závěru, že

tyto smlouvy nemají vliv na obchod mezi členskými státy, když tyto ujednání můžou

vytvořit „vizuální a psychologické“ („visual and psychological“) pozadí, které v konečném

důsledku přispívá k rozdělení trhu. Co se týká tvrzené slabé pozice na relevantním trhu,

Soudní dvůr uvedl, že dle zjištěných dat, společnost Miller dosahovala na relevantním trhu

v letech 1970 až 1975 tržní podíl ve výši 4,91 % až 6,07 %. Dle názoru Soudního dvora se

přitom jedná o nezanedbatelný tržní podíl, který ze společnosti Miller činí, pokud ne silný,

tak alespoň důležitý subjekt na relevantním trhu, který je v zásadě schopný ovlivňovat

obchod mezi členskými státy. K tvrzené faktické neexistenci exportů do zahraničí, Soudní

dvůr uvedl, že se jedná o argument založený toliko na aktuální situaci na trhu, který

nemůže vyvrátit obavu, že předmětná dohoda je schopna ovlivnit trh Evropských

společenství, a to i s ohledem na skutečnost, že situace na trhu se může měnit rok po roku

v závislosti na změně podmínek a složení relevantního trhu, a to jak na úrovni Evropských

společenství, tak na úrovni jednotlivých členských států.

5 Afs 3/2012 - 140

pokračování

[62] Závěry Soudního dvora lze přitom analogicky vztáhnout rovněž na situaci

stěžovatele, když zejména co se týká tvrzené neexistence mezinárodního obchodu

s hnědouhelnými palivy, nevymáhání stanovených zákazů či údajného slabého postavení

na relevantních trzích, jsou argumenty stěžovatele téměř identické s argumenty společnosti

Miller. Co se týká podílů stěžovatele na relevantních trzích, tyto činily v letech 2004 až

2007 na trhu hnědého uhlí 13,74 % až 24,24 %, na trhu hnědého tříděného uhlí 6,80 % až

7,29 % a na trhu hnědouhelných briket 100 %. Zdejší soud proto neshledává žádné

pochybnosti o tom, že zejména na trhu hnědouhelných briket a trhu hnědého uhlí bylo

jednání stěžovatele natolik významné, že bylo jednoznačně s to ovlivnit obchod mezi

členskými státy ve smyslu čl. 81 odst. 1 Smlouvy ES. Tržní podíl stěžovatele na těchto

trzích dosahoval v posuzovaném období hodnoty, které značně přesahovaly hodnoty, za

kterých Soudní dvůr v obdobných situacích dospěl k závěru o potenciálním vlivu

zakázaných dohod na intraunijní obchod (viz např. výše uvedený rozsudek Soudního

dvora ve věci Miller či rozsudek ze dne 7. 6. 1983, Musique Diffusion française, spojené věci

C-100/80 až C-103/80, Recueil, s. 1825).

[63] Co se týká postavení stěžovatele na trhu hnědého tříděného uhlí, lze obdobně, jako

uvedl Soudní dvůr ve věci Miller, konstatovat, že ačkoliv stěžovatel na tomto trhu neměl

natolik silné postavení jako na zbývajících relevantních trzích, jeho postavení na trhu bylo

významné a nikoliv zanedbatelné a jako takové bylo s to ovlivňovat chování subjektů

podnikajících na tomto trhu. V průběhu správního řízení bylo přitom zjištěno, že podíl

zákazem exportu postiženého objemu hnědého tříděného uhlí na celkové produkci

stěžovatele činil v relevantním období 67 % až 94 % a na celkovém sjednaném množství

distributorů 74 % až 80 %. I když tedy na trhu hnědého tříděného uhlí stěžovatel překročil

5 % hranici stanovenou Pokyny pouze o několik málo procent, byla většina jeho produkce

vázána zákazem exportu, a proto zdejší soud neshledává žádné pochyby o tom, že i jednání

stěžovatele na tomto trhu bylo s to ovlivnit obchod mezi členskými státy. Obdobnými

úvahami se řídil rovněž generální advokát Warner, když ve svém stanovisku ve věci Miller

uvedl následující: „Nedomnívám se, že při uplatňování zásady de minimis, by mělo být

přihlíženo pouze k tržním podílům na relevantním trhu. Článek 85 (1) se nevztahuje pouze na

velké podniky. Je potřebné zohledňovat též rozsah protiprávního omezení. Zde bylo omezující

opatření uloženo všem odběratelům společnosti Miller, a to přinejmenším na domácím trhu.“

(překlad Nejvyššího správního soudu z anglické jazykové verze ve znění: “I do not think,

however, that, in applying the de minimis principle, one should look only at percentages of the

market. […] Article 85 (1) does not apply only to giants. One must look also at the scope of the

offending restriction. Here it was imposed on every one of Miller’s customers, at least in the home

market.”) Námitce stěžovatele tudíž nelze přisvědčit. Nejvyšší správní soud proto

na základě všech výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že žalovaný ani krajský soud

nepochybili, když na jednání stěžovatel aplikovali ustanovení čl. 81 odst. 1 Smlouvy ES.

IV. B. 6.

K aplikaci výjimky de minimis

Tvrzení stěžovatele

[64] Žalovaný postupoval dle stěžovatele nesprávně rovněž při zjišťování výše tržních

podílů na relevantním trhu hnědého energetického uhlí, když nezohlednil do celkového

objemu trhu dodávky společnosti Severočeské doly, a.s. společnosti ČEZ, a. s. z důvodu, že

5 Afs 3/2012

obě společnosti patří do stejného podnikatelského seskupení. Dle stěžovatele je přitom

nepochybné, že v letech 2006 a 2007 byly dodávky energetického hnědého uhlí z produkce

Severočeských dolů, a.s. dodávány společnosti ČEZ, a. s. na základě dlouhodobé smlouvy

sjednané ještě v době před převzetím kontroly ČEZ, a. s. nad společností Severočeské doly,

a.s. In-house dodávky mezi těmito společnostmi v letech 2006 až do současnosti tudíž dle

stěžovatele představují dodávky, které v okamžiku jejich sjednání byly dohodnuty mezi

subjekty, jež nebyly součástí jednoho podnikatelského seskupení, a proto je třeba je

uvažovat do celkového objemu trhu v letech 2006 a 2007.

Hodnocení soudu

[65] Ačkoliv stěžovatel ve svém podání napadá nesprávnou aplikaci § 6 odst. 2 písm. b)

ZOHS je zřejmé, že ve skutečnosti jeho námitky směřují do způsobu výpočtu tržních

podílů na trhu hnědého energetického uhlí pro účely aplikace výjimky de minimis uvedené

v § 6 odst. 1 písm. b) ZOHS. V souladu s posledně uvedeným ustanovením se zákaz dohod

podle § 3 odst. 1 ZOHS nevztahuje na vertikální dohodu, pokud podíl žádného z účastníků

dohody na relevantním trhu nepřesahuje 15 %. Do celkového objemu relevantního trhu se

přitom nezapočítávají objemy vzájemných dodávek v rámci jedné ekonomické jednotky

(viz bod 54 Pokynů). Tato praxe je konstantní jak na úrovni vnitrostátních tak i unijních

orgánů, přičemž stěžovatel ji ani nijak nerozporuje. Těžiště právního posouzení v tomto

případě proto spočívá toliko v odpovědi na otázku, zda do výpočtu objemu relevantního

trhu v letech 2006 a 2007 měla být správně zahrnuta i produkce společnosti Severočeské

doly, a.s., a to s ohledem na skutečnost, že v době sjednávání výše uvedené smlouvy ještě

netvořila jedno podnikatelské seskupení se společností ČEZ, a. s.

[66] Nejvyšší správní soud k posledně uvedené námitce konstatuje, že skutečnost,

že dotčená smlouva na dodávku hnědého energetického uhlí společnosti ČEZ, a. s. byla

uzavřena dříve mezi samostatnými subjekty, nebyla důvodem k tomu, aby tyto dodávky

byly zahrnuty do celkového objemu dodávek pro období let 2006 a 2007. Výpočet výše

tržních podílů na relevantním trhu je nezbytné provádět s ohledem na skutečný stav

soutěžního prostředí na relevantním trhu v posuzovaném období. I když nelze pominout

argumentaci stěžovatele, že produkce Severočeských dolů, a.s. byla od uzavření smlouvy

o dodávkách hnědouhelných paliv společnosti ČEZ, a. s. „blokována“ a nebyla předmětem

obchodu na relevantním trhu, není možné ani přehlédnout tu skutečnost, že i za této

situace se společnost Severočeské doly, a.s. nacházela v běžném soutěžním prostředí

a mohla na vývoj na relevantním trhu pružně reagovat (kupř. modifikací smluvního vztahu

se společností ČEZ, a. s. či v krajném případě výpovědí smlouvy). V situaci, kdy se však

z původně rovnocenných obchodních partnerů staly propojené osoby, se podmínky

soutěže natolik kvalitativně změnily, že bylo namístě, aby žalovaný při výpočtu tržních

podílů k této změněné situaci přihlédl. Opačný postup by zcela odhlížel od reálné situace

na relevantním trhu, když je zřejmé, že konkurenční prostředí na trhu s hnědouhelnými

palivy se s ohledem na vzájemnou integraci obou výše uvedených subjektů změnilo natolik

výrazně, že došlo i ke změně postavení stěžovatele na trhu hnědého energetického uhlí.

Postup žalovaného i krajského soudu považuje Nejvyšší správní soud za zcela souladný

se zákonem a neshledal proto žádné důvody pro vyhovění námitce stěžovatele.

IV. B. 7.

K aplikaci ustanovení § 22b odst. 6 ZOHS

5 Afs 3/2012 - 141

pokračování

Tvrzení stěžovatele

[67] Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu za nesprávné rovněž s ohledem

na skutečnost, že dle jeho názoru nelze z pouhé účasti několika stejných osob

v představenstvu stěžovatele a jeho právního předchůdce dovozovat subjektivní vztah

právnické osoby ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 22b odst. 6 ZOHS. Dle

stěžovatele v tomto případě nese důkazní břemeno žalovaný, který přitom neuvedl jedinou

objektivní skutečnost, na základě které by bylo možné dovozovat, že by odpovědnost za

správní delikt měla přejít na stěžovatele.

Hodnocení soudu

[68] Ve věci je třeba vycházet z toho, že žalovaný zahájil se stěžovatelem správní řízení

dne 4. 12. 2007, a to pro možné porušení zákazu obsaženého v § 3 odst. 1

zákona č. 63/1991 Sb. a v § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. a pro možné porušení čl. 81

odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství, v posledním případě od 1. 5. 2004.

Rozhodnutím ze dne 8. 1. 2010, č. j. ÚOHS-S355/2007/KD-357/2010/820/HKa, Úřad pro

ochranu hospodářské soutěže v bodu I. vyslovil, že účastník řízení Sokolovská uhelná,

právní nástupce, a.s. (právní nástupce společnosti Sokolovská uhelná, a.s.) tím, že od

30. 12. 1997 uzavíral se svými distributory a konečnými odběrateli dohody, ve kterých se

kupující zavázal, že hnědé uhlí a hnědouhelné brikety dodané stěžovatelem nebude vyvážet

mimo území České republiky a že s palivem dodaným stěžovatelem nebude obchodovat

tak, aby vývoz z území České republiky umožnil, přičemž tyto dohody v období od

30. 12. 1997 do 27. 8. 2009 plnil, uzavíral a plnil zakázané dohody o zákazu exportu, jejichž

cílem je narušení hospodářské soutěže a které mohly vést k narušení hospodářské soutěže

na trhu hnědouhelných briket, hnědého energetického uhlí a hnědého tříděného uhlí

v České republice, čímž porušil

a) zákaz obsažený v § 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., a to v období od

30. 12. 1997 do 30. 6. 2001 na trhu hnědouhelných briket,

b) zákaz obsažený v § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., ve znění účinném

do 31. 8. 2009, a to v období od 1. 7. 2001 do 27. 8. 2009 na trhu

hnědouhelných briket, a v období od 1. 1. 2006 do 27. 8. 2009 na trhu hnědého

energetického uhlí,

c) zákaz obsažený v článku 81 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského

společenství, a to v období od 1. 5. 2004 do 27. 8. 2009 na trzích

hnědouhelných briket, hnědého energetického uhlí a hnědého tříděného uhlí,

neboť tyto dohody mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy Evropského

společenství.

Při rozhodování věci, jak vyplývá z výroku výše citovaného rozhodnutí, vycházel

Úřad ze zákona č. 143/2001 Sb., v jeho znění do 31. 8. 2009. Rozklad stěžovatele proti

výše citovanému rozhodnutí předseda žalovaného zamítl rozhodnutím ze dne 6. 9. 2010,

č. j. ÚOHS-R 8/2010 HS-13302/2010/310/MVr.

Dále je třeba vycházet z toho, že Sokolovská uhelná, a.s., právní předchůdce

stěžovatele, byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 30. 6. 2005. Výmaz byl proveden

5 Afs 3/2012

po zrušení společnosti bez likvidace převodem jmění na hlavního akcionáře obchodní

společnost Sokolovská těžební, a.s., identifikační číslo 263 48 349. Z výpisu obchodního

rejstříku Sokolovské těžební, a.s., identifikační číslo 263 48 349, vyplývá, že ke dni

30. 6. 2005 došlo ke změně názvu této obchodní společnosti na Sokolovská uhelná, právní

nástupce, a.s., a že na tuto společnost přešlo jmění obchodní společnosti Sokolovská

uhelná, a.s.

[69] Právo hospodářské soutěže patří do veřejnoprávní oblasti. Dosavadní přístup

k posuzované problematice spočívá v obecně pojímaném principu, že k přechodu práv

a povinností ve veřejném právu může dojít jen v těch případech, kdy to zákon výslovně

umožňuje. Zákon o ochraně hospodářské soutěže ani jiný právně relevantní předpis v

rozhodné době ovšem neobsahoval právní normu, která by výslovně umožňovala sukcesi

veřejnoprávní (deliktní) odpovědnosti. Otázkou nástupnictví z hlediska sankční

(veřejnoprávní) odpovědnosti se zabývala i některá soudní rozhodnutí. Na prvním místě

lze uvést rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 6 A 103/94, v

němž tento soud konstatoval, že „rozhodnutí o pokutě za správní delikt je rozhodnutím

konstitutivního charakteru; povinnost pokutu platit vzniká ex nunc právní mocí rozhodnutí,

kterým se pokuta ukládá. Zanikne-li v průběhu řízení právnická osoba, se kterou bylo řízení o

uložení pokuty za správní delikt vedeno, nelze pokutu uložit jejímu právnímu nástupci, a to i

kdyby přejímal všechna práva a povinnosti v okamžiku zániku svého právního předchůdce

existující.“ Nelze opomenout ani usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2004,

č. j. 6 A 93/2001 - 56, v němž bylo řečeno, že „právo na informace o životním prostředí (čl.

35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o

životním prostředí) nepřechází na žalobcova právního nástupce. Ztratí-li žalobce za této situace

v průběhu řízení způsobilost být jeho účastníkem, soud takovou žalobu pro nedostatek podmínky

řízení, která je neodstranitelná a brání pokračování řízení, odmítne podle § 46 odst. 1 písm. a) s.

ř. s.“

[70] Krajský soud vycházel z toho, že stěžovatel zpochybňoval závěr žalovaného o

přechodu deliktní odpovědnosti stěžovatele za jednání Sokolovské uhelné, a.s. Krajský

soud připustil, že před účinností zákona č. 155/2009 Sb., zákon o ochraně hospodářské

soutěže, ve znění do 31. 8. 2009 žádnou specifickou úpravu přechodu deliktní

odpovědnosti neupravoval a že podle čl. II. zákona č. 155/2009 Sb., se řízení zahájená přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle zákona o ochraně hospodářské

soutěže ve znění účinném do dne nabytí účinnosti zákona č. 155/2009 Sb. Poté

konstatoval, že z napadeného rozhodnutí žalovaného je patrno, že žalovaný na věc

aplikoval předchozí právní úpravu (ZOHS ve znění účinném do 31. 8. 2009), tedy

„obecný“ test přechodu deliktní odpovědnosti bez výslovné právní úpravy obsažené

v zákoně o ochraně hospodářské soutěže, avšak zabýval se i úpravou účinnou od 1. 9. 2009.

Krajský soud pak postupoval v podstatě stejně jako žalovaný. S tímto postupem

žalovaného a krajského soudu Nejvyšší správní soud nesouhlasí.

[71] Dne 1. 9. 2009 došlo k novelizaci zákona o ochraně hospodářské soutěže, kterou

bylo do tohoto zákona nově vloženo ustanovení § 22b odst. 6, dle kterého „odpovědnost

právnické osoby za správní delikt přechází na právního nástupce této osoby jen tehdy, pokud

právní nástupce nejpozději v okamžiku vzniku právního nástupnictví věděl nebo vzhledem k

okolnostem a k svým poměrům mohl vědět, že se právnická osoba před vznikem právního

5 Afs 3/2012 - 142

pokračování

nástupnictví dopustila jednání, které naplnilo znaky správního deliktu.“ Nové znění zákona

počítá s možností přechodu odpovědnosti na právního nástupce jen za podmínky alespoň

nevědomé nedbalosti, tedy za předpokladu, že nástupce věděl nebo mohl vědět o deliktním

jednání svého předchůdce.

[72] Podle § 22b odst. 6 zákona č. 143/2001 Sb., ve znění zákona č. 155/2009 Sb., však

bylo možno postupovat až v řízeních zahájených od 1. 9. 2009. V daném případě, jak výše

už uvedeno, správní řízení bylo zahájeno dne 4. 12. 2007. K zániku Sokolovské uhelné, a.s.

došlo k 30. 6. 2005, tedy ještě před zahájením správního řízení, avšak po vstupu České

republiky do Evropské unie (1. 5. 2004). Zákon o ochraně hospodářské soutěže do

1. 9. 2009 neobsahoval výslovné ustanovení k přechodu práv a povinností na právního

nástupce. Na daný případ nelze ani vztáhnout institut respektování právních principů

v podobě zákazu zneužití práva, a to vzhledem k výše uvedeným okolnostem tohoto

případu. K zániku Sokolovské uhelné, a.s. došlo k 30. 6. 2005, kdežto správní řízení bylo

zahájeno v roce 2007. Komunitární předpisy nepředstavovaly v době před vstupem do

Evropské unie součást platného práva České republiky, a proto nebyl žalovaný ani krajský

soud přímo vázán komunitárními právními předpisy a je vykládající judikaturou;

komunitární právo nemělo přímý účinek. Na možnost užití práva Evropských

společenství v době před přistoupením do Evropské unie nahlíží judikatura, nejen

Nejvyššího správního soudu, kompaktním a jednotným způsobem. Tento názorový postoj

vychází z premisy, že v době před vstupem České republiky do Evropské unie je nutno

přirozeně vyjít z práva účinného, tedy vnitrostátního.

[73] Jinak je tomu po vstupu České republiky do Evropské unie, kdy se komunitární

normy staly pro Českou republiku závaznými. Žalovaný proto mohl až od 1. 5. 2004

posoudit deliktní odpovědnost stěžovatele za jednání svého právního předchůdce

Sokolovské uhelné, a.s. podle právní úpravy Evropského společenství a přihlédnout ke

komunitární judikatuře vztahující se k posuzovanému protisoutěžnímu jednání jako

k významnému a nepopiratelnému výkladovému vodítku. V daném případě také bylo,

mimo jiné, zahájeno správní řízení pro porušení zákazu obsaženého v článku 81 odst. 1

Smlouvy o založení Evropského společenství, a to v období od 1. 5. 2004 do 27. 8. 2009 na

trzích hnědouhelných briket, hnědého energetického uhlí a hnědého tříděného uhlí, neboť

tyto dohody mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy Evropského společenství. Za

porušení tohoto článku byla stěžovateli také uložena pokuta. Odpovědným za

protisoutěžní jednání svého právního předchůdce byl však uznán a to i za dobu

předcházející vstupu do Evropské unie podle zákona o ochraně hospodářské soutěže, a to i

když tento zákon před 1. 9. 2009 výslovně přechod práv a povinností neumožňoval, jak

výše již uvedeno. V tomto spatřuje Nejvyšší správní soud pochybení žalovaného, které

svým rozhodnutím nenapravil ani krajský soud.

[74] Pro srovnání je vhodné uvést, jak k přechodu deliktní odpovědnosti přistupuje

judikatura Soudního dvora. Ta našla jednoznačnou odpověď na otázku možnosti uložení

sankce i právnímu nástupci zaniklého delikventa (viz např. rozsudek ze dne 28. 3. 1984,

CRAM v. Komise, spojené věci 29/83 a 30/83, Recueil, s. 1679, bod 9). Pohled Soudního

dvora na danou problematiku je vystavěn na premise, že z obecného pravidla, jímž je

osobní odpovědnost subjektu za narušení hospodářské soutěže, existují výjimky, a to

vzhledem k zajištění účinného výkonu a ochrany soutěžních norem unijního práva.

Obecně sice platí, že nabyvatel společnosti je odpovědný za její soutěžní jednání pouze od

okamžiku převzetí, výjimkou jsou případy, kdy nabyvatel a získaná společnost tvoří z

5 Afs 3/2012

ekonomického hlediska jeden celek - stejného soutěžitele, a nabývaná společnost právně

zanikla. V takovém případě nabyvatel přejímá odpovědnost za celé období porušování

soutěžních norem přejímanou společností. Protisoutěžní jednání nesmí zůstat

nepotrestáno, jestliže nejenže deliktně jednající subjekt, ale i jeho nástupce z něj těží

prospěch, a současně toto jednání brání rozvoji volného obchodu a vede tak k faktickému

narušení konkurenčního prostředí.

[75] Jak již v napadeném rozhodnutí naznačil krajský soud, Ing. František Štěpánek

a Ing. Jaroslav Rokos zastávali od samého vzniku stěžovatele pozice předsedy, resp.

místopředsedy představenstva společnosti a to až do 10. 5. 2012, kdy se stali členy dozorčí

rady stěžovatele. Stejné funkce přitom tyto osoby zastávaly již od 8. 10. 2004 rovněž

u právního předchůdce stěžovatele, a to až do jeho „prodeje“ stěžovateli. Nejvyšší správní

soud proto nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že neměl a ani nemohl mít povědomí o

obsahu smluv uzavřených svým právním předchůdcem. To vše při zohlednění skutečnosti,

že z obsahu obchodního rejstříku právního předchůdce stěžovatele vyplývá,

že „a) zastupování - jménem společnosti jedná představenstvo. Za představenstvo jedná navenek

společnosti ve všech věcech společnosti samostatně předseda nebo místopředseda představenstva

nebo jeden člen představenstva, který k tomu byl představenstvem písemně pověřen, b)

podepisování - podepisování za společnost se děje tak, že k vytištěné, otištěné nebo napsané

obchodní firmě společnosti připojí svůj podpis samostatně předseda nebo místopředseda

představenstva nebo jeden člen představenstva, který k tomu byl písemně představenstvem

pověřen.“ I kdyby proto tyto osoby skutečně neměly povědomí o obsahu předmětných

smluv, nelze připustit možnost, že tyto osoby ani o jejich obsahu vědět nemohly. Z jejich

funkčního zařazení a pozice osob jednajících jménem právního předchůdce stěžovatele

jednoznačně vyplývá, že o závazcích právního předchůdce stěžovatele povědomí mít

mohly a pravděpodobně i měly. Nad rámec právě uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí,

že o skutečnosti, že stěžovatel nejenom mohl, ale skutečně i věděl o protisoutěžních

ujednáních ve smlouvách uzavíraných jeho právním předchůdcem, svědčí i skutečnost, že

Ing. František Štěpánek jakožto předseda představenstva právního předchůdce stěžovatele

sám některé z těchto smluv podepsal (viz např. Kupní smlouva na tuha paliva dodávaná

v roce 2003 č. 303/2003 ze dne 27. 11. 2002, Kupní smlouva na tuha paliva dodávaná v roce

2004 č. 303/2004 ze dne 11. 12. 2003, Kupní smlouva na tuha paliva dodávaná v roce 2005

č. 303/2005 ze dne 29. 12. 2004 či Kupní smlouva na tuha paliva dodávaná v roce 2006

č. 303/2006 ze dne 7. 12. 2005). Dále z obsahu spisu vyplývá, že Sokolovská uhelná, a.s.,

právní předchůdce stěžovatele, byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 30. 6. 2005.

Výmaz byl proveden po zrušení společnosti bez likvidace převodem jmění na hlavního

akcionáře obchodní společnost Sokolovská těžební, a.s., identifikační číslo 263 48 349.

Z výpisu obchodního rejstříku Sokolovské těžební, a.s., identifikační číslo 263 48 349,

vyplývá, že ke dni 30. 6. 2005 došlo ke změně názvu této obchodní společnosti na

Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., a že na tuto společnost přešlo jmění obchodní

společnosti Sokolovská uhelná, a.s., tedy mezi oběma společnostmi bylo majetkové

propojení i personální propojení prostřednictvím osob ve statutárních orgánech obou

společností.

[76] Nicméně Nejvyšší správní soud s ohledem na všechny skutečnosti v této souvislosti

výše uvedené uzavírá, že námitku stěžovatele o nesprávné aplikaci ustanovení § 22b odst. 6

ZOHS shledává důvodnou. Řešení situace podle v tomto rozsudku zaujatého názoru

Nejvyššího správního soudu by přitom krajskému soudu ani žalovanému nemělo být

neznámé. Nejvyšší správní soud již otázku přechodu deliktní odpovědnosti obdobně

5 Afs 3/2012 - 143

pokračování

posoudil v právní věci vedené u něj pod sp. zn. 8 Afs 56/2007 (rozsudkem ze dne

30. 12. 2009, č. j. 8 Afs 56/2007 - 479, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne

29. 9. 2006, č. j. 31 Ca 84/2004 - 236) ve vztahu k žalovanému Úřadu pro ochranu

hospodářské soutěže.

IV. B. 8.

Liberační důvody

Tvrzení stěžovatele

[77] Dle stěžovatele není názor krajského soudu správný rovněž ve vztahu k aplikaci

ustanovení § 22b odst. 1 ZOHS, neboť s ohledem na jím tvrzený vznik legitimního

očekávání mu mohly pochybnosti o charakteru vytýkaného chování vzniknout nejdříve až

po obdržení výhrad žalovaného. Jelikož však stěžovatel již po zahájení správního řízení do

smluv uzavíraných s odběrateli nezakotvoval ujednání, jež byla předmětem správního

řízení, přičemž k odstranění reziduí některých ujednání v některých starších smlouvách

došlo ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí, měl dle vlastního tvrzení stěžovatel

za to, že i pro případ deliktního jednání byl z takového jednání nepochybně deliberován.

Hodnocení soudu

[78] V prvé řadě je třeba odmítnout názor stěžovatele, že mu s ohledem na jednání

žalovaného vzniklo legitimní očekávání, že jim uzavírané smlouvy nejsou v rozporu

s právními předpisy na ochranu hospodářské soutěže a do budoucna za ně nebude

sankcionován. V podrobnostech si zdejší soud dovoluje odkázat na bod IV. B. 1.

odůvodnění tohoto rozsudku a ve stručnosti shrnuje, že očekávání stěžovatele,

že za ujednání omezující či zakazující export jím dodávaného zboží nebude nijak

sankcionován, nebylo v rozhodné době opřeno o natolik legitimní důvody, aby mu musel

ustoupit požadavek legality při výkonu veřejné správy. Nelze proto přijmout tvrzení

stěžovatele, že povinnost učinit veškeré kroky k zabránění porušení právní povinnosti, u

stěžovatele vznikla až ode dne doručení výhrad žalovaného. S ohledem na prokázané úzké

propojení stěžovatele a jeho právního předchůdce a z toho vyplývající možnosti seznámit

se s obsahem dotčených smluv ještě před vznikem právního nástupnictví a skutečnosti, že

smluvní ujednání obsahující ustanovení omezující vývoz dodávaného do zahraničí byla

zcela zřejmě v rozporu se soutěžním právem, nelze dat stěžovateli za pravdu, že k naplnění

liberačního důvodu uvedeného v § 22b odst. 1 ZOHS postačovalo, že bezprostředně poté,

co žalovaný zahájil správní řízení S 355/2007, nebyla do smluv uzavíraných s odběrateli

ujednání o zákazu vývozu zahrnována.

[79] ZOHS z hlediska právní úpravy správních deliktů nyní vychází z objektivní

odpovědnosti, nicméně umožňuje v rámci své právní úpravy správních deliktů možnost

liberace, kdy musí být prokázáno, že dotčená osoba vynaložila veškeré úsilí, které bylo

možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Liberačním důvodem, při

jehož naplnění soutěžitel za správní delikt neodpovídá, je tak třeba rozumět objektivní a

zcela mimořádnou okolnost, jež nastala nezávisle na vůli soutěžitele a brání mu ve splnění

jeho povinnosti chovat se v souladu se soutěžním zákonem, jestliže nelze rozumně

předpokládat, že by soutěžitel tuto překážku nebo její následky odvrátil nebo překonal.

Osoba domáhající se aplikace ustanovení § 22b odst. 1 ZOHS proto musí prokázat, že byla

učiněna veškerá rozumná opatření, aby ke správnímu deliktu nedošlo.

5 Afs 3/2012

[80] Soud vzhledem k výše uvedenému přisvědčuje krajskému soudu, že stěžovatel

ve správním řízení neprokázal snahu dodržet zákonem stanovená ustanovení o zakázaných

dohodách, a odpovědnosti za spáchání daného správního deliktu se tedy nezprostil.

Z námitek a argumentů stěžovatele nevyplývá, že by stěžovatel učinil jakákoliv opatření,

která by zabránila spáchání správního deliktu. Veškeré úkony, které stěžovatel uvedl, byly

učiněny až po vyrozumění žalovaného o výhradách vůči jeho postupu, a tedy neprokazují,

že stěžovatel vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti

zabránil, pročež se nezprostil odpovědnosti za spáchání správního deliktu.

[81] Stěžovatel si musel být po celou dobu od „převzetí“ právního předchůdce v roce

2005 vědom obsahu smluvních ujednání se svými odběrateli, a tudíž měl vynaložit veškeré

úsilí, aby byl takovýto stav věci napraven při nejbližší možné příležitosti, např. snahou o

změnu smluvních ujednání. K tomu je nutno dodat, že s ohledem na výše uvedené závěry o

nemožnosti vzniku legitimního očekávání na straně stěžovatele, nemůže ani skutečnost, že

údajně jednal v dobré víře, že jim uzavřené smlouvy jsou v souladu se soutěžními předpisy,

být v tomto případě důvodem zproštění z této sankční odpovědnosti.

IV. B. 9.

K aplikaci ustanovení § 3 odst. 4 ZOHS

Tvrzení stěžovatele

[82] Stěžovatel má taktéž za to, že svým jednáním přispěl k dostupnosti svých komodit

konečným spotřebitelům na trhu v České republice. Současně přitom neuložil svým

distributorům nadbytečná omezení ani nevyloučil soutěž na podstatné části trhu. Pokud se

tedy ve vztahu k vytýkaným smluvním ujednáním skutečně jednalo o dohody dle § 3 odst.

1 ZOHS, byla tedy dle stěžovatele naplněna všechna zákonná kritéria pro aplikaci výjimky

dle § 3 odst. 4 ZOHS. Na podporu svého tvrzení stěžovatel uvedl, že důsledkem

předmětných ujednání omezujících vývoz zboží do zahraničí bylo zlepšení distribuce

dotčených komodit a zajištění jejich dostupnosti na trhu v České republice; vyloučení

možnosti vzniku nedostatku těchto komodit na trhu jak pro potenciální distributory, tak i

konečné zákazníky a vytvoření a podpora hospodářské soutěže na trhu s hnědouhelnými

komoditami v České republice.

Hodnocení soudu

[83] Ustanovení § 3 odst. 4 ZOHS stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž

naplnění je dohoda dle § 3 odst. 1 ZOHS vyňata ze zákazu tzv. kartelových dohod. Musí se

jednat o dohodu, která a) přispěje ke zlepšení výroby nebo distribuce zboží nebo

k podpoře technického či hospodářského rozvoje a vyhrazuje spotřebitelům přiměřený

podíl na výhodách z toho plynoucích, b) neuloží soutěžitelům omezení, která nejsou

nezbytná k dosažení cílů podle písmene a), a c) neumožní soutěžitelům vyloučit

hospodářskou soutěž na podstatné části trhu zboží, jehož dodávka nebo nákup je

předmětem dohody.

[84] Posledně citované ustanovení tak představuje formulaci tzv. pravidla rozumného

uvážení (rule of reason), dle něhož je nezbytné považovat ty omezující opatření, které mají

v konečném důsledku kladný vliv na hospodářskou soutěž a jejich pozitivní účinky

převažují nad negativy způsobenými omezením konkurenčního prostředí, za souladné se

zákonem.

5 Afs 3/2012 - 144

pokračování

[85] Výhody plynoucí z uzavřené kartelové dohody musí nicméně být pro účely

aplikace § 3 odst. 4 ZOHS hodnoceny na základě objektivních skutečností a nikoliv na

základě subjektivního pohledu či domněnek, jak to činí stěžovatel v kasační stížnosti. Je

třeba pečlivě zvažovat situaci, jaká na trhu panovala před uzavřením zakázaných dohod a

po jejich uzavření. V tomto ohledu přitom nelze než dát za pravdu krajskému soudu v tom

smyslu, že ze samotného závazku zákazu exportu nelze bez dalšího usuzovat, že tímto

ujednáním dochází k zlepšení výroby či distribuce dotčené komodity na relevantním trhu.

Rovněž tak ani nelze dovozovat, že důsledkem uzavřených dohod bylo vyloučení

možnosti vzniku nedostatku dotčené komodity na trhu v České republice, když tímto

nedostatkem stěžovatel mj. ani nijak neargumentoval.

[86] Zdejší soud přitom považuje za nezbytné zdůraznit i to, že důkazní břemeno

ohledně prokázání skutečností odůvodňujících aplikaci individuální výjimky tíží

soutěžitele, který se aplikace výjimky domáhá. Stěžovatel nicméně v průběhu správního

ani soudního řízení neprokázal splnění výše uvedených podmínek pro vynětí ze zákazu

dohod dle § 3 odst. 1 ZOHS a proto nelze mít za to, že jím uzavřené dohody o zákazu

exportu spadají pod předmětnou výjimku z aplikace zákona.

[87] S ohledem na tuto skutečnost proto zdejší soud konstatuje, že vynětí ze zákazu

dohod na základě ustanovení § 3 odst. 4 ZOHS stěžovatelem uzavřené dohody nepožívaly.

Nadto Nejvyšší správní soud uvádí, že ani případné naplnění podmínky stanovené pod

písmenem a) by bez dalšího nevedlo k závěru o dovolenosti předmětných ujednání, neboť

pro aplikaci § 3 odst. 4 ZOHS je nezbytné naplnění všech třech tam uvedených podmínek.

K prokázání splnění těchto dvou zbývajících podmínek přitom stěžovatel neuvedl žádné

argumenty a s ohledem na neunesení důkazního břemene proto ani nebylo možné o

aplikaci § 3 odst. 4 ZOHS uvažovat.

IV. C.

Vada řízení před správním orgánem

Tvrzení stěžovatele

[88] Nezákonnost rozhodnutí spatřuje stěžovatel rovněž ve vadách řízení před správním

orgánem, spočívajících v tom, že bez ohledu na údajnou skartaci spisu P 796/97 (viz

odstavec 6 odůvodnění tohoto rozsudku), měl žalovaný postupovat v souladu s § 3

správního řádu a učinit všechny úkony směřující ke zjištění, co bylo předmětem posledně

uvedeného šetření, tj. kupř. postupovat dle § 21 odst. 7 ZOHS, učinit úkony za účelem

dotázání svých zaměstnanců či konfrontovat jiné správní spisy s obdobným předmětem

šetření. Argument, že měl sám doložit, co bylo předmětem šetření žalovaného,

když přitom dokumenty zjištěné žalovaným v rámci jím prováděných šetření nejsou třetím

osobám přístupné, považuje za iracionální. V kontextu zákonem stanovených

prekluzivních lhůt pro uložení pokut za porušení ZOHS, které jsou delší než pět let, je pak

dle stěžovatele zjevné, že pětiletá skartační lhůta znemožňuje efektivní, řádný a

transparentní výkon pravomoci žalovaného. Závěr krajského soudu, že posledně uvedené

tvrzení jde nad rámec žalobních bodů, považuje stěžovatel taktéž za nesprávný.

Hodnocení soudu

[89] Pokud jde o posledně uvedenou námitku, že rozpor pětileté skartační lhůty s § 2

odst. 4 správního řádu byl stěžovatelem namítnut již v žalobě proti rozhodnutí

5 Afs 3/2012

žalovaného, Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem uvádí, že taková námitka

v žalobě ani v obecné rovině uvedena nebyla. Ze spisového materiálu vyplývá, že tato

námitka byla stěžovatelem vznesena až v rámci ústního jednání před krajským soudem, a

to až po uplynutí lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného. Takto uplatněný

kasační důvod je ovšem dle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustný, neboť jde o důvod, který

stěžovatel neuplatnil v žalobě, ač tak učinit mohl.

[90] Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele o potřebě výslechu

zaměstnanců žalovaného či postupu dle § 21 odst. 7 ZOHS směřujícího k prokázání

předmětu šetření podnětu P 796/97, neboť toho nebylo s ohledem na skutková zjištění,

která považuje Nejvyšší správní soud za dostatečná, třeba.

[91] Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu

tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v

napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že

při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem

takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu

soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.

Je přitom zřejmé, že neprovedení dalších do úvahy přicházejících důkazů žalovaným, jak je

navrhl stěžovatel v kasační stížnosti, nemohlo mít vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí,

neboť stěžovateli s ohledem na charakter jím porušené povinnosti a skutečnost, že v řízení

o podnětu ani nebylo vydáno žádné rozhodnutí, ze kterého by stěžovatel mohl dovozovat

zákonnost svého jednání, nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že za své protiprávní

jednání nebude v budoucnu nijak postižen (viz k tomu bod IV. B. 1. odůvodnění tohoto

rozsudku).

[92] Z napadeného rozsudku (viz str. 7) je přitom zřejmé, že krajský soud měl

za prokázané, že předmětem šetření podnětu P 796/97 byla obdobná ujednání, jako jsou

ujednání, která jsou předmětem přezkoumávaného správního řízení. Případné provedení

dalších důkazů tak ani nemohlo přinést další právně významné skutečnosti nutné

pro přezkoumání napadeného rozhodnutí.

[93] S ohledem na právě uvedené proto zdejší soud uzavírá, že skutkový stav byl

žalovaným zjištěn dostatečným způsobem a nebylo tak potřebné, aby tento prováděl další

důkazy. Jejich provedení by přitom nemohlo mít na právní postavení stěžovatele žádný

pozitivní vliv, když i navzdory totožnosti předmětu šetření podnětu P 796/97 a

přezkoumávaného správního řízeni, ze kterého vycházel krajský soud, má zdejší soud za

to, že o vzniku legitimního očekávání ohledně zákonnosti jednání stěžovatele nebylo

možné v souzené věci uvažovat (viz k tomu bod IV. B. 1. odůvodnění tohoto rozsudku).

V. Závěr a náklady řízení

[94] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační

stížnost stěžovatele je důvodná, a to pro nesprávnou aplikaci § 22b odst. 6 zákona o

ochraně hospodářské soutěže v jeho znění od 1. 9. 2009 na tento případ, a pro nesprávně

posouzenou otázku možného přechodu deliktní odpovědnosti stěžovatele za jednání svého

právního předchůdce Sokolovské uhelné, a.s. podle zákona o hospodářské soutěže, a to i

5 Afs 3/2012 - 145

pokračování

před 1. 5. 2004 (viz IV. B. 7. odůvodnění tohoto rozsudku). Proto napadený rozsudek

krajského soudu zrušil, a protože již před krajským soudem byly pro takový postup

důvody, zrušil i napadené rozhodnutí předsedy žalovaného a věc vrátil žalovanému

k dalšímu řízení [§ 110 odst. 2, písm. a/ s. ř. s.]. V dalším řízení je žalovaný vázán právním

názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.

[95] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 s. ř. s.,

podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,

když neshledal důvody pro jeho nařízení.

[96] Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud o nákladech řízení o

kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského

soudu. V řízení před krajským soudem vznikly stěžovateli náklady se zaplacením soudního

poplatku 2000 Kč a náklady s právním zastoupením za převzetí věci a přípravu [§ 11 odst. 1

písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.], za sepis žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č.

177/1996 Sb.], za sepis vyjádření k vyjádření žalovaného [§ 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č.

177/1996 Sb.], a za účast u jednání dne 15. 12. 2011, které trvalo od 10.30 hodin do 12.52

hodin [§ 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.], což představuje 5 úkonů po 2100 Kč

a 5x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). V řízení před Nejvyšším

správním soudem vznikly žalobci náklady se zaplacením soudního poplatku 5000 Kč a

náklady s právním zastoupením za sepis kasační stížnosti 2100 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d/

vyhlášky č. 177/1996 Sb.], a 300 Kč režijní paušál. Zástupce žalobce je plátce DPH a proto

mu odměna a náklady v souvislosti s právním zastoupením byly zvýšeny o 21 %. Celkem

vznikly žalobci náklady ve výši 24 424 Kč. Jejich náhradu uložil Nejvyšší správní soud

žalovanému.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2013

JUDr. Ludmila Valentová

předsedkyně senátu